Poslední rekolekce – 1. den
bl. Alžběta od Trojice
1. „Nescivi.“ „Nic víc jsem nevěděla“ (srov. Pís 6,11; DP 26,14). Hle, co zpívá nevěsta z Písně písní, poté, co byla uvedena do „vnitřní komůrky“ (DP 26,14 a 26,15)! Zdá se mi, že to musí být také refrén „Chvály slávy“, v tomto prvním dni rekolekcí, kdy ji její božský Mistr nechává proniknout na dno bezedné propasti, aby ji naučil plnit úkol, který bude jejím povoláním po celou věčnost a ve kterém se má cvičit již v tomto životě, jenž je započatou, ale stále se vyvíjející věčností.
„Nescivi!“ … Již nic nevím a nic vědět nechci, jen „poznat jej a mít účast v jeho utrpeních a připodobnění se jeho smrti“ (srov. Flp 3,10). „Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna“ (Řím 8,29), ukřižovaného z lásky. Když budu zcela ztotožněna s tímto božským Vzorem, když úplně přejdu v Něj a On ve mne, tehdy naplním své věčné povolání, ke kterému mne Bůh „v Něm povolal“ (srov. Ef 1,4) „in principio“ (na počátku) a jež budu naplňovat „in aeternum“ (na věky). Tehdy, ponořená do lůna Trojice, budu ustavičnou chválou jeho slávy – Laudem gloriae eius (Ef 1,12).
2. „Nikdo neviděl Otce“, říká nám svatý Jan, „jen Syn a ti, komu to chtěl Syn zjevit“ (srov. Jan 6,46 a Mt 11,27). Zdá se mi, že je možné také říci: „Nikdo nepronikl hloubku Kristova tajemství tak jako Panna.“ Jan a Magdalena pronikli do tohoto tajemství hodně hluboko. Svatý Pavel mluví často o „poznání, jež mu bylo dáno“ (srov. Ef 3,3–4). A přece, jak moc zůstávají všichni svatí ve stínu, pohlédneme-li do jasu Panny!
Ona – a to je nevypověditelné – je tím „tajemstvím, které uchovávala a o němž přemítala ve svém srdci“ (Lk 2,19) a které žádný jazyk nemohl zjevit, žádné pero nemohlo předat! Tato Matka milosti utváří mou duši, aby její dceruška byla živým „uchvacujícím“ obrazem jejího prvorozeného, věčného Syna, toho, který byl dokonalou chválou slávy svého Otce.