Poslední rekolekce – 13. den
bl. Alžběta od Trojice
32. „Instaurare omnia in Christo.“ („Obnovit všechno v Kristu“, srov. Ef 1,10). Svatý Pavel, ponořený do velikosti Božího úradku, mě nepřestává poučovat, když říká: „Bůh sám v sobě rozhodl obnovit v Kristu všechny věci“.
Abych osobně uskutečnila tento božský plán, opět mi přichází na pomoc svatý Pavel a načrtává mi pravidla života. Říká mi: „Kráčej v Ježíši Kristu, v Něm zakořeněná a na Něm zbudovaná, upevněná ve víře a v díkůvzdání“ (Kol 2,6–7).
33. „Kráčet v Ježíši Kristu.“ Zdá se mi, že to znamená vyjít ze sebe, neohlížet se na sebe, opustit sebe, a tak v každém okamžiku, který pomíjí, vrůstat hlouběji v něho, až natolik, že by se dalo říci, že jsme v něm zakořeněni; abychom v každé události a ve všem mohli použít tuto Pavlovu krásnou výzvu: „Kdo mě odloučí od lásky Ježíše Krista?“ (Řím 8,35). Když je duše v Něm hluboce upevněná, když jsou její kořeny do něj takto ponořeny, tehdy se do ní božská míza hojně rozlévá, a všechno, co je nedokonalým, banálním a přirozeným životem, je zničeno; tehdy, podle slov apoštola, „je vše, co je smrtelné, pohlceno životem“ (2 Kor 5,4).
Duše, „svlečená“ ze sebe samé a „oblečená“ v Ježíše Krista (srov. Kol 3,9–10 a Gal 3,27), se už nemusí bát vnějších styků ani obtíží zevnitř, neboť tyto věci, namísto toho, aby jí byly překážkou, jen působí, že ji ještě „hlouběji zakořeňují v lásce“ (Ef 3,17) jejího Mistra. Skrze všechno, tváří v tvář všemu a proti všemu je ve stavu „stálého klanění se jemu kvůli němu samému“ (Žl 72,15). Protože je svobodná, osvobozená od sebe samé a od všeho, může zpívat se žalmistou: „I když se proti mně utáboří vojsko, nevyděsí se mé srdce, když proti mně vypukne válka, jsem pln důvěry… V den neštěstí skryje mě ve svém stánku, v úkrytu svého stanu mě schová“ (Žl 27,3.5), a tímto stanem je On sám. A to se mi zdá, že myslí svatý Pavel, když říká: „být zakořenění v Ježíši Kristu“.
34. A nyní, co znamená být zbudována na Něm? Prorok zpívá: „On mě pozvedl na skálu, takže napřimuji svou hlavu nad nepřáteli, kteří mě obklopují“ (Žl 27,5–6). Zdá se mi, že je to vhodný obraz duše „zbudované na Ježíši Kristu“. On je tou skálou, kde byla duše pozvednuta nad sebe samu, nad smysly, přirozenost, nad útěchy či bolesti, nad to, co není jedině On. A tam, v plném vlastnění, se ovládá, překračuje sebe samu i všechny věci.
Nyní mi svatý Pavel doporučuje být upevněna ve víře, v takové víře, která nedovolí duši usnout, ale udržuje ji zcela bdělou pod pohledem Mistra, celou usebranou pod jeho stvořitelským slovem, ve víře „v příliš velkou lásku“ (Ef 2,4), která dovoluje Bohu – jak mi říká svatý Pavel – naplnit duši „podle jeho plnosti“ (srov. Ef 3,19).
35. Nakonec chce, abych „rostla v Ježíše Krista skrze díkůvzdání“, protože to je to, čím se v ní má všechno dovršit! „Otče, vzdávám ti díky“ (Jan 11,41). Hle, co zpívala duše mého Mistra a on chce slyšet ozvěnu tohoto zpěvu v mé duši! Ale zdá se mi, že „nová píseň“ (Zj 14,3), která může nejvíce okouzlit a uchvátit mého Boha, je píseň duše obnažené, osvobozené od sebe samé, v níž On může zrcadlit všechno, čím je, a konat všechno, co chce. Tato duše je pod jeho dotykem jako lyra, a všechny její dary jsou jako struny, které dnem i nocí opěvují chválu jeho slávy.