Poslední rekolekce – 16. den

bl. Alžběta od Trojice

42. „Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne duše má po tobě, Bože! Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?“ (Žl 42,2–3)
A zatímco „vrabec si nalézá příbytek a vlaštovka své hnízdo, kde ukládá svá mláďata“ (Žl 84,4), tak Laudem gloriae (Chvála slávy) nalezla – v očekávání, že bude přenesena do svatého Jeruzaléma – beata pacis visio (šťastný obraz pokoje), své ústraní, svou blaženost, své předjímané Nebe, kde už začíná žít svou věčnost. „Jen v Bohu odpočívá má duše, od něho je má spása. Jen on je má skála a spása, má tvrz, nic mnou nepohne“ (Žl 62,2–3).
Hle, tajemství, které dnes opěvuje má lyra! Jako Zacheovi, i mně můj Mistr říká: „Pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě…“ (Lk 19,5). Rychle dolů, ale kam? Do nejzazší hlubiny mě samé: až tam, co budu oddělena od sebe samé, zbavena sebe samé a obnažena ze sebe samé, jedním slovem bez sebe samé.

43. „Dnes musím zůstat v tvém domě!“ Takto se na mě můj Mistr obrací se svou touhou! On touží přebývat ve mně se svým Otcem a Duchem lásky, abych, podle vyjádření milovaného učedníka, měla „společenství“ (1 Jan 1,3) s Nimi. „Už nejste cizinci ani přistěhovalci, ale … patříte již k domu Božímu“ (srov. Ef 2,19), říká svatý Pavel. Jak rozumím tomu patřit „k domu Božímu“? Pro mě to znamená žít v lůně pokojné Trojice, ve své vnitřní propasti, v oné „nedobytné pevnosti svatého usebrání“ (DP 40,3), o které mluví svatý Jan od Kříže!
David zpíval: „Má duše umdlévá, když vstupuje na nádvoří Pánova“ (Žl 84,3). Zdá se mi, že takový má být postoj každé duše, která vstupuje do svých vnitřních nádvoří, aby tam kontemplovala svého Boha a upevňovala s ním své spojení: duše „umdlévá“ v božské mdlobě před tváří této všemohoucí Lásky a nekonečného Majestátu, který v ní přebývá! Není to ani tak život, který ji opouští; ale je to spíše ona, kdo pohrdá tímto přirozeným životem, který od ní ustupuje… Neboť cítí, že není hodna Jeho tak bohaté bytnosti (srov. ŽP 1,30-31), a touží zemřít, aby se ponořila do Boha.

44. Ó, jak krásné je stvoření takto obnažené a osvobozené od sebe samé! „Jeho srdce je připravené vznést se ze slzavého údolí“ (to znamená ze všeho, co je menší než Bůh) „k místu, které je jejím cílem“ (srov. Žl 84,6-8), k onomu „prostornému místu“ opěvovaném žalmistou, jímž je, jak se zdá, neprobádatelná Trojice: „Immensus Pater, immensus Filius, immensus Spiritus Sanctus! (Nesmírný Otec, nesmírný Syn, nesmírný Duch svatý.)…“ Ono stvoření vystupuje, pozvedá se nad přirozené smysly, překračuje sebe sama a přesahuje také každou radost a každou bolest, proniká mrakem; neodpočine si, dokud nepronikne „do nitra“ Milovaného, který jediný ji daruje „odpočinek propasti“ (Ruysbroec). Při tom všem ale neopouští svatou pevnost! Mistr řekl: Rychle sestup… A tedy, aniž by odtud vyšla, bude žít k obrazu neměnné Trojice ve věčném nyní (Ruysbroec), bude se jí „klanět kvůli Ní samé“ (srov. Žl 72,11) a skrze prosté a stále víc sjednocující nazírání se bude stávat „odleskem jeho slávy“ (Žid 1,3), řečeno jinak, ustavičnou chválou slávy jeho klanění hodných dokonalostí.

Zpět