Poslední rekolekce – 3. den
bl. Alžběta od Trojice
6. „On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom (…) se stali chválou jeho slávy“ (srov. Ef 1,11–12). Takto nám oznamuje Boží vyvolení svatý Pavel, který pronikl do hloubky „tajemství ukrytého od věčnosti v Božím Srdci“ (srov. Ef 3,9). Podívejme se, jak nám vysvětluje naše povolání: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,4).
Když srovnám tyto dva výklady Božího plánu, (totiž předurčení být „chválou slávy“ a na druhé straně a být jí v přítomnosti a lásce Boží) přicházím k tomuto závěru: abych důstojně naplnila své povolání chvály slávy, musím setrvávat zcela „v Boží přítomnosti“. Ba víc než to: apoštol říká „in charitate“, to znamená v Bohu, „Deus Charitas est…“ (Bůh je láska; 1 Jan 4,16). Je to právě kontakt s božským Bytím, jež mne učiní v jeho očích „neposkvrněnou a svatou“…
7. To všechno připisuji krásné ctnosti, jakou je prostota, o níž jistý zbožný autor (Ruysbroeck) napsal, že „dává duši odpočinek v propasti“, totiž odpočinek v Bohu, který je Propastí nedozírnou; odpočinek, který je preludiem a ozvěnou věčného sabatu, o němž svatý Pavel píše: „Na toto místo pokoje totiž vejdeme, jen když věříme“ (Žid 4,3).
Oslavení v nebi vlastní tento hluboký pokoj, protože kontemplují Boha v jednoduchosti jeho podstaty: „Poznávají, jak jsou i oni poznávaní jím“ (srov. 1 Kor 13,12), v jednoduchém intuitivním patření, a proto svatý Pavel pokračuje: „Mocí Ducha Páně jsou proměňováni k jeho obrazu“ (srov. 2 Kor 3,18). Jsou tedy neustálou chválou slávy božskému Bytí, které v nich nazírá svou vlastní nádheru.
8. Zdá se mi, že by Božímu Srdci způsobilo nesmírnou radost, kdybychom se v nebi své duše cvičili v této činnosti blažených a přilnuli k němu touto prostou kontemplací, která znovu přibližuje tvora ke stavu nevinnosti, v němž ho Bůh stvořil před prvotním hříchem: „ke svému obrazu a ke své podobě“ (Gn 1,26). Takový byl sen Stvořitele: moci se kontemplovat ve svém stvoření a vidět, jak z něj vyzařují všechny jeho dokonalosti, celá jeho krása, jako skrze čistý krystal bez poskvrny. Není to snad určitý druh rozšíření jeho vlastní slávy?…
Duše se jednoduchým pohledem upřeným na božský Objekt odpoutává ode všeho, co ji obklopuje, a především od sebe samotné. Začíná zářit „jasem poznání Boží slávy“ (srov. 2 Kor 4,6), o kterém mluví apoštol, protože dovoluje božskému Bytí, aby se v ní odráželo, „a ono s ní sdílí všechny své atributy“ (srov. ŽP 3,77). Skutečně, tato duše je chválou slávy všech jeho darů. Skrze všechno, i uprostřed nejobyčejnějších činností zpívá canticum magnum, canticum novum (velkou, novou píseň – srov. Zj 14,3), a tato píseň rozechvívá Boha až do jeho hlubin.
„Tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako živé zřídlo, jehož voda nevysychá. Povznesu tě na výšiny země…“ (Iz 58,10–11.14, srov. DP 36,2).