Prostor a mlčení – dva důležité pojmy v modlitbě bl. Alžběty od Trojice

Conrad De Meester OCD

„Můj Bože, Trojice, které se klaním, pomozte mi zapomenout úplně na sebe, abych se mohla usídlit ve Vás, nehybná a pokojná, jako by už má duše byla ve věčnosti. Kéž nic nemůže rušit můj mír ani způsobit, že bych vyšla z Vás, ó, můj Neproměnný, ale ať mě každá minuta vnáší dál do hloubi Vašeho Tajemství. Upokojte mou duši, učiňte si v ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Kéž Vás tam nikdy nenechám samotného, ale kéž jsem tam celá, úplně bdělá ve své víře, celá v klanění, úplně oddaná vašemu stvořitelskému působení.
Ó, můj milovaný Kriste, ukřižovaný z lásky, chtěla bych být snoubenkou vašeho srdce, chtěla bych Vás zahrnout slávou, chtěla bych Vás milovat… až k smrti! Avšak cítím svou nemohoucnost, a (tak) Vás prosím, abyste mě oděl do Vás samotného, ztotožnil mou duši se všemi hnutími Vaší duše, ponořil, zaplavil, sebou nahradil mne, aby můj život nebyl leč vyzařováním vašeho Života. Přijďte do mne jako Ten, kdo se klaní, jako Smírce a jako Spasitel. Ó, věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci strávit svůj život nasloucháním Vám, chci se stát zcela učenlivou, abych se naučila všemu od Vás. Pak přes všechny noci, všechny prázdnoty, všechny nemohoucnosti, chci být na vás stále upřená a přebývat ve Vašem velkém světle; ó, má milovaná Hvězdo, okouzlete mě, abych už nikdy nemohla vyjít z Vašeho vyzařování.
Ó, stravující Ohni, Duchu lásky, sestupte na mne, aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova: abych Mu byla lidstvím navíc, v němž On obnoví celé své Tajemství.
A Vy, ó, Otče, skloňte se ke svému ubohému malému tvoru, přikryjte jej svým stínem, vizte v něm jen Milovaného, do kterého jste vložil všechna svá zalíbení.
Ó, moji Tři, mé Všechno, moje Blaženosti, nekonečná Samoto, Nesmírnosti, v níž se ztrácím, odevzdávám se Vám jako kořist. Skryjte se ve mně, abych se já skryla ve Vás v očekávání, že budu ve Vašem světle nahlížet propast Vaší velikosti.“

Dne 21. listopadu 2004 uběhlo přesně sto let ode dne, kdy bosá karmelitka blahoslavená Alžběta od Trojice (Elisabeth Catéz, 1880-1906) složila tuto modlitbu. Bylo jí v té době pouhých čtyřiadvacet let… Tento text je dnes známý po celém světě a mezi lidmi oddanými modlitbě je hodně oblíbený.
Alžbětin důvěrný rozhovor s Bohem-Trojicí, tuto prosebnou modlitbu, můžeme promýšlet z mnoha úhlů pohledu. My se jí zde budeme zabývat na základě toho, jak se v ní mluví o prostoru a mlčení. To nám pomůže lépe se naučit žít s Bohem, který je Velký a Přítomný, a zároveň nás tím bl. Alžběta rázně uvede do hlubin křesťanské modlitby.
Bůh je neprobádatelným tajemstvím, je čirý duch. Ale v Ježíši, našem lidském bratru, se stal člověkem „z masa a kostí“ jako my. A Ježíš nás učí Boha, který je Duchovní (zcela) a Nehmotný, vyjadřovat lidskými pojmy a obrazy, spojenými s hmotou, jež je oporou našeho ducha.

Bůh jako propast

Alžběta tedy hovoří o transcendentním Bohu touto lidskou a křesťanskou řečí Ježíše i mystiků. Na začátku své modlitby nazírá Boha-Trojici v jeho tajemství. Tajemství, které je propastné, a proto se Alžběta modlí, aby ji „každá minuta vnášela dál“ do hlubin tohoto tajemství. V samotném závěru své modlitby se k této myšlence znovu vrátí, když vysloví Boží Trojici cíl své modlitby a svého očekávání: „že budu ve Vašem světle nahlížet propast Vaší velikosti.“
Toto tajemství Boha je již podstatně odhaleno Vtělením Slova. Od události Vtělení je Kristus viditelnou „Hvězdou“ Boha, oslnivě zářící „světlem“ a „životem“ (viz text modlitby). V této záři chce Alžběta neustále prodlévat. V ní nachází své životní místo (svůj biotop), svůj přirozený životní prostor: „chci být na Vás stále upřená a přebývat ve Vašem velkém světle; ó, má milovaná Hvězdo, okouzlete mě, abych už nikdy nemohla vyjít z Vašeho vyzařování.“
Alžběta měla ráda intenzitu světla a hloubku reliéfů. Často jako mladá turistka obdivovala během svých nekonečných toulek napříč Francií slunné, zářivé kraje francouzského jihu, v horách bývala nadšená ze strmých propastí, rozlehlosti širokých údolí, z vodopádů a potoků, řítících se shůry dolů korytem rodících se řek, na pobřeží pak z nezměrnosti oceánu bez hranic. V tom všem spatřovala totiž symboly Boha.
Takto se neprobádatelný, „propastný“ Bůh nabízí i nám. V Kristu s námi sdílí svůj vnitřní život, stává se naším Bohem, „moji Tři“, řekne Alžběta. Je-li Bůh darem i přijetím, sdílením i pozorností, jsme my pozvanými, očekávanými. „K jaké propasti slávy jsme volány!… Pochopíme někdy vůbec, jak jsme milovány?“, píše Alžběta jedné mladé přítelkyni. A jindy své sestře Gitě: „Znáš dobře své bohatství? Pronikla jsi někdy propast Lásky? Odhalím ti nesmírnou něhu, která se vznáší nad tvou duší ve dne v noci…“

Prostor lidského nitra

Toto tajemství, propastná hlubina, do níž se noříme, je zároveň v nás, „v nebi naší duše“, jak Alžběta často říkávala. Člověk a Bůh přebývají vzájemně jeden ve druhém. Ježíš přece oznamuje: „Přebývejte ve mně a já budu přebývat ve vás“ (Jan 15,4). „Kdo mě miluje…, v tom si učiníme příbytek“ (Jan 14,23). Je úžasné sledovat, jak Alžběta toto vzájemné přebývání zdůrazňuje. Předložka „v“ (francouzsky en) se v její modlitbě objevuje desetkrát (kromě významově podobného dans ap.). Sjednocení s Trojicí je nám již darováno, avšak zahaleným způsobem. V očekávání blaženého patření (ve věčném životě) jsme zváni: vstup do svého vnitřního chrámu; posaď se k Božímu stolu; těš se z hostiny jeho důvěrné blízkosti!
S bezvýhradnou rozhodností nabízí Alžběta Trojici své nitro za příbytek: „Upokojte mou duši, učiňte si v ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku.“ Četné náznaky v jejích spisech odhalují, jaký příklad „místa odpočinku“ má přitom před očima: oblíbený dům v Betánii, kde Ježíš odpočíval, zatímco mu Marta připravovala pokrm a Marie seděla u jeho nohou a dychtivě naslouchala jeho slovu (srov. Lk 10). I Alžběta touží přijmout Ježíše jako ona Marie naprosto a ujištuje ho to tom: „chci strávit svůj život nasloucháním Vám, chci se stát zcela učenlivou, abych se naučila všemu od Vás.“ Její duše se stane prostorem, který si „milovaný Kristus“ přivlastní jako dravá řeka, jež zaplavuje zemi, vsakující její vody: „prosím Vás, abyste mě oděl do Vás samotného, ztotožnil mou duši se všemi hnutími Vaší duše, ponořil, zaplavil, sebou nahradil mne, aby můj život nebyl leč vyzařováním Vašeho Života.“ Její duše se rozšíří do rozměrů Krista, božského Oceánu.
A tak podle onoho verše žalmu, který měla Alžběta tolik ráda: „V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá…“1 byla její duše propastnou hlubinou, jež volá po jiné „propasti“, té největší, po propasti Boží. „Skryjte se ve mně,“ prosí Alžběta Trojici, „abych se já skryla ve Vás“. Naprosto nejde o žádné pohřbívání se,2 o nic morbidního, naopak Alžběta touží žít víc, plněji, a to svatě. Tato mladá karmelitka naléhavě prosí o Letnice lásky, o milost úplné „výměny“ – vzájemného přebývání bez míry: „Ó, stravující Ohni, Duchu lásky, sestupte na mne,3 aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova: abych Mu byla lidstvím navíc,4 v němž On obnoví celé své Tajemství.“

