Kontemplace ověřená obětí
„Žít v Něm! Pak všechny oběti a odříkání jsou zbožšťující. Duše ve všem vidí Toho, jehož miluje, a vše ji k Němu nese. Je to neustálé trvání srdce u Srdce.“
Chce se co nejvíc přiblížit Kristu, spojit se s Jeho duší a všemi jeho hnutími, aby se skrze Něj spojila „s trojjediným Bohem v ustavičném přijímání“, poněvadž všechny věci, jaké nás potkávají, jsou „jakousi svátostí, v níž se nám Bůh dává“ a obdařuje milostí ty, za které se přimlouváme.
Nekonečnost získala v Alžbětě novou tvář v posledních měsících jejího života plných utrpení. Jestliže se jí dosud zjevovala jako „příliš velká láska“, v Kristově utrpení prožívala nekonečnost Boha s láskou se sklánějícího nad světem. Spojovala se s Pánem v Jeho ukřižování a smrti a byla přesvědčena, že utrpení potvrzuje pravou lásku, „lásku v činnosti“.
„Svatí, dříve než více zazářili, se připodobnili Jeho obrazu (2 Kor 3,18), museli se stát podobni obrazu vtěleného Slova z lásky ukřižovanému.“
„Moje duše zakouší nevyslovitelné štěstí při myšlence, že Bůh Otec mě předurčil k tomu, abych byla podle vzoru Jeho ukřižovaného Syna. Svatý Pavel nám říká o takové Boží výzvě, která – jak myslím – se na mě vztahuje… Odvahu! Hleďme na Ukřižovaného a utvářejme se podle tohoto Božského vzoru!“
„V hodinách, ve kterých člověk cítí strašlivou prázdnotu, Bůh v nás rozšiřuje možnost přijímat, do určité míry tak nekonečnou, jako je On sám.“
„Nescivi! Nic už nevím a vědět nechci kromě poznání Jeho… a účasti na Jeho utrpení… připodobňujíc se Jeho smrti (Flp 3,10). (…) když se zcela připodobním Božskému vzoru, když se celá stanu Jím a On mnou, pak splním své věčné povolání, k němuž mě Bůh pozval in principio [před založením světa]; plnit je budu in aeternum [navěky].“
„Za zpěvu kráčíme svou křížovou cestou. Ať se z našich duší vznáší děkovný hymnus k Otci, neboť cestou utrpení kráčejí ti, jež od věků pozval a určil k tomu, aby se stali obrazem Jeho Syna (Řím 8,29), z lásky ukřižovaného.“
Alžbětin život byl naplněn přítomností trojjediného Boha a vítězné, trpící a bojující církve na zemi za každého člověka, Kristova bratra v Jeho lidství. Právě „bratřím“, a tím spíše potřebným, s nimiž se Kristus ztotožňoval, chtěla Alžběta na Karmelu sloužit. Dokonce plnila své poslání tak zřetelně jí zjevené ještě před Karmelem, a vyjádřila je slovy:
„Duše, můj Bože, duše potřebuji za cenu jakéhokoli utrpení. Ať celý můj život je vynahrazením, slitováním a milosrdenstvím ke světu.“
Velmi dojemný – vzhledem k adresátovi a Alžbětině jistotě, že ve své „službě“ bude pokračovat z nebes – je její poslední dopis na zemi nadiktovaný Charlesovi Hallo. Byl to mladý člověk, jenž k ní choval cit a ani jí nebyl lhostejný.
„Můj bratříčku, před odchodem do nebe Ti chce Tvá Alžběta ještě prokázat své city a říci Ti, že chce být denně u Tebe, dokud se s ní nespojíš v nebi. (…) Budeš bojovat, bratříčku, setkáš se na cestě života s překážkami; ale neztrácej odvahu a vzývej mě. Vzývej svou sestru, tím rozmnožíš její nebeské štěstí. (…) Odkazuji Ti medailku ze svého růžence. Nos ji na památku své Alžběty, která Tě v nebi bude ještě víc milovat.“
Po jedné z nejostřejších atak bolesti se modlila: „Ó Lásko, znič celou moji bytost ke své slávě. Ať se vysaje kapka po kapce za Tvou církev.“
Alžbětina agónie trvala devět dní. Tělo se stravovalo horečkou a nemohla polknout ani kapku vody. Bezmocnost prohloubila její pocit opuštěnosti. Dorozumět se s nemocnou bylo stále obtížnější. Dokázala pouze zašeptat:
„Moje tělo je jako by cizí, duše v temnotách. (…) Odcházím. Žiji pouze vírou. To volím: jsem podobnější Mistrovi a bližší pravdě.“
Dva dny před smrtí byla opět slyšet její tichá slova: „Tolik světla! To je…“ Nedokázala říci víc. Poslední srozumitelný šepot byla přerušovaná slova o světle, lásce a životu.
Tak přešla do věčnosti, kde se v Božském světle slávy účastní věčných aktů Božské lásky, celá oddaná službě a chvále Trojice. Konečně se ponořila do vidění, které kdysi vyjádřila takto:
„V opuštěné noci, promodlené tichem
po mořských vlnách, které jí kolébají, plula moje loďka…
A když byl klid na moři i v nebi –
řekl bys, že sám Stvořitel k tobě hovoří;
ale vichr náhle otřásl hloubkou mořských vln
a strhl loďku na dno oceánu…
Potom ji svým bezedným vírem pohltil
do zázračné propasti: lůna Svaté Trojice.
Ó, neuvidí mě už nikdo na břehu,
neb zmizela jsem v Pánu, patří mi Bůh;
v nezměrnosti spočinula má duše
v bezčasí se svými Třemi.“