Nebe ve víře – 1. den
sv. Alžběta od Trojice
První modlitba
1. „Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval ještě před stvořením světa“ (Jan 17,24). Taková je poslední Kristova vůle, taková je jeho vznešená modlitba před návratem k Otci. Chce, abychom i my byli tam, kde je On, a to nejen na věčnosti, ale už v čase, který je započatou věčností, která se však neustále rozvíjí. Abychom uskutečnili Jeho Božské přání, je tedy důležité vědět, kde máme s Ním žít. „Místo, kde je Boží Syn ukrytý, je Otcovo lůno (Jan 1,18), nebo Boží podstata, která je neviditelná všem smrtelným očím a skrytá každé lidské mysli“ (DP 1,3). To přimělo Izaiáše říci: „Ty jsi opravdu Bůh skrytý“ (Iz 45,15; DP 1,3). Přesto je Jeho vůlí, abychom zůstávali v Něm, abychom byli tam, kde je On, v jednotě lásky, abychom byli tak říkajíc stínem Jeho samého.
2. Křtem, říká sv. Pavel, jsme byli pochovaní v Ježíše Krista (srov. Řím 6,4-5). A ještě: „S Ním nás vzkřísil a daroval nám místo v nebi v Kristu Ježíši, aby nám v budoucím věku ukázal nesmírné bohatství své milosti“ (srov. Ef 2,6-7). A dále: „Nejste již cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny“ (Ef 2,19). Trojice, to je náš příbytek, naše „doma“, otcovský dům, ze kterého nesmíme nikdy odejít. Mistr to jednoho dne řekl: „Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn“ (Jan 8,35).
Druhá modlitba
3. „Zůstaňte ve mně“ (Jan 15,4). Tento příkaz nám dává Boží Slovo, které vyjadřuje Jeho vůli. Zůstaňte ve mně ne jen na několik okamžiků, na několik hodin, které pominou, ale „zůstaňte“ … neustále, bez přestání. Zůstaňte ve mně, modlete se ve mně, klaňte se ve mně, milujte ve mně, trpte ve mně, pracujte ve mně, jednejte ve mně. Zůstaňte ve mně v přítomnosti každého člověka a každé věci; pronikejte stále víc do této hloubky. Tam je skutečně „samota, do které chce Bůh přitáhnout duši, aby k ní mluvil,“ jak to vyzpíval prorok (srov. Oz 2,16; DP 35,1; ŽP 3,34).
4. Ale abychom toto tajemné slovo slyšeli, nemůžeme se zastavit na povrchu; je třeba skrze usebrání vstupovat stále víc do Božího Bytí. „Běžím,“ volal sv. Pavel (srov. Flp 3,12); tak i my musíme sestupovat každý den po této cestě do propasti, kterou je Bůh. Nechme se spouštět po tomto svahu (Ruysbroec) s důvěrou plnou lásky. „Propast volá jinou propast“ (Ž 42,8). Tam na dně se uskuteční prudké Božské střetnutí (Ruysbroec), kde se propast naší nicoty, naší bídy ocitne tváří v tvář propasti milosrdenství, nesmírnosti všeho – Boha. Tam najdeme sílu zemřít sami sobě a tam, ztrácejíce vlastní podobu, budeme proměněni v lásku. „Blahoslavení, kdo umírají v Pánu! “ (srov. Zj 14,13).