Potřeba mlčení

Jenže my jsme nepozorní, býváme „mimo“… Naše mysl se zdržuje daleko od onoho prostoru Trojice, který Alžběta (jinde) nazývá „naším druhým rodným domem“. Ale i tato zapálená kontemplativní osoba, jakou je Alžběta, vidí zábrany svého přibližování se Slovu, konstatuje své „noci“, své „prázdnoty“, své „nemohoucnosti“. Okouzlena Boží krásou, kterou Bůh-Trojice vyzařuje a kterou ona vnímá, touží Alžběta po Bohu s naprostou velkodušností a přitom vyznává svůj určitý nedostatek mlčení a pozornosti, nedostatek vnímavosti v pohledu své roznícené duše na Pána. Ještě je v ní hluk.
Od prvních řádek své modlitby se kvůli tomu, aby se mohla zdržovat v „prostoru“, kterým je Bůh, cítí být puzena prosit: „Pomozte mi zapomenout úplně na sebe, abych se mohla usídlit ve Vás.“ Její výbušný temperament není ještě zcela dokonale ovládnut a celkem třikrát prosí Alžběta hned na počátku své modlitby o vnitřní pokoj: „Kéž nic nemůže rušit můj mír“, „upokojte mou duši“, aby mohla setrvávat před Boží tváří „nehybná a pokojná“.
Hle, o takovéto mlčení Alžběta usiluje. Chce být „nehybná a pokojná, jako by už má duše byla ve věčnosti“. Nechce již být rozdělena všemi těmi pozemskými závany našeho nitra, které tak dobře známe a které zahánějí náš vnitřní mír; nechce už být z příbytku svého nitra vyhošťována.
Alžbětinou nejhlubší touhou je nabídnout Trojici, přítomné v „nebi její duše“, trvalý pohled plný lásky, pohled zcela pozorný, pohled přijetí a radostné odevzdanosti: „Kéž Vás tam nikdy nenechám samotného“, nikdy! Alžběta chce být stále „tam“, v prostoru svého nitra, v hlubokém lidském, duchovním, ale i tělesném „já“ své osoby; v onom vnitřním jádru, které obvykle nazýváme „srdce“ či „duše“. Přítomností Tří se tato hlubina stala „nebem“. A odevzdaností Alžbětiny láskyplné pozornosti se toto nebe stává pro ony Tři „milovaným příbytkem a místem jejich odpočinku“.
A pak následuje její naléhavá prosba – a zároveň vroucí rozhodnutí: „Kéž jsem tam celá, úplně bdělá ve své víře, celá v klanění, úplně oddaná vašemu stvořitelskému působení.“ Přáním „být tam“ se myslí být plně přítomná pro Boha v příbytku nitra. „Úplně bdělá ve víře“ znamená: plná té pozornosti, jež je výsadou milujícího srdce, okouzleného Milovaným. Dokonce i když jej – „milovanou Hvězdu“ – zakryje kdovíjaké mračno, nevadí to; On přece „tam“ v jejím nitru zůstává vždy a tehdy se Alžbětina bdělá víra stane láskou, prokazovanou opravdu nezištně. Alžběta chce být „celá v klanění“, v onom klanění, které ona sama jinde pojmenovává jako „extázi lásky“. Slova „úplně oddaná vašemu stvořitelskému působení“ znamenají: bez výhrad otevřená Božímu záměru a dílu, kterým je naše připodobnění Kristu.
Čtyřikrát tu přídavnému jménu předchází příslovce tout – „zcela, úplně“. Úplnost, veliká intenzita a ustavičnost Alžbětina sebedarování jsou pevnými sloupy jejího duchovního hledání. Chce-li „úplně zapomenout na sebe“, v dokonalé věrnosti, pak proto, aby „byla celá úplně“ v Bohu. Vyjadřuje tím Pánu: jen ty budeš mým příbytkem, odkud vycházím, aniž bych „vyšla“ a aniž bych tě kdykoli „nechala samotného“, a kam znovu vcházím, aniž bych kdy byla nepřítomna. Neboť v sobě nosím „nebe své duše“ a díky tomuto nebi mluvím a konám a sdílím s ostatními to, co přijímám od Tebe.

