Modlitba Ó můj Bože, Trojice, které se klaním

(IP 15)

v Alžbětině trojiční spiritualitě jsou dvě fáze, jejichž předělem právě IP 15
vznik trojiční spirituality předchází důležité „předtrojiční“ období (1880-1900)
první probuzení zájmu o Trojici (1900-1901)
vedení k Otci (1902)
účast na Duchu – trojiční spiritualita (1903-1904)

Rozvoj trojiční spirituality

„chválou slávy“ (od 25. ledna 1904 do 29. listopadu 1905 vlastní jméno); jde o hledání vlastní duchovní identity
„z přemíry lásky“ (1906) – účast na Kristově utrpení: dokonalé uskutečnění povolání být „chválou slávy“.
Alžbětina trojiční spiritualita je výrazně christická, její „předtrojiční“ období bylo výrazně christocentrické

a) Zrod modlitby

dne 21. listopadu 1904 památka Zasvěcení Panny Marie v chrámě
sestry obnovují sliby, předtím duchovní cvičení od 12. listopadu (otec Fages OP mluví o tajemství Vtělení)
Alžběta ten den prožije v tichu, má čas meditovat, promyslet formulace a následně modlitbu sepsat
základní inspirační zdroje:
- Úkon obětování se milosrdné Lásce sv. Terezie od Dítěte Ježíše (především christická část); Alžběta jej před sepsáním své modlitby čtyřikrát opsala
- modlitba Věčná Trojice sv. Kateřiny Sienské (především úvod a závěr); Alžběta si ji opsala a používala jako záložku ve svých knihách

b) Struktura modlitby

těžké dělit (poměrně homogenní text), přesto: 1. úvod (zaměřený k Trojici); 2. christická část; 3. pneumatopatická a teocentrická část; 4. závěr (zaměřená k Trojici)
R. Valabek někdy také: 1. úvod; 2. christická část; 3. pneumatopatická; 4. teocentrická; 5. závěr
v každém případě: trojiční úvod a závěr a vlastní korpus zaměřený k jednotlivým osobám (Kristus výsadní postavení)

c) Interpretace

modlitba má dvě „ohniska“ – trojiční inhabitaci a účast na Kristově vtělení („lidství navíc“)
Trojice a Kristovo lidství: dvě velmi tradiční témata, ale u Alžběty velmi originálně zpracovaná

a) Dvojí inhabitace

tradičně zpracované přebývání Boha v člověku (lidské duši)
Alžběta ale také zná přebývání člověka v Bohu (v Trojici) (podle ŽP Jana od Kříže)
Alžbětina duše: nebe Trojice, milovaný příbytek, místo odpočinku (má tam být celá, bdělá, v klanění a oddanosti)
adorace: „pohřběte se ve mně“
usebrání: „abych se já pohřbila ve vás“; evidentně pro ni nestojí proti sobě, nýbrž se vzájemně vyžadují a posilují

b) Nové vtělení („lidství navíc“)

neschopnost být Kristovou snoubenkou: prosba o ponoření, zaplavení, nahrazení Kristem
cíl: vyzařování jeho Života
ideál: adorace v usebrání: Ježíšova existence a sestoupení Ducha
„jakoby vtělení Slova“ – cíl: být „lidstvím navíc“, obnovení Kristova tajemství
Otec v ní uvidí svého milovaného Syna

c) „Chvála slávy“ Trojice a „Z přemíry lásky“

obojí (tj. adorace v usebrání i vyzařování Kristova života) se později rozvine ve dvou latinských obratech z listu Efezanům – laudem gloriae (1,12) a propter nimiam charitatem (2,4) a bude stále víc propojovat (srov. např. PU 1.31)

Podle P. V. Kohuta