Poslední rekolekce – 14. den
bl. Alžběta od Trojice
36. „Všechno považuji za ztrátu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samotného uchvátil Kristus Ježíš. Nedbám o to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše“ (Flp 3,8–10.12–14). Apoštol často odhaluje velikost našeho povolání: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce… jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle, abychom se stali chválou jeho slávy“ (Ef 1,4.11–12).
37. Ale jak odpovědět na důstojnost tohoto povolání? Tajemství je ukryté ve slovech: „Mihi vivere Christus est! … Vivo enim, iam non ego, vivit vero in me Christus“ (Vždyť pro mě život je Kristus! … Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus; Flp 1,21 a Gal 2,20). Je třeba být proměněn v Ježíše Krista, i to mně učí svatý Pavel: „Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna“ (Řím 8,29).
Je velmi důležité, abych se učenlivě zahleděla na tento božský Vzor, a tak dokonale se s Ním ztotožnila, abych Jej v Otcových očích bez přestání zobrazovala. Jaká jsou Jeho první slova, když přichází na svět? „Tady jsem, abych plnil tvou vůli“ (Žid 10,9). Zdá se mi, že tato modlitba by měla být jako tlukot snoubenčina srdce: „Hle, zde jsme, Otče, abychom plnily tvou vůli!“
38. Mistr byl tak pravdivý v této první oběti! Celý jeho život nebyl ničím jiným než jejím důsledkem. Rád říkal: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,34). Jeho pokrm se má stát i pokrmem jeho snoubenky, a zároveň mečem, který ji obětuje … „Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne, jak já chci, ale jak chceš ty“ (Mt 26,39). A tehdy duše kráčí se svým Mistrem pokojná a radostná ke každé oběti, a těší ji, že byla Otcem „poznaná“, neboť ji křižuje se svým Synem. „Tvá nařízení jsou mým věčným dědictvím, neboť jsou radostí mého srdce“ (srov. Žl 119,111) – to je píseň duše mého Mistra a má najít zvučnou ozvěnu v duši jeho nevěsty! Právě věrností těmto vnějším i vnitřním „nařízením“ v každém okamžiku „vydá svědectví pravdě“ (Jan 18,37) a bude moci říci: „A ten, který mne poslal, je se mnou. Nenechal mě samotnou, protože já stále konám, co se mu líbí“ (Jan 8,29). Nevěsta ho nikdy neopouští, naopak, upevňuje s ním své pouto a bude moci vyzařovat „onu tajemnou sílu“ (srov. Lk 6,19), která zachraňuje a vysvobozuje duše. Obnažená, oproštěná od sebe samé a od všeho, bude moci následovat Mistra na horu, aby tam s ním, ve své duši konala „modlitbu Boží“ (srov. Lk 6,12). Pak, stále skrze božského Adorátora, který byl velkou chválou slávy Otce, „bude stále přinášet Bohu oběť chvály, to znamená ovoce rtů, které vzdávají chválu jeho jménu“ (Žid 13,15). A jak zpívá žalmista, ona jej bude chválit „pro jeho mocná díla, pro jeho svrchovanou velebnost“ (Žalm 150,2).
39. A pak, když přijde hodina pokoření a zničení, vzpomene si na tuto krátkou větu: „Iesus autem tacebat“ („Ale Ježíš mlčel“, Mt 26,63). A bude mlčet a „uchovávat všechnu svou sílu pro Pána“ (Žl 59,10), onu sílu, která „spočívá v mlčení“ (srov. Iz 30,15; z Karmelitánské řehole). Když pak přijde opuštěnost, osamocenost, úzkost, jež přiměly Krista zvolat: „Proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46), vzpomene si na jinou modlitbu: „aby v sobě měli plnost mé radosti“ (Jan 17,13); a když bude až do dna pít „kalich připravený Otcem“ (srov. Jan 18,11), v jeho hořkosti bude moci nalézt božskou lahodnost. Konečně poté, co mnohokrát řekla „žízním“ (Jan 19,28), kdy žíznila po vlastnění tebe ve slávě, bude zpívat: „Vše je dokonáno, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Jan 19,30; Lk 23,46). A Otec si ji vezme, a „přenese do svého dědictví“ (srov. Kol 1,12-13), kde „v jeho světle uvidí světlo“ (srov. Žl 36,10).
„Vězte“, zpívá David, „že Bůh podivuhodně oslaví svého Svatého“ (Žl 4,4). Ano, Svatý Boží bude oslaven v této duši, protože v ní zničí všechno, aby ji „oblékl v sebe sama“ (srov. Gal 3,27), když předtím ve skutcích vyplnila slova jeho Předchůdce: „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30).