Nech se milovat
Rafał Myszkowski OCD
V roce 1934 byla na pracovním stole zemřelé matky Germany, mnohaleté převorky Karmelu v Dijonu, nalezena obálka nadepsaná „tajemství“. Uvnitř byly dvě stránky složené napůl tak, že tvořily malý osmistránkový sešit. Text pocházel od sestry Alžběty od Trojice, dijonské karmelitky, která zemřela roku 1906 ve věku sotva 26. let. Uvedený text obsahuje zvláštní odkaz. Vyzařuje z něj mimořádně něžný tón, s nímž se obrací na svoji milovanou představenou a zve ji, jistě ne poprvé, ale pravděpodobně naposledy na zemi, aby vstoupila do tajemství Boží lásky, jež sama intenzivně prožívala.
„Jsi mimořádným způsobem milovaná, milovaná vyvolenou láskou… Pán Ti neříká jako Petrovi: ,Miluješ mě víc než tito?´ Matičko, poslyš, co Ti říká: ,Nech se milovat víc než tito! To znamená bez obavy, že se nějaká překážka dostane do cesty, poněvadž já jsem svobodný a mohu naplnit láskou, koho chci. Nech se milovat víc než tito, to je tvoje povolání, a když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože oslavíš moc mojí lásky. Tato láska dokáže znovu postavit to, co jsi zbořila. Nech se milovat víc než tito.´“
Toto zvláštně vyjádřené poselství provází slib. Alžběta přislíbila, že až zemře, neopustí matku Germanu, bude ji provázet, a tak jí projeví svoji vděčnost. V jistém smyslu se obracejí role a nyní se ona stává „matičkou“.
Matka Germana se jistě nejednou vracela k poselství obsaženému na těchto malých stránkách. „Nech se milovat…“ Z těchto slov září zkušenost obrovské lásky Boha, lásky tří božských Osob, což nemohlo zůstat skryto. Právě Matka Germana přispěla k rozšíření děl, či spíš „dílek“ své podřízené.
Je 9. října roku 1901. Klášterní kapitula karmelitek v Dijonu volí za převorku Matku Germanu od Ježíše. Zároveň nadále zůstává novicmistrovou. V postulátu je Alžběta, 21-letá dívka „odnaproti“, jak by to bylo možno vyjádřit, protože skutečně naproti Karmelu stál dům, v němž před vstupem bydlela se svojí maminkou a sestrou. Na Karmelu v Dijonu je už stálým hostem mnoho let. Když bylo Alžbětě jedenáct, maminka, paní Catezová, ji v den prvního svatého přijímání poprvé přivedla do hovorny. Slova tehdejší převorky se vtiskla do duše dívky způsobem pro její okolí nepředvídatelným. Převorka jí tehdy vysvětlila přibližný význam jejího jména a řekla, že znamená „Boží dům“. Alžběta se tím nápadem zabývala a odhalila tak tajemství svého nitra: „Jsem obydlená Bohem, jsem Jeho domem, Jeho chrámem!“ Tato pravda se stane jednou ze základních pravd její spirituality.
Událost se ztrácí v záplavě všedních situací, kterých si světské oko cení mnohem víc. Alžběta je totiž dívka s velkým temperamentem. „Malá dračice“, „ďáblík“, to jsou popisy, jež jí matka připisuje ve chvílích bezradnosti nad svým dítětem. Je naprostým opakem své sestry Markéty. Když však vstupuje do pubertálního věku, nachází tento mimořádný temperament dvě základní vyústění. Prvním je hudba. Alžběta se projevuje jako nesmírně talentovaná ve hře na klavír. Druhé je sotva znatelné pro okolí, ale Alžbětu začíná totálně pohlcovat láska k „jejím Třem“, jak obvykle popisuje tajemství Nejsvětější Trojice. Tyto dvě věci jsou jakoby dva klíče. Jeden Alžbětě otevřel cestu do salónů jejího rodného městečka a zajistil jí v nich zvláštní vážnost, zejména mezi mužskou částí společnosti. Třeba dodat, že Alžběta byla dívka s jemnými rysy a krásnou postavou, což při mimořádné muzikálnosti z ní činí ne ledajaký zjev. Existuje však druhý klíč, skrytý v hloubi srdce fenomenální klavíristky, klíč k jiné společnosti, která zřejmě dívku přitahuje stokrát víc než ta salónní. Poezií své prožitky vyjadřuje takto:
„Mé srdce je stále s Ním,
dnem i nocí uvažuje bez přestání
o svém nebeském a Božském Příteli,
kterému bych chtěla dát důkaz své lásky.“
Alžběta si je vědoma svých předností i vad. Má zdravý odstup od své osoby projevený humorem a zároveň realismem v jednom z esejů.
