Spoluúčast na spáse
Je jí blízká myšlenka o spásonosné spolupráci či spoluvykupování duší. Silně prožívala své duchovní kněžství a mateřství. Měla za to, že život karmelitky je v jistém smyslu podobný životu kněze, protože je adventem připravujícím v srdcích onu cestu, kterou apoštol nazval „stravujícím ohněm“. Měla za to, že když se dotýká tohoto ohně, stává se plamenem lásky „objímajícím všechny údy Kristova těla, to je církve“. Byla přesvědčena, že povinnosti Marty a Marie se vůbec nevylučují: aby byl činný život plodný, vyžaduje podporu kontemplace; naproti tomu kontemplativní život se stává tím aktivnější, čím výlučněji se mu duše oddává, neboť láska, jež je službou Bohu, je zároveň vždy službou lidem. Vykoupený člověk má povinnost spolupracovat na vykoupení ostatních.
Ráda dávala – a v tom navazovala na sv. Pavla – svému apoštolátu titul „panenské matky duší“, protože věřila, že karmelitka má dvojí poslání: být pannou a matkou, pannou, neboť ve víře byla zasnoubená s Pánem, a matkou, poněvadž zachraňuje duše a rozmnožuje počet vyvolených dětí Otce a spoludědiců Krista. Alžběta, karmelitka, panna a matka vidí své věčné poslání takto:
„Z nebe budu vábit duše k vnitřní usebranosti, pomáhat jim odříkat se sebe a lnout k Bohu v nejprostším milostném gestu; chránit duše ve velkém vnitřním mlčení, jež umožní, aby se v nich odrážel Bůh a proměňoval je v sebe.“
Matce, již s velkou úctou, ale i nemenší silou duchovně vedla, napsala:
„Milovaná maminko! Zdá se mi, že moje láska k Tobě není jen cit dítěte k nejlepší matce, ale také láska matky ke svému dítěti; jsem přece matkou Tvé duše! Dovolíš mi to?“
Od své matky, ženy bázlivé a se sklonem k sebelítosti, vyžadovala nejvyšší úkony křesťanské naděje. Podporovala ji na duchu ve zklamáních, radila, jak má jednat, povzbuzovala ke ctnostem. Nezůstala u slov; modlila se a intenzivně se za ni obětovala.