„To krásné ticho“

Proč má nastat „to krásné ticho“, jak to Alžběta nazývá ve svém Posledním ústraní? Proto, aby se naplnila její touha po dokonalé svatosti a ustavičné adoraci. V Posledním ústraní svou myšlenku dále rozvíjí: „Jakmile Stvořitel vidí, že se člověk zcela ztišil, jakmile zpozoruje, že se zcela usebral ve vnitřní samotě, je uchvácen jeho krásou a uvede ho do oné nesmírné samoty, na žalmistou opěvovaný ‚volný prostor‘ (Ž 18,20)5, kterým je On sám. Pán řekl: ‚Zavedu ji do samoty a budu promlouvat k jejímu srdci‘ (Oz 2,16).“
Bez – alespoň trochy – vnitřního mlčení se nám onen prostor uvnitř nemůže odhalit, nemůže být obydlen. Sjednocení s Bohem, které chce Alžběta prožívat aktuálně a stále, se neskuteční. Ve své duchovní závěti (dopis 335) právem vysvětluje: „Toto velké mlčení zevnitř dovoluje Bohu, aby se vtiskl do duší, aby je přetvořil v Sebe.“ A to, co píše své vdané sestře Gitě, platí pro každého, kdo hledá Boha v čistotě pozorné lásky: „Duch svatý tě přetvoří v tajemnou lyru, která v mlčení pod božským dotekem zahraje nádherný hymnus na Lásku.“
Skončeme tím, co představuje původní záměr celé této Alžbětiny modlitby. Aby se uskutečnilo její přetvářející sjednocení v Bohu, Alžběta se zcela dává, plně se daruje. V ozvěnu na devatenáctý žalm (Ž 19,6: „…vychází jako ženich ze své svatební komnaty…“) Alžběta ve svém Posledním ústraní píše: jestliže Slovo „nalezne mou duši prázdnou od všeho, co nelze zahrnout pod tato dvě slova: jeho lásku a jeho slávu, vyvolí si ji, aby se mu stala svatební komnatou.“
Proto velkodušná Alžběta myslí ve své modlitbě stejně tak na úplné darování sebe Bohu, jako na bezpodmínečné přijetí Daru Božího. Ujišťuje svého Krista, „ukřižovaného z lásky“, že ho chce „milovat až k smrti“! A své pevné rozhodnutí formuluje: „Ó, moji Tři,… odevzdávám se Vám jako kořist.“
Nikoli jako kořist někoho, kdo trhá a ničí, nýbrž toho, kdo činí lepším a připodobňuje sobě. Kořist Krista, „milované Hvězdy“. Kořist „Ducha lásky“, jehož „stravující Oheň“ zapaluje duši, očišťuje ji, zbožšťuje ji, přetváří ji v Oheň a Světlo. A když pak Alžběta z lásky umírá, tehdy všechna omezení daná tělesností se hroutí, ona vstupuje do věčného života a v jasném světle opěvuje krásu a lásku Trojice.
Zdá se vám to pro nás být příliš vznešené? A přece: toto je naše určení. Takové je bláznovství Boha, který nás učinil „ke svému obrazu a ke své podobě.“ Toto přetvoření lze žít v prostotě víry a všedního dne, pod podmínkou, že budeme zásadně upřímní v lásce k Bohu a k bližnímu.
A že budeme „čilí“ k tomu, abychom čas od času, a nejlépe co nejčastěji, vstupovali jako Alžběta do „nebe své duše“.

Z francouzštiny přeložil VoH, upravil P. Gorazd O.Carm.
Z časopisu Karmel 4/2004
s laskavým svolením

Zpět