Duchovní cesta
Andrzej Ruszała OCD
Duchovní život blahoslavené Anny se rozvinul na základě přirozených darů a vlastností osobnosti. Když se díváme na duchovní cestu naší Blahoslavené, je relativně snadné odvodit její mystické aspekty, které se projevují v milosti kontemplativní modlitby, v pasivních očišťováních, ve sjednocení s Bohem a také ve výjimečném bohatství nadpřirozených mystických milostí, zvláště vizí a extází. Zde se omezíme jen na načrtnutí základních aspektů její duchovní cesty.
Ve shodě s naukou sv. Terezie od Ježíše, duchovní učitelky blahoslavené Anny, je i pro ni základem modlitby, stejně jako i celého duchovního života, živé přátelství s Bohem. Toto základní pravidlo se stalo podstatou celé Anniny duchovní cesty. Od dětství velmi silně zakoušela pravdivost tvrzení, že Bůh se člověku dává, že Ho obklopuje svou láskou často i uprostřed utrpení a různých těžkostí, že je stále nablízku a že je vůči člověku vždy věrný. V jejích dílech se často objevují podobná tvrzení jako v Autobiografii: „Pán mě k sobě přitahoval s tak velkou důvěrností, až se zdálo, že je v mé duši stále přítomný. Nedokázala bych ani vypočítat všechny dary a milosti, které mi udělil.“ Uvědomování si Boží lásky a Jeho přítomnosti objevila Anna ve svém životě již v dětství. Když měla sedm let, poprvé zakouší živou Boží přítomnost, cítí se vedená Jeho milostí a touží se Mu ve všem líbit. Kontakt s přírodou, jaké se jí dostávalo, když celé dny trávila na polích při pasení ovcí, v ní intenzivně probouzel touhu po modlitbě, prožívané o samotě. Když popisuje dobu svého dětství, tvrdí: „Trávila jsem mnoho času modlitbou, ačkoli jsem nevěděla, že to je modlitba, a cítila jsem se celá zanícená Ježíšovou láskou.“ Tuto touhu po modlitbě bude pociťovat po celý život. Když šla za ní, odhalila své řeholní povolání na Karmel, který je na prodlévání v modlitbě zaměřen.
Zkušenost Boží přítomnosti v ní byla vždycky živá, a to dokonce i uprostřed vnitřních a vnějších utrpení a prožívaných těžkostí, jako jsou temnoty a soužení z pocitu opuštěnosti od Boha, které jsou charakteristické pro zkušenost temné noci. Nikdy nezakusila – jako např. sv. Terezie od Dítěte Ježíše – pokušení, že Bůh nebo nebe neexistuje. Věděla vždy, že On je, jakkoli je před ní ukrytý nebo zůstává v jistém odstupu, přes který se však její srdce k Němu ještě více tiskne. Výmluvným příkladem toho je její „modlitba v opuštěnosti“, tedy modlitba, kterou napsala v roce 1607, když zakoušela duchovní temnoty a opuštěnost od Boha: „Bože mé duše, můj nejdražší Milovaný!… Podívej se na mou opuštěnost a zmatek v mé duši. Jsem Tvá, neopouštěj mě, Milovaný, Dobro mé duše.“ Dokonce i když nezakouší Boží blízkost, nikdy u ní v mysli nevyvstává myšlenka, že Bůh neexistuje. Vždy zůstává jejím Milovaným, kterého, protože se od ní oddálil, přivolává láskou.
Jako sv. Terezie od Ježíše, stejně i blahoslavená Anna od sv. Bartoloměje zakouší přátelství a důvěrnost s Bohem prostřednictvím Ježíše. Její duchovní cesta má silně kristologický charakter. Centrální pozice Krista v její spiritualitě vyplývá především ze zjevení a víry, která jí byla vštípena v rodinném prostředí a vyznačovala se zdravou zbožností, zvláště vůči tajemství Kristova umučení. Nemalý vliv na osobní zkušenost Krista měla také mystická zakoušení v početných vizích, které obdržela. Vize Krista, kterého – když vidění popisuje – nejčastěji nazývá Pánem, začaly již v dětství, kdy se jí Kristus zjevoval v podobě dítěte nebo mládence. Později se jí mnohokrát ukazoval Kristus pokrytý ranami, trpící nebo ustaraný kvůli duším, které se zatracují, prosící přitom o pomoc pro ně, nebo také jako krásný a zamilovaný, plný pokoje a majestátu ve slavnostním šatu. Převážnou většinu těchto vizí Anna prožívá jako určité milosti a zasahování Pána do jednotlivých situací v jejím životě. Díky nim se Jím cítí vnitřně i navenek chráněna a doprovázena, a také posilována a potěšována v těžkých situacích.
Abychom si dokázali uvědomit důležitost těchto kristologických vizí v duchovním životě blahoslavené Anny, všimněme si účinků, které v ní vyvolávaly. Účinky byly různé v závislosti na typu prožívané vize, a také na životní situaci, ve které se naše karmelitka nacházela. Ona sama vyznává, že tato vidění v jejím srdci probouzela lásku, pobízela ji ke skutku, někdy v ní budila touhu po utrpení nebo mučednictví, a zanechávala ji celou proměněnou, ovládnutou Bohem, horlivou v modlitbě a oběti pro církev a spásu duší. Tato touha podílet se na spáse duší spolu s Kristem se u ní rozvinula zvláště jako důsledek jedné vize, v níž viděla Krista na kříži, a který jí odhaloval, že slovo „žízním“, které tehdy vyslovil, vyjadřovalo žízeň po spáse všech duší.
Důvěrnost s Bohem skrze Krista, která byla v jejím duchovním životě posilovaná věrnou spoluprací s Jeho milostí, se u Anny od sv. Bartoloměje rozvinula až k plnosti sjednocení s Bohem. Toto sjednocení bylo také hlavním impulzem k přijetí poslání, jaké jí Bůh v církvi i na Karmelu určil.
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů