Poezie Alžběty od Trojice

z hlediska formální krásy ji ani ona sama nepovažuje za krásnou (připisuje jí pouze relativní hodnotu, srov. AD 87; 136)
před vstupem na Karmel pouze kvalitní rým (rytmus velmi nepravidelný)
po vstupu spojuje s melodií (s ohledem na karmelské zvyky), proto pokrok po rytmické stránce i pro obsahový vývoj
je třeba dělit na poezii z dospívání a poezii na Karmelu

předkarmelská poezie – „intimní deník ve verších“
až na drobné výjimky (AP 50; 52; snad i 1bis; 3; 16n. a 28) píše pouze pro sebe
proto bez autocenzury (na rozdíl oproti Terezii z Lisieux, která takřka vždy píše pro druhé)
většinou niterný dialog mezi Alžbětou („já“) a Ježíšem („Ty“), odrážející její pocity z událostí nebo krásy přírody, které má potřebu verbalizovat, jak a co se jí dotklo, ne umělecké ambice

dva roky před vstupem přestala psát, po nástupu se k psaní vrací
mění se situace, i podoba poezie
píše příležitostné básně (pro oslavy na Karmelu), které jsou často zpívané
proto přítomnost autocenzury (přesto částečně i nadále charakter intimního deníku)
v závěru života má velkou chuť psát básně
základní poselství je povolání karmelitky – milovat a setrvávat v aktivní přítomnosti Lásky Trojice
podle svědectví sestry Anežky jsou její básně ona sama (Alžběta v nich plně vyjadřuje sebe)

takřka všechny rukopisy jsou uchovány na Karmelu v Dijonu (několik ve Vatikánu)
předkarmelské ve dvou sešitech; ostatní zvlášť;
v minulosti jí byly připisovány některé básně, které jsou dnes odmítány jako neautentické, byť napsány její rukou (opisy básní někoho jiného)

Podle P. V. Kohut