„Podat svůj vlastní fyzický a morální portrét je záležitost opravdu delikátní, ale sbírám svou odvahu, sedám k dílu a začínám!…
Bez pýchy si myslím, že moje osoba, vezmu-li to vcelku, nedělá nepříjemný dojem. Jsem brunetka a – říkají – na svůj věk vysoká. Mám černé zářivé oči, ale husté řasy jim dodávají vážnost. Zbytek týkající se mé osoby nemá význam. Moje hezké nohy by mohly způsobit, že by se mi říkalo Alžběta s dlouhýma nohama, jako královna Berta!… To je můj tělesný portrét.
Z morálního hlediska myslím, že mám dost dobrou povahu. Jsem veselá a s trochou třesení to mohu vyznat – mám dobré srdce. Jsem od přirozenosti trochu koketa. Říká se: „Je třeba trochu koketovat.“ Nejsem líná: „Vím, že práce činí člověka šťastným.“ Vůbec nejsem vzorem trpělivosti a naprosto se neumím ovládat. Nemám žádné trauma. To je můj morální portrét. Mám svoje nedostatky, žel málo předností!… Doufám, že je získám! Tak je konečně dodělán tento nudný úkol, ale jsem s ním spokojená!“
V duši se pomalu vyjasňuje životní rozhodnutí. Karmel odnaproti ji přitahuje stále víc. Ale toto rozhodnutí není spojeno pouze s opuštěním salónů. Znamená také opustit milovanou maminku, která touží po dobré partii pro svoji dceru a nezanedbává odpovídající postupy tímto směrem. Ke konfrontaci dochází, když je Alžbětě devatenáct let. Matka nechce s dceřiným záměrem souhlasit. Mají se něžně rády, obě mají pevný charakter a dohodnou se na kompromisu: za dva roky.
Paní Catezová doufá, že je to jen Alžbětin mladický rozmar, a ona se nestranní plesů, společenských událostí a prázdninového cestování, ale srdcem je už někdy jinde. Její tanec je stejně harmonický a účes bez vady, a tak přitahuje mužské pohledy, avšak mladíci mají nějaký zvláštní dojem a říkají o ní: „Ona není pro nás, podívej, jaký má pohled.“ Při jakémsi tanečním večírku jedné z přítelkyň se strhne křik: „Alžběto, ty vidíš Boha!“ Není nic zvláštního, že hluboký duchovní život mimovolně v Alžbětině pohledu probleskuje. A to je to, co se děje v její duši:
„…dej mi samotu srdce. Kéž žiji v hluboké jednotě s Tebou, aby už nic, vůbec nic mě od Tebe neoddělovalo, a ať můj život je jedinou ustavičnou modlitbou! Ty víš, můj Mistře, že moje útěcha, když jsem na těch večírcích a slavnostech, moje útěcha je moci se usebrat a radovat v Tvé přítomnosti, když Tě tak silně v sobě cítím, ó, moje nejvyšší Dobro. Při těchto setkáních se vůbec na Tebe nemyslí a zdá se mi, že jsi spokojený, že jedno srdce, dokonce tak ubohé a bídné jako moje, na Tebe nezapomíná!…
Ať žiji ve světě a nejsem z tohoto světa: mohu být karmelitkou v nitru a chci jí být. Ó můj Ježíši, už dávno jsem Ti všechno odevzdala; dnes tuto oběť opakuji, jsem Tvojí malou celopalnou obětí. Ach! Kéž Alžběta zanikne a zůstane jenom její Ježíš!“
Když Alžběta dosáhne věku 21 let, nadchází konečně vytoužená chvíle vstupu na Karmel. Fyzická vzdálenost je sotva několik kroků, pro Alžbětu je to však vstup do zaslíbené a vytoužené země. Zde se uskuteční něco, po čem dávno prahla, naplnění celopalné oběti v ohni trinitární lásky. Alžběta zde objeví svůj vlastní způsob života v Božských salónech. Být „chválou slávy, zvučnou Kristovou lyrou“, která vydává zvuky lásky, a především „příbytkem“ a současně „obyvatelkou“ Nejsvětější Trojice.
Matka Germana jí obleče hábit a bílý závoj, bude svědkem jejího duchovního růstu a korespondenčního působení na příbuzné a přátele, bude bezradným pozorovatelem tělesného spalování tehdy nevyléčitelnou Adissonovou nemocí a nakonec bude adresátkou onoho zvláštního listu, který jsme zmínili na začátku, jenž dnes ve sborníku děl blahoslavené má název Nech se milovat, a jednou z prvních, kdo zakusili její posmrtné působení.
„Život je dopis, čti ho.“ Tak zpívá Antonína Krzysztoń. Existují lidé, jejichž život se stává zvláštním dopisem, jejž mnozí čtou. Takovým dopisem se stal Alžbětin život, podobně jako životy jiných lidí, kteří intenzivně prožívali své společenství s Bohem a zároveň byli vědomým darem pro ostatní. Čtěme životopisy svatých, zejména ty, které sami napsali, rozněcujme se k ideálu evangelijní svatosti. Nech se milovat – Alžbětino poselství Matce Germaně, anebo svědectví života jiné světice či světce může být i pro tebe ukazatelem cesty v každodenním hledání Boží Tváře.