Poslední rekolekce – 4. den
bl. Alžběta od Trojice
9. Včera mi svatý Pavel poodhalil závoj a dovolil mi ponořit pohled do „údělu svatých ve světle“ (srov. Kol 1,12), abych viděla, čím se zaměstnávají a pokusila se, nakolik je to možné, připodobnit svůj život jejich životu, a tak naplnila své povolání být „Chválou slávy“. Dnes mi svatý Jan, učedník, kterého Ježíš miloval, otvírá „brány věčné“ (Žl 24,7 a 9), abych ve „svatém Jeruzalémě, v té sladké vizi pokoje“, našla odpočinek pro svou duši!… Nejdříve mi říká: „A město nepotřebuje ani slunce, ani měsíc, abych ho osvěcovali, protože ho ozařuje Boží sláva a jeho světlem je Beránek…“ (srov. Zj 21,23). Jestliže chci, aby mé vnitřní město bylo ve shodě a podobalo se městu „nesmrtelného Krále věků“ (1 Tim 1,17) a přijalo velké Boží osvícení, všechna jiná světla musím zhasnout. Podobně jako ve svatém městě, Beránek má být „jedinou pochodní“.
10. Hle víra, krásné světlo víry, které se mi zjevuje. Je to pouze ona, která mě má osvěcovat, abych šla vstříc Snoubenci. Žalmista zpívá, že On se „skrývá v temnotách“ (Žl 18,12), zatímco v jiné části se zdá, že si protiřečí, když říká: „světlem se halí jako šatem“ (Žl 104,2). Z tohoto zdánlivého protikladu pro mne vyplývá, že se mám ponořit do „posvátné temnoty“ [Ruysbroec] a tak vytvořit ve všech svých mohutnostech noc a prázdnotu. Tehdy se setkám se svým Mistrem a „světlo, které jej halí jako šat“, mě také obklopí, neboť On chce, aby snoubenka byla prozářena jeho světlem, jen jeho světlem, „majíc jas Boha“.
O Mojžíšovi se říká, že „byl pevný ve své víře, jako by viděl Neviditelného“ (srov. Žid 11,27). Zdá se mi, že takový má být postoj chvály slávy, která chce navzdory všemu pokračovat ve svém hymnu díkůvzdání: „pevná ve své víře, jako by viděla Neviditelného“…, „pevná ve své víře v „příliš velkou lásku…“ (srov. Ef 2,4). „Poznali jsme lásku, kterou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni…“ (1 Jan 4,16).
11. „Víra“, říká svatý Pavel, „je podstatou věcí, ve které doufáme, a přesvědčením o věcech, které nevidíme“ (Žid 11,1).
Pro duši, která díky světlu těchto slov setrvává v usebrání, není důležité, zda něco cítí nebo necítí, zda se nachází v temnotách nebo ve světle, v útěše nebo neútěše… Zakouší jistý druh zahanbení, že dělá rozdíl mezi těmito věcmi; a když se jimi ještě cítí dotčena, hluboce sebou pohrdá pro svůj nedostatek lásky, a hned hledí k svému Mistru, aby se jím nechala osvobodit. „Vyvyšuje ho“, podle vyjádření jednoho velkého mystika, „na nejvyšší vrchol hory svého srdce, nad sladkosti a útěchy, které od něj plynou, neboť se rozhodla všechno překračovat, aby se sjednotila s Tím, kterého miluje“ [Ruysbroec]. Zdá se mi, že duši, která neochvějně věří v Boha-Lásku, mohou být adresovaná slova Knížete apoštolů: „Protože věříte, budete naplněni pevnou a oslavenou radostí“ (srov. 1 Petr 1,8).