Poslední rekolekce – 12. den

bl. Alžběta od Trojice

29. „Verbum caro factum est et habitavit in nobis,“ („Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“, Jan 1,14). Bůh řekl: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (1 Pt 1,16), avšak zůstal skrytý v nepřístupném světle. Stvoření ale potřebovalo, aby se Bůh snížil až k němu, aby žil jeho životem, aby stvoření – kladouc své kroky do jeho stop (srov. 1 Pt 2,21) – mohlo vystoupit až k Němu a posvětit se jeho svatostí. „Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). A tak stojím v přítomnosti „tajemství ukrytého od věků a pokolení“, v přítomnosti „tajemství, jímž je Kristus“, říká svatý Pavel, „naděje slávy“ (srov. Kol 1,26-27)! A ještě dodává, že mu bylo dáno poznat toto tajemství (srov. Ef 3,4). V přítomnosti velkého apoštola čerpám poučení o tom, jak dojít, podle jeho vyjádření, k poznání „přesahujícímu každé poznání: k poznání Kristovy lásky“ (srov. Ef 3,19).

30. Především mi Pavel říká, že On „je můj pokoj“ (srov. Ef 2,14), a že „skrze něho máme přístup k Otci“ (Ef 2,18). Bůh, „Otec světel“ (Jak 1,17), chtěl, aby „v Kristu přebývala všechna plnost a aby skrze něho všechno se sebou usmířil, vždyť jeho krev prolitá na kříži přinesla pokoj všemu, co je na zemi i co je na nebi“ (srov. Kol 1,19–20). „I vy jste v něm dosáhli plnosti“, pokračuje apoštol, „křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha… I nás oživil zároveň s ním a odpustil nám všechny hříchy. Zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž…“ (Kol 2,10.12–15), „abychom byli před ním svatí, neposkvrnění a bezúhonní…“ (Kol 1,22).

31. Hle, Kristovo dílo, které koná v každé duši dobré vůle, a jeho nesmírná láska, jeho „příliš velká láska“ (Ef 2,4) ho žene, aby dokončil ve mně své dílo. On touží stát se mým pokojem, aby mě nic nemohlo rozptýlit nebo způsobit, že bych opustila „nedobytnou pevnost svatého usebrání“ (svatý Jan od Kříže). Právě tam mi chce dát „přístup k Otci“ a zachovat mě nehybnou a pokojnou ve své přítomnosti, jako kdyby má duše již byla ve věčnosti. Právě skrze svou krev prolitou na kříži upokojí vše v mém malém nebi, aby bylo skutečně odpočinkem Tří. Naplní mě sebou, pohřbí mě v sebe, abych žila s ním jeho životem: „Mihi vivere Christus est“ („Pro mě život je Kristus“, Flp 1,21)! A pokud každou chvíli upadnu, v důvěryplné víře se skrze něj znovu pozvednu. A vím, že mi odpustí, že všechno zahladí s žárlivou péčí. Ba víc než to, „vysvobodí“ mne, „zbaví“ mne celé bídy (srov. Řím 7,24), všeho, co brání jeho božskému působení. „Uchvátí k sobě mohutnosti mé duše“ (srov. Kol 2,15) a v sobě samém bude nad nimi triumfovat. Tehdy se celá proměním v Něj a budu moci říci: „Již nežiji já, ale Kristus žije ve mně“ (srov. Gal 2,20). A stanu se „svatou, neposkvrněnou a bezúhonnou“ v Otcových očích.

Pokračovat
Zpět