Alžbětiny Intimní poznámky ze života na Karmelu

IP 14 [Karmelitka]

[kolem druhé poloviny roku 1903]

Karmelitka je svátostí Krista. Všechno v ní jej musí vyzařovat, našeho Boha, (který je) celý svatý, ukřižovaného Boha, (který je) celý Láska. Ale aby jej takto vyzařovala, je třeba, aby se nechala přetvořit ve stejnou podobu, jakou má On; je třeba víry, která se dívá a modlí bez přestání; zkrátka, vůle se nechává uchvátit a již neodchází; srdce (je) ryzí, čisté a chvějící se pod požehnáním Mistra.

IP 16 [Ústraní 1905]

[9.-18. října 1905]

„Zdá se mi, že všechno je ztrátou poté, co mi bylo dáno převyšující poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro jeho lásku jsem vše ztratila a považuji všechno za bezcenné, (jen) abych získala Krista a byla shledána v Něm, ne se svou vlastní spravedlností, ale se spravedlností, která pochází od Boha skrze víru. To, co chci, je poznat Jej a moc Jeho zmrtvýchvstání a moci sdílet Jeho utrpení, abych se připodobnila Jeho smrti!… Pokračuji ve svém běhu a snažím se dospět tam, kam mě Kristus předem určil, když se mě zmocnil. Veškerou mou starostí je zapomenout na to, co nechávám za sebou a stále směřovat k tomu, co je přede mnou. Běžím přímo k cíli: za cenou nebeského povolání, k němuž mě Bůh povolal v Kristu Ježíši.“
Apoštol nám zjevuje velikost tohoto povolání, když nám říká: „Od věčnosti si nás Bůh vyvolil, aby nás učinil neposkvrněnými a svatými před Sebou v lásce.“ Ale abychom byli takto zakořeněni a upevněni v lásce, tj. v Bohu samotném (Deus charitas est), předpokládá to vyjití ze sebe, úplné oddělení se od všech věcí, jedním slovem stav smrti, který vydává tvora Tvůrci. Když se duše, oproštěná od všeho prostotou pohledu, jímž nahlíží svůj Božský Objekt, usadí v tomto blaženém stavu, o kterém mluví Pavel, když říká: „Jste mrtvi a váš život je skryt v Bohu s Ježíšem Kristem, nebo ještě také: „Náš život je v nebesích“, všechny její mohutnosti jsou zaměřeny na Boha; (duše) se nechvěje, leč pod tajemným dotykem Ducha Svatého, který ji přetváří ve „chválu slávy, k níž byla předurčena úradkem Toho, který působí všechno podle rozhodnutí své vůle“. Tak každou minutu, která míjí, jsou všechny její úkony, její hnutí, její touhy, čím dál hlouběji „zakořeněny“ v Božském Bytí, a jsou tím (plněji) v klanění a úctě k jeho nekonečné Svatosti; všechno v ní vydává „svědectví Pravdě“ a oslavuje Toho, který řekl: „Buďte svaté, neboť já jsem svatý!…“

IP 17 [Ustavičná návštěva Boha]

[(kolem?) července 1906]

J.M. † J.T.

„Země je plná zpustošení“, řekl prorok, „neboť nikdo na to nemyslí ve svém srdci.“ Co je tou zpustošenou zemí, ne-li duše, když nevstupuje do sebe samé, kde přebývá Bůh, a nenachází (tak) již prýštící pramen? Světci uměli působit toto vnitřní hnutí, a v jaké hloubce! (Však) také země jejich duše byla neustále svlažovaná živými vodami skrze dotek nekonečné Lásky: žili v Duchu Svatém v největší hlubině sebe samých; na dně propasti došlo k Božskému střetu. „Tento život, který můžeme vést na dně nás samých se podobá (životu) našeho věčného Vzoru: ten nezná ani míru ani vzdálenost… Naše duše dostává bez přestání otisk Božského světla od svého věčného Vzoru, který září na dně jí samotné, a umožňuje jí, aby se nořila, aby se propadala do Božské bytnosti, kde již nachází svou věčnou blaženost. Bůh, který stále obývá svůj chrám, ustavičně přichází, a bez přestání ji navštěvuje vyzařováním nové nádhery. Když Bůh přichází, je již ve skutečnosti přítomný; to, kam přichází, je totožné s tím, kde je: nahodilost i změna jsou pro Něj neznámými; když do nás přichází, my už jsme v Něm, neboť „On nikdy nevychází ze Sebe samého“; „dochází tedy k tomuto jevu: je to Bůh, který na dně nás (samotných) přijímá Boha, který k nám přichází“. Jeden světec shrnuje tento niterný život v tajemství „návštěvy“. „Pán“ – říká – „vzhledem k příbytku a odpočinku, který Sám sobě udělal na dně nás, a vzhledem k jednotě ducha, působící skrze milost i naši podobnost s naším Vzorem, se rozhodl ustavičně navštěvovat tuto skvělou jednotu, dílo svých rukou, a osvěcovat ji bez přerušení skrze vznešené doteky svého Slova a vlévání jeho lásky. Neboť ke svému potěšení chce obývat ducha dotčeného láskou. Když jej v nás stvořil ke své podobě, chtěl navštívit tento obraz, obohatit jej nádhernými dary a otevřít nám cestu větších ctností, která vede k osvícenější podobě. Je to Kristova vůle, kterou obývejme také my, tato bytostná jednota; setrvávejme tam, kde je On, abychom byli zakotveni v Jeho bohatství! Kristovou vůlí je, abychom uprostřed nejpraktičtějších a nejrozmanitějších úkonů ustavičně navštěvovali svou Božskou Podobu. Neboť v každé chvíli svého trvání, ve všech okamžicích, které zahrnují slovo nyní, se v nás rodí Bůh, a Duch koná, vyzbrojen všemi svými poklady.“

překlad P. V. Kohut
upraveno

Zpět