Poslední rekolekce – 10. den
bl. Alžběta od Trojice
25. „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Když mi můj Mistr dává pochopit v hloubi duše tato slova, zdá se mi, že mě žádá, abych žila jako Otec „ve věčné přítomnosti“, ne „předtím“, ani ne „potom“, ale celá v jednotě svého bytí v tomto „věčném nyní“ [Ruysbroec]. O jakou přítomnost jde? Odpovídá mi David: „Budou se mu stále klanět kvůli Němu samotnému“ (Žl 72,15).
A to je ta věčná přítomnost, ve které má být zakotvena ta, která se jmenuje Chvála slávy. Ale aby opravdu byla v postoji adorace a aby mohla zpívat: „probouzím jitřenku“ (Žl 57,9), je třeba, aby mohla i ona říkat se svatým Pavlem: „pro jeho lásku jsem všechno ztratila“ (Flp 3,8); to znamená: kvůli němu, abych se mu stále klaněla, „ jsem se odloučila, oddělila, obnažila“ (srov. DP 40,2) od sebe samé a od všech věcí jak v přirozeném, tak i nadpřirozeném řádu vzhledem k Božím darům. Vždyť duše, která není takto „odpoutaná a osvobozená“ od sebe samé, bude nevyhnutelně v jistých chvílích banální a přirozená, a to není důstojné pro Boží dceru, Kristovu snoubenku, chrám Ducha svatého. Aby se duše ochránila před takovým přirozeným prožíváním života, musí být celá probuzená ve své víře, s oním krásným pohledem upřeným na Mistra. Bude tedy „kráčet“, jak zpíval král – prorok, „v nevinnosti srdce uvnitř svého domu“ (srov. Žl 101,2). Takto bude „adorovat svého Boha kvůli Němu samotnému“ a žít podle jeho obrazu ve věčné přítomnosti, v níž žije On.
26. „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Svatý Dionysius řekl, že Bůh je „veliký samotář“. Můj Mistr mě žádá, abych napodobovala Otcovu dokonalost, a velebila ho ve velké samotě. Bůh žije ve věčnosti v nesmírné samotě; nikdy z ní nevychází, ani tehdy, když se zajímá o potřeby svého stvoření, neboť On nikdy nevychází ze sebe sama, a tato samota není ničím jiným než jeho božstvím.
Aby mě nic nevytrhlo z tohoto krásného vnitřního ticha, jsou zapotřebí stále stejné podmínky, stejná odloučenost, stejné oddělení, stejné obnažení! Jestliže mé touhy, mé strachy, mé radosti a bolesti a všechna hnutí vycházející z těchto „čtyř vášní“ (DP 40,4) nebudou dokonale nasměrovány k Bohu, nebudu osamocená, ale bude ve mně hluk; je tedy potřeba utišení, „spánek mohutností“, jednota mého bytí. „Slyš, dcero, naslouchej, zapomeň na svůj lid a na dům svého otce, a Král bude uchvácen tvou krásou“ (Žl 45,11-12).
Zdá se mi, že tato výzva je pozváním k tichu: slyš… naslouchej… Ale abychom mohli slyšet, musíme zapomenout „na dům svého otce“, to znamená na všechno, co souvisí s přirozeným životem, o kterém apoštol říká: „Žijete-li tak, jak chce tělo, zemřete“ (Řím 8,13). Zdá se mi, že zapomenout „na svůj lid“ je ještě těžší, protože tímto lidem je celý svět, který je takříkajíc součástí nás samotných: citlivost, vzpomínky, dojmy atd., jedním slovem naše vlastní já! Je třeba na něj zapomenout a opustit ho. Když duše učiní tento zlom, když je svobodná ode všeho, Král je uchvácen její krásou, protože krása je jednota – alespoň tak to je v Bohu.