Nebe ve víře – 4. den
sv. Alžběta od Trojice
První modlitba
13. „Deus ignis consumens“ (Dt 4,24; Žid 12,29; ŽP 2,2). Náš Bůh, napsal sv. Pavel, je stravující oheň, to znamená „oheň lásky,“ který ničí, který „proměňuje v sebe všechno, čeho se dotkne“ (ŽP 2,2). „Rozkoše Božského roznícení jsou obnovované v naší hloubce činností, která nikdy neslábne; je to roznícení lásky ve vzájemném a věčném zalíbení. Je to obnovení, která se uskutečňuje v každém okamžiku v poutu lásky“ (Ruysbroec). Jisté duše „si vybraly toto útočiště, aby si tam věčně spočinuly, a v mlčení se jistým způsobem ztratily.“ „Vysvobozené ze svého vězení se plaví po oceánu Božství, a žádné stvoření není pro ně překážkou nebo zátěží“ (Ruysbroec).
14. Pro tyto duše se mystická smrt, o které nám včera mluvil sv. Pavel, stává tak prostou, tak sladkou! Nemyslí příliš na odumření sobě a obnažení, které ještě musí vykonat, ale spíše se noří do výhně Lásky, které v nich hoří a které není ničím jiným než Duchem Svatým, tou samou Láskou, která v Trojici tvoří pouto mezi Otcem a jeho Slovem. „Vstupují do Něj živou vírou a tam prosté a pokojné“ „jsou jím unášené“ nad věci a citové náklonnosti“ do „svaté temnoty“ a jsou „proměněny v Boží obraz“ (Ruysbroec). Žijí, podle vyjádření sv. Jana, ve „společenství“ (1 Jan 1,3) se třemi klaněníhodnými Osobami, jejich život je „společný“ a v tom spočívá „kontemplativní život“. Kontemplace „vede k vlastnění“ (Ruysbroec). „Toto prosté vlastnění je zakoušení věčného života v bezedném prostoru. Právě tam, nad všechno chápání, nás čeká hluboký pokoj Božské neměnnosti“ (Ruysbroec).
Druhá modlitba
15. „Oheň jsem přišel vrhnout na zem a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). Sám Mistr přichází, aby nám vyjádřil svou touhu vidět hořet oheň lásky. Ve skutečnosti „všechna naše díla, všechny naše práce nejsou před Ním ničím. Nemůžeme Mu nic dát, ani naplnit Jeho jedinou touhu, kterou je pozdvižení důstojnosti naší duše.“ Nic Ho netěší více, než když ji vidí „růst“. „Nic ji nemůže pozdvihnout víc, než když se stane určitým způsobem rovna Bohu; proto od ní žádá daň lásky a vlastností lásky je, že míře, v jaké je to možné, nastoluje rovnost mezi tím, kdo miluje, a tím, kdo je milovaný. Duše, která vlastní tuto lásku“, „se zdá být na stejné úrovni s Kristem, protože jejich vzájemná láska činí mezi nimi všechno společné“ (DP 28,1). „Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámmil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15; DP 28,2).
16. Ale aby duše dospěla k této lásce, musí se předtím „celá vydat“ (DP 28,2), „její vůle se musí pomalu ztratit v Boží vůli“ (DP 28,10), aby její „sklony“, její „mohutnosti“ „hýbaly jen v této lásce a pro tuto lásku. Všechno dělám z lásky, všechno trpím z lásky, takový je smysl toho, co zpíval David: „Všechnu svou moc zachovám pro tebe“(Ž 59,10) (DP 28,8)“. Tehdy duši „láska tak naplňuje, pohlcuje a chrání, že všude nachází tajemství, jak dále růst v lásce“, „dokonce i ve vztazích, které má se světem“ (DP 27,8). „Uprostřed starostí života může právem říci: Mým jediným zaměstnáním je milovat!“ (DP 28,9).