Osobnost bl. Anny od sv. Bartoloměje
Andrzej Ruszała OCD
Anna od sv. Bartoloměje byla silná fyzicky i osobnostně. Život na venkově spojený s těžkou prací její zdraví nijak nepodlomil, spíše naopak. Zocelil ji tak, že se po celý svůj dlouhý život (77 let, kterých se dožila, bylo v této době považováno za dlouhý život) těšila dobrému zdraví. Zdraví a fyzická odolnost byly zřejmé zejména v době četných zakládání, jenž byla spojena s častým překonáváním dlouhých vzdáleností, a ktera uskutečňovala nejdříve po boku sv. Terezie od Ježíše, a pak samostatně ve Francii a Belgii. Přitom všem zachovávala řeholi v celé její plnosti – posty, bdění na modlitbě, fyzické umrtvování.
Její silný charakter se velmi výrazně projevil již v souvislosti s rozhodnutím vstoupit na Karmel, když musela snášet odpor ze strany bratrů, kteří ji plánovali provdat, což by zlepšilo materiální situaci v rodině. Anna se zde ukazuje jako neoblomná ve svém rozhodnutí a pevná ve své trpělivosti, s jakou snášela tato protivenství. Naplno se ale její vytrvalost a odvaha ukázaly zvláště v době zakládání Karmelu ve Francii a Belgii, kde pokojně a s důvěrou z lásky k Bohu snášela četné těžkosti, obvinění ze strany vlivných lidí ve světě, ale také ze strany různých církevních představitelů, což bylo spojeno i s vyhnáním karmelitek z některých klášterů ve Francii.
Charakterizovala ji hluboká pokora a duch poslušnosti, v kontaktu s jinými i velká prostota, která jí pomáhala dosáhnout přátelství a atmosféry důvěry. Tyto vlastnosti působily, že byla velmi milována nejprve jako sestra, a potom i jako formátorka a převorka. Novicky i sestry před ní s důvěrou otevíraly svá srdce, a rády přijímaly její službu převorky. Téma pokory se v její autobiografii neustále opakuje, přičemž slovo „pokora“ nebo jeho synonymum se tam objevuje více než 70 krát. Její pokora byla důsledkem nejen osobního úsilí, ale především milostí, často i mystického charakteru, v jejichž světle poznávala hodnotu pokory a její základní význam pro duchovní život v plné pravdě. Pokora je v jejích dílech nejvýraznějším tématem, počínaje od autobiografie přes duchovní relace, a konče duchovními konferencemi, které měla jako převorka pro své spolusestry. Často se tam objevuje tvrzení, že pokora je základem jejího života, jejího povolání, její služby bližním, její otevřenosti a správných vztahů s představenými. O prostotě a pokoře blahoslavené Anny velmi často svědčí také její spolusestry v tzv. Deklaraci z r. 1630, jenž obsahuje vzpomínky sester, které se zabývaly její beatifikací.
S prostotou a pokorou byl úzce spojen postoj jisté povahové mírnosti ducha, přístupnosti a upřímnosti vůči bližním, který způsoboval, že osoby, které se s ní stýkaly, se cítily být jí přijaté a přátelsky nakloněné. Ona sama ve své Autobiografii vyznává: „mám pokojnou povahu“. Její přítelkyně z mladí – Františka – vyznává, že Anna „byla pokojná a milá vůči všem“; i vzhledem k její radostnosti a přístupnosti. Přítelkyně si s ní moc rády povídaly.
Po vstupu do kláštera sv. Josefa v Avile se tyto její vlastnosti rozvinuly ještě více, a zvláště mocně se projevily ve vztazích se sestrami, když vykonávala úřad převorky. Zacházela se sestrami velmi laskavě. Jen v několika málo případech se odvolávala na přísnost a formální předpisy. Tento aspekt jejího vedení odkrývá její osobní lidskost spolu s jedním z prvků tereziánského charismatu, kterým je duch sesterství ve společenstvích. Proto prosí představené, aby ustanovovali „moudré zákony, které budou chránit všechny“. Tak budou milováni a ctěni, a „budou milí Bohu i naší Svaté (matce Terezii)“. O novicmistrové a její službě napsala, že „musí být jako matka, která krmí své děti z prsou… a s trpělivostí je učí chodit, krmí je každý den a čeká, že dorostou; a trpělivě snáší, když se smějí nebo pláčí nevhod“. Má je jako matka „pomocí laskavosti vést ke ctnostem a když je s láskou a něhou dovede přesvědčit, aby tak učinily, dosáhne od nich to, co očekává“. Laskavost, mírnost a otevřenost jsou potřebné k tomu, aby se sestry mohly otevřít a být samy sebou, a tak se nechaly poznat. Protože zná své podřízené, má být laskavá a něžná vůči pokorným, a naopak – rozhodná a neoblomná vůči pyšným; projevuje se tedy, kdy a jak to situace vyžaduje. O sobě samé říkala: „raději bych trpěla v očistci proto, že jsem byla příliš dobrá než příliš přísná“. Avšak i při své laskavosti vyžadovala od představených rozhodný postoj vůči slabosti a přála si, aby – jak napsala v duchovných konferencích – „vytrhávaly plevel i s kořenem“.
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů