Křížová cesta se sv. Alžbětou od Trojice
1. Ježíš odsouzen k smrti
Kde tedy bydlel, ne-li v bolesti?
Bůh Otec mě předurčil, abych byla připodobněna jeho Synu…
Den ze dne slábnu a cítím, že Mistr už nebude dlouho otálet, aby pro mě přišel. Zakouším, prožívám neznámé radosti. Radost z bolesti, ach!, jak je líbezná a sladká!… Sním o tom, že než zemřu, budu proměněná v ukřižovaného Ježíše, a to mi v utrpení dává tolik síly. Sestřičko, neměly bychom mít jiný ideál, než přizpůsobit se božskému Vzoru. Jaká horoucnost by nás pak vedla k oběti, k pohrdání samými sebou, kdybychom měly oči srdce stále obráceny k němu. Jedna světice [Angela z Foligna] o (našem) Mistru napsala: „Kde tedy bydlel, ne-li v bolesti?“ Skutečně, to bylo jeho sídlo během třiceti tří let, které žil na zemi a jen upřednostněným (osobám) na něm dává účast. Kdybyste věděla, jaké nevýslovné štěstí zakouší má duše, když myslím na to, že mě Otec předurčil, abych byla připodobněna jeho ukřižovanému Synu… To svatý Pavel (srov. Řím 8,29) nám odhaluje toto Boží vyvolení, které se mi zdá být mým podílem! Sestřičko mojí duše, ve světle věčnosti mi dobrý Bůh dává pochopit mnoho věcí, a já vám chci říci, jako by to bylo od něho, abyste neměla strach z oběti, ze zápasu, ale spíše abyste se z toho radovala. Jestliže vaše přirozenost je předmětem boje, bitevním polem, ach, neztrácejte odvahu, nermuťte se. Dokonce bych řekla: milujte svou ubohost, neboť právě v ní Bůh uplatňuje své milosrdenství, a pokud vás jeho pohled uvádí do smutku, který vás uzavírá do sebe samé, je to ze sebelásky! V hodinách ochablosti se utečte k modlitbě vašeho Mistra. Ano, sestřičko, na svém kříži vás viděl, modlil se za vás, a tato modlitba je věčně živá a přítomná před jeho Otcem, ona vás zachrání z vašich ubohostí. Čím více cítíte svou slabost, tím více má vaše důvěra růst, neboť se opíráte jen o něho (AD 324).
2. Ježíš přijímá kříž
Je třeba nazírat Boha ukřižovaného láskou a toto nazírání, je-li pravé, vede neomylně k lásce k utrpení.
V každém novém utrpení líbám kříž svého Mistra. Tajemství pokoje a štěstí spočívá v zapomenutí na sebe.
Ach, vidíš, v každém novém utrpení líbám kříž svého Mistra a říkám mu: „Děkuji, nejsem toho hodna“, neboť myslím na to, že utrpení provázelo jeho život a já si nezasloužím, aby se se mnou zacházelo tak, jako Otec zacházel s ním. Každá duše drcená utrpením, přicházejícím v jakékoliv podobě, si může říci: Přebývám s Ježíšem Kristem, žijeme v důvěrnosti, skrývá nás stejný příbytek! Známkou, podle níž poznáme, že Bůh je v nás a že jeho láska nás ovládá, je přijmout nejen s trpělivostí, ale i s vděčností to, co nás zraňuje a pro co trpíme. Aby se toho dosáhlo, je třeba nazírat Boha ukřižovaného láskou a toto nazírání, je-li pravé, vede neomylně k lásce k utrpení. Drahá maminko, ve světle, které vychází z Kříže, přijmi každou zkoušku, každé protivenství, všechno nepříjemné jednání. Jen tak se člověk líbí Bohu a postupuje vpřed na cestách lásky. Ach, děkuj mu za mě: jsem tak, tak šťastná… (AD 314).
Myslím, že tajemství pokoje a štěstí spočívá v zapomenutí na sebe, v tom, že se o sebe nestaráme. To neznamená necítit už své fyzické nebo mravní ubohosti: i světci prošli těmito tak křižující stavy. Jen (s tím rozdílem), že oni v nich nežili. Každým okamžikem opouštěli tyto věci. Když se jimi cítili zasaženi, nedivili se tomu, protože věděli z „jaké hlíny jsou uděláni“ (Žl 103,14). Zdá se mi, že dobrý Bůh od vás žádá odevzdanost a bezmeznou důvěru v těch bolestných hodinách, kdy cítíte ony hrozné prázdnoty. Snažte se být svou vůlí celá radostná pod rukou toho, který vás křižuje. Dokonce bych řekla, abyste v každém utrpení, v každé zkoušce viděla „jakoby důkaz lásky“, který je přímo od dobrého Boha, aby vás spojil se sebou. Zapomenout na své zdraví neznamená zanedbávat péči o sebe, neboť to je vaší povinností a nejlepším pokáním. Ale dělejte to s velkou odevzdaností a říkejte přitom Bohu „děkuji“, ať se přihodí cokoliv. (AD 249)
3. Ježíš padá poprvé
Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.
Nikdy se nenechte srazit myšlenkou na své ubohosti; zapomínejte na sebe.
Nikdy se nenechte srazit myšlenkou na své ubohosti. Velký svatý Pavel říká: „Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“ (Řím 5,20). Zdá se mi, že duše nejslabší, ba i ta nejhříšnější, má ten největší důvod k naději, a tento úkon naděje, jenž působí, že zapomíná na sebe a vrhá se do Boží náruče, oslavuje Boha víc a působí mu více radosti, než všechna zpytování, která duši nechávají žít s jejími slabostmi, i když má ve svém vlastním středu Spasitele, který ji chce v každé minutě očistit.(…) V každé minutě chce, abyste vycházela ze sebe a zanechávala všech starostí, abyste se uchylovala do této samoty, kterou si vyvolil v hloubi vašeho srdce. On je stále tam, i když to necítíte; čeká na vás a chce s vámi uskutečnit „podivuhodnou výměnu“, jak zpíváme v krásné liturgii, důvěrnost Snoubence a snoubenky. Vaše slabosti, vaše chyby, všechno to, co vás skličuje, ze všeho toho vás chce tímto nepřetržitým kontaktem vysvobodit On. Neřekl snad: „Nepřišel jsem, abych soudil, ale abych spasil“ (Jan 12,47)? Nic se vám nesmí zdát překážkou na cestě k němu. Nevšímejte si příliš, jste-li nadšená nebo bez odvahy. Je to zákon vyhnanství takto přecházet z jednoho stavu do druhého. Věřte tedy, že On se nikdy nemění, že se k vám ve své dobrotě stále sklání, aby vás vzal a usadil v sobě. Pokud vás navzdory tomu všemu skličuje prázdnota a smutek, spojte tuto úzkost s úzkostí Mistra v Olivové zahradě, kdy řekl Otci: „Je-li možné, ať mě mine tento kalich“ (Mt 26,39). Drahá paní, možná se vám zdá těžké zapomenout na sebe. Neznepokojujte se tím; kdybyste věděla, jak je to jednoduché … Rozdělím se s vámi o své „tajemství“: myslete na tohoto Boha, který ve vás přebývá a jehož jste chrámem. Takto se vyjadřuje svatý Pavel (1 Kor 3,16) a my tomu můžeme věřit. Pomaličku si duše zvykne žít v jeho sladké společnosti. Chápe, že v sobě nese malé nebe, kde Bůh lásky umístil svůj příbytek. A tak je to jako nějaké božské ovzduší, ve kterém ona duše dýchá (…). Neříkejte, že to není pro vás, že jste příliš ubohá, protože je to naopak další důvod, abyste šla k tomu, který zachraňuje. Budeme očištěny ne tím, že budeme hledět na svou ubohost, nýbrž tím, že budeme hledět na toho, který je celý čistota a svatost. (AD 249)
4. Ježíš potkává svou matku
Bůh říká: „Učiňme mu družku jemu podobnou a budou dva v jednom.“
Být nevěstou znamená být tak vydanou, jako se vydal on! Znamená to být obětovanou jako on, skrze něho, pro něho…
Být nevěstou Kristovou! To není jen vyjádření nejsladšího snu, to je božská skutečnost, vyjádření především tajemství podobnosti a sjednocení! Je to jméno, které Církev nad námi vysloví v ono ráno našeho zasvěcení: „Pojď, nevěsto Kristova!“
Je třeba žít život nevěsty! „Nevěsta“, všechno, co tento název dává vytušit o dávané a přijímané lásce, o důvěrnosti, o věrnosti, o úplné oddanosti!… Být nevěstou znamená být tak vydanou, jako se vydal on! Znamená to být obětovanou jako on, skrze něho, pro něho … Je to Kristus, který se stal celým naším, a my jsme se stali „celou jeho“!
Být nevěstou znamená mít veškerou moc nad jeho srdcem. Znamená to sdílení od srdce k srdci po celý život. Znamená to žít s … stále s … Znamená to odpočívat v něm od všeho a dovolit jemu, aby on odpočíval od všeho v naší duši! Znamená to neumět nic než milovat. Milovat klaněním. Milovat odčiňováním. Milovat modlitbami, prosbami, zapomínáním na sebe. Milovat stále, všemi možnými způsoby!
„Být nevěstou“ znamená mít své oči upřené na jeho, mysl posedlou jím, srdce celé uchvácené, celé zaplavené, jako mimo sebe a přešedší v něho, duši plnou jeho duše, plnou jeho modlitby, celé bytí zajaté a darované. Znamená to upírat svůj pohled na něho a objevovat sebemenší znamení a sebemenší touhu. Znamená to vstoupit do všech jeho radostí, mít podíl na všech jeho smutcích. Znamená to být plodnou, spoluvykupitelkou, rodit duše milosti, množit ty, kdo byli Otcem přijati za vlastní, vykoupeni Kristem, a stali se spoludědici jeho slávy.
„Být nevěstou“, nevěstou Karmelu, znamená mít hořící srdce Eliáše, probodené srdce Terezie, jeho „opravdové nevěsty“, neboť ona horlí pro jeho čest.
Konečně být považována za nevěstu, mystickou snoubenku, znamená mít své srdce uchváceno až tak, že se Slovo, v zapomenutí na velkou vzdálenost, přelévá do duše jako v lůně Otcově, se stejným vytržením nekonečné lásky! Je to Otec, Slovo a Duch, kteří vnikají do duše, zbožšťují ji, stravují ji skrze lásku v Jedno. Je to manželství, stálý stav, protože jde o nerozlučitelnou jednotu vůlí a srdcí. A Bůh říká: „Učiňme mu družku jemu podobnou a budou dva v jednom“ (srov. Gn 2,18.24) (IP 13).
5. Šimon pomáhá Ježíšovi nést kříž
„Raduji se, že na svém těle doplňuji to, co chybí do utrpení Ježíše Krista pro jeho tělo, to je církev.“
Můj Ženich chce, abych mu byla lidstvím navíc, ve kterém by mohl ještě trpět pro slávu svého Otce.
Dobrému Bohu se líbí obětovat svou malou hostii, ale tato mše, kterou se mnou slouží a kde je knězem jeho Láska, může trvat ještě dlouho. Malé oběti se v ruce toho, kdo ji obětuje, nezdá čas dlouhý a může říci, že putuje-li stezkou utrpení, ještě mnohem více přebývá na cestě blaženosti, opravdového štěstí, drahá maminko, takového, jaké jí nikdo nemůže vyrvat. „Raduji se“, říkal svatý Pavel, „že na svém těle doplňuji to, co chybí do utrpení Ježíše Krista pro jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). Ach, jak by se tvé mateřské srdce mělo božsky chvět, když pomyslíš, že Mistr ráčil vyvolit tvou dceru, plod tvého života, aby ji přidružil ke svému velkému vykupitelskému dílu a že on trpí v ní jako v prodloužení svého utrpení. Nevěsta patří Ženichovi, můj si mě vzal, chce, abych mu byla lidstvím navíc, ve kterém by mohl ještě trpět pro slávu svého Otce, aby pomohl potřebám své církve; tolik mi dělá dobře tato myšlenka. (AD 309).
6. Veronika otírá Ježíšovi tvář
Zdá se mi, že na Karmelu je tak jednoduché žít z lásky.
Jdu k němu jako malé dítě ke své matce; ve styku s dobrým Bohem je třeba být tak jednoduchým!
Svou malou karmelitku najdete vždy znovu u dobrého Boha a také ona tam vždy znovu najde vás. Tedy už žádná vzdálenost, žádné oddělení ale splynutí srdcí a duší jako v nebi! Kolik se toho událo od mého posledního dopisu! Církev mi řekla: „Pojď, nevěsto Kristova!“ Zasvětila mě a nyní je vše „dokonáno“ (srov. Jan 19,30). Nebo spíše, vše začíná, neboť sliby jsou jen jitřenkou a každý den mého „života nevěsty“ se mi zdá krásnější, zářivější, zahalenější pokojem a láskou. V noci, která předcházela tomu velkému dni, zatímco jsem byla v chóru a očekávala Snoubence, pochopila jsem, že mé nebe začíná na zemi, nebe ve víře, s utrpením a obětováním se pro toho, kterého miluji! Chtěla bych ho tolik milovat, milovat ho jako má serafínská Matka [Terezie z Avily] až k smrti: „Ó, oběti lásky“, zpíváme v den jejího svátku. A toto je veškerou mou ctižádostí: stát se kořistí lásky! Zdá se mi, že na Karmelu je tak jednoduché žít z lásky: je tu Řehole, která nám sděluje od rána do večera, okamžik po okamžiku, vůli dobrého Boha. Kdybyste věděl, jak ji mám ráda, tuto Řeholi, která je formou, podle níž mě chce mít svatou. Nevím, budu-li mít to štěstí podat svému Snoubenci svědectví krve, ale pokud žiji plně svůj život karmelitky, mám alespoň útěchu, že se vyčerpávám pro něho, pro něho samého. Pak nezáleží na zaměstnání, v němž mě chce mít: jelikož je stále se mnou, vnitřní modlitba, důvěrná setkání nesmějí nikdy skončit! Cítím ho ve své duši tak živého. Stačí mi jen se usebrat, abych ho našla ve svém nitru, a v tom je celé mé štěstí. Vložil do mého srdce žízeň po nekonečnu a tak velkou potřebu milovat, že jen on ji může ukojit. A tak jdu k němu jako malé dítě ke své matce, aby naplnil a zaplavil všechno, a aby mě vzal a odnesl ve svém náručí; zdá se mi, že ve styku s dobrým Bohem je třeba být tak jednoduchým! (AD 169)
7. Ježíš padá podruhé
Kéž mě svleče, kéž mě vysvobodí ze všech mých ubohostí.
Pokud každou chvíli upadnu, v důvěryplné víře se skrze něj znovu pozvednu.
Hle, Kristovo dílo pro každou duši dobré vůle, a jeho nesmírná láska, jeho „příliš velká láska“ (Ef 2,4) ho žene, aby ve mně působil. Chce být mým pokojem, aby mě nic nemohlo rozptýlit nebo vyvést z nedobytné pevnosti svatého usebrání [Jan od Kříže]. Právě tam mi dá „stanout před Otcem“ (Ef 2,18) a zachová mě nehybnou a pokojnou ve své přítomnosti, jakoby již moje duše byla ve věčnosti. Právě krví svého Kříže upokojí všechno v mém malém nebi, aby bylo skutečně odpočinkem Tří. Naplní mě sebou, pohřbí mě v sebe, dá mi znovu ožít se sebou ze svého života: „Žít je pro mne Kristus“ (Flp 1,21)! A pokud každou chvíli upadnu, v důvěryplné víře se skrze něj znovu pozvednu. A vím, že mi odpustí, že všechno zahladí s žárlivou péčí. A více než to, kéž mě svleče (srov. Kol 2,15), kéž mě vysvobodí (srov. Ř 7,24) ze všech mých ubohostí, od všeho, co překáží Božímu působení (…). Pak celá přejdu v něho, budu moci říci: „Už nežiji, můj Mistr žije ve mně“ (srov. Gal 2,20)! A budu „svatá, čistá, bezúhonná“ (Kol 1,22) v očích Otce (PU 31).
8. Ježíš promlouvá k jeruzalémským ženám
Jsme příliš zahleděni sami do sebe.
„Mysli na mne a já budu myslet na tebe.“
Odevzdanost, drahá Paní, to je to, co nás vydává Bohu. Jsem dost mladá, ale zdá se mi, že jsem občas dost trpěla. A tehdy, když se všechno zamotalo, když byla přítomnost tak bolestná a budoucnost se mi jevila ještě chmurnější, jsem zavřela oči, odevzdala jsem se jako dítě do náruče Otce, který je na nebesích. Drahá Paní, dovolila byste této malé karmelitce, která vás tolik miluje, aby vám něco jeho jménem řekla? Jsou to ta slova, která řekl Mistr svaté Kateřině Sienské: „Mysli na mne a já budu myslet na tebe“. Jsme příliš zahleděni sami do sebe. Chtěli bychom vidět a rozumět. Nemáme dostatek důvěry v Toho, který nás obklopuje svou Láskou (…) „Jen jednoho je zapotřebí, Marie si vyvolila nejlepší úděl, který jí nebude odňat“ (Lk 10,42). Tento nejlepší úděl, kterým se zdá být má výsada v mé milované samotě Karmelu, nabízí (ve skutečnosti) Bůh každé pokřtěné duši. Nabízí ho vám, Paní, uprostřed vašich trápení a vašich mateřských starostí. Věřte, že celá jeho vůle je, aby vás uváděl stále více do sebe. Vydejte se mu se všemi svými starostmi (AD 129).
9. Ježíš padá potřetí
Zmenšuji se, denně se více zříkám sebe, aby ve mně rostl a byl vyvýšen Kristus.
Maličká sídlím uvnitř své chudoby.
„Quotidie morior. Denně umírám“ (1 Kor 15,31). Zmenšuji se, (srov. Jan 3,30), denně se více zříkám sebe, aby ve mně rostl a byl vyvýšen Kristus. „Maličká sídlím uvnitř své chudoby. Vidím svou nicotu, svou ubohost, svou bezmocnost. Zjišťuji, že jsem neschopná pokročit, vytrvat. Vidím množství svých nedostatků, svých chyb, vidím se ve své nouzi…, padám na tvář ve své bídě, přiznávám svou tíseň a vystavuji ji před milosrdenstvím“ svého Mistra [Ruysbroec]. „Denně umírám“: radost své duše – to se týká vůle, ne citovosti – kladu do všeho, co mě může obětovat, zničit, snížit, neboť chci udělat místo svému Mistru. „Už nežiji já, žije ve mně on“ (Gal 2,20). Nechci „už žít ze svého vlastního života, ale chci být proměněna v Ježíše Krista, aby můj život byl více božský než lidský“ [Jan od Kříže] a aby Otec, když se nade mnou sklání, mohl rozpoznat podobu milovaného Syna, v němž má své zalíbení (NV 9‑12).
10. Ježíš svlečen ze šatů
Duše je svlečena ze sebe samé a oblečena v Ježíše Krista.
Je svobodná, vysvobozená od sebe samé a od všeho.
„Kráčet v Ježíši Kristu“ (Kol 2,6): zdá se mi, že to znamená vyjít ze sebe, ztratit se z pohledu, opustit se, aby člověk v každé minutě, která ubíhá, hlouběji vstoupil v něho, tak hluboce, že by v něm byl zakořeněný a že by mohl v každé události a ve všem zvolat tuto krásnou výzvu: „Kdo mě odloučí od lásky Ježíše Krista?“ (Řím 8,35). Jelikož je duše upevněna v něm v takových hloubkách, kdy jsou její kořeny do něj takto pohrouženy, božská míza se do ní vlévá přívalem a ničí se všechno, co je nedokonalým, všedním, přirozeným životem. Duše, takto svlečena ze sebe samé a oblečena v Ježíše Krista, se už nemusí bát vnějších styků ani obtíží zevnitř, neboť tyto věci, které ji ani v nejmenším nejsou překážkou, jen působí, že „ji hlouběji zakořeňují v lásce“ (Ef 3,17) jejího Mistra. Skrze všechno, tváří v tvář všemu a proti všemu je ve stavu „stálého klanění se jemu kvůli němu samému“ (Žl 72,15). Neboť je svobodná, vysvobozená od sebe samé a od všeho (…). A to se mi zdá, že myslí svatý Pavel, když říká: „být zakořenění v Ježíši Kristu“ (Kol 2,7). A nyní, co znamená být „vystavěni na něm“ (Kol 2,7)? (…) On je tou skálou, kde je duše zvednuta nad sebe samu, nad smysly, přirozenost, nad útěchy či bolesti, nad to, co není jedině On. (…) Nyní mi svatý Pavel doporučuje, „abych byla upevněna ve víře“ (Kol 2,7): v té víře, která duši nikdy nedovolí dřímat, ale která ji drží cele v bdělosti pod pohledem Mistra, celou usebranou nad jeho tvůrčím slovem, v oné víře „v příliš velkou lásku“ (Ef 2,4), která dovoluje Bohu – jak mi říká svatý Pavel – naplnit duši „podle jeho plnosti“ (Ef 3,19).
Konečně chce, abych „rostla v Ježíše Krista skrze díkůvzdání“ (Kol 2,7). K tomu má všechno směřovat! „Otče, vzdávám ti díky“ (Jan 11,41)! Hle, co zpívala duše mého Mistra a on chce slyšet ozvěnu tohoto (zpěvu) v mé duši! Ale zdá se mi, že „novou písní“ (Zj 14,3), která může nejvíce okouzlit a zaujmout mého Boha, je píseň obnažené duše, osvobozené od ní samotné, ve které on může zrcadlit všechno, čím je, a dělat vše, co chce. Taková duše zůstává pod jeho dotykem jako lyra, a všechny její dary jsou jako množství strun, které se chvějí, aby dnem i nocí zpívaly „chválu jeho slávy“ (Ef 1,12)! (PU 33-35).
11. Ježíš přibit na kříž
„Vše je dokonáno.“
Nořím se s ním do nezměrné bolesti; pomozte mi vystoupit na mou kalvárii.
Ve chvíli, kdy [Kristus] odevzdával svou duši do rukou svého Otce, mohl mu říci: „Vše je dokonáno“ (Jan 19,30). Ano, všechna vaše vůle, všechna byla naplněna: proto „jsem vás oslavil na zemi“ (Jan 17,4). Neboť, když Ježíš Kristus mluvil svým apoštolům o onom pokrmu, který oni neznali, řekl jim „že oním pokrmem je konat vůli Toho, který ho poslal“ (Jan 4,34). Tak mohl říci: „Nejsem nikdy sám. Ten, který mě poslal je stále se mnou, protože stále dělám to, co se mu líbí“ (Jan 8,29).
S láskou jezme tento chléb Boží vůle. Jestliže nás někdy jeho vůle více křižuje, můžeme s naším milovaným Mistrem bezpochyby říkat: “Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich“, ale hned dodáme: „Ne, jak já chci, ale jak chcete vy“ (Mt 26,39). A v klidu a síle budeme stoupat s božským Ukřižovaným také na svou Kalvárii a budeme zpívat, v hloubi svých duší necháme vystupovat k Otci hymnus díkůvzdání. Neboť ti, kteří jdou touto bolestnou cestou, jsou těmi, „které on vyhlédl a předurčil, aby přijali podobu jeho božského Syna“ (Řím 8,29), Ukřižovaného láskou (NV 29-30)!
Má drahá Matko [jde o její převorku, matku Germaine], můj milovaný Knězi, vaše malá „chvála slávy“ nemůže spát, trpí. Ale zatímco jí ještě prochází úzkost, v její duši, nastává takový klid. (…) Ach, pomozte mi vystoupit na mou kalvárii. Tak silně cítím moc vašeho kněžství nad svou duší a tolik vás potřebuji. Má Matko, cítím mé Tři tak blízko sebe; jsem zmožena víc štěstím než bolestí. Můj Mistr mi připomenul, že to bylo mé sídlo a že jsem si svá utrpení neměla zvolit (sama). Nořím se tedy s ním do nezměrné bolesti, se vší obavou a úzkostí (AD 320).
12. Ježíš umírá na kříži
Už nic nevím, už nic nechci vědět, jen „poznat jej a mít účast v jeho utrpeních a připodobnění se jeho smrti.“
„Hlubina volá po hlubině.“ Tam najdeme sílu zemřít sami sobě a budeme změněni v lásku.
„Nescivi: Nevěděla jsem už nic.“ Hle, co zpívá nevěsta z Písně písní, poté, co byla uvedena do vnitřní komůrky (Pís 6,11). „Nevěděla jsem už nic!“ Už nic nevím, už nic nechci vědět, jen „poznat jej a mít účast v jeho utrpeních a připodobnění se jeho smrti“ (Flp 3,10). „Ty, které Bůh předem vyhlédl, ty také předurčil, aby přijali podobu jeho božského Syna“ (Řím 8,29), ukřižovaného z lásky. Až budu úplně ztotožněna s tímto božským Vzorem, až úplně přejdu v něj, a on ve mne, pak naplním své věčné povolání: to, pro které mě na počátku Bůh „vyvolil v něm“ (Ef 1,4), to, které budu věčně uskutečňovat, až budu neustálou „chválou slávy“, Laudem gloriae eius (Ef 1,12). PU 1-2)
„Zůstaňte ve mně“ (Jan 15,4): Boží slovo nám dává tento příkaz, vyjadřuje tuto vůli. Zůstaňte ve mně ne na pár chvil, na několik hodin, které mají uplynout, ale „zůstaňte“: způsobem stálým, obvyklým. Zůstaňte ve mně, modlete se ve mně, klaňte se ve mně, milujte ve mně, trpte ve mně, pracujte, jednejte ve mně. Zůstaňte ve mně, abyste byli k dispozici každému člověku a každé věci. Stále víc a víc pronikejte do této hlubiny.
Tam je opravdu „samota, do které chce Bůh přitáhnout duši, aby k ní mluvil“, jak o tom zpíval prorok (Oz 2,16). Ale, aby člověk uslyšel tato zcela tajemná slova, je třeba nezastavit se takříkajíc na povrchu. Je třeba stále více vstupovat skrze usebrání do božského Bytí. „Pokračuji ve svém běhu“, zvolal svatý Pavel (Flp 3,12) Tak máme každým dnem sestupovat po této stezce do Hlubiny, kterou je Bůh. Nechme se svést po tomto břehu v důvěře plné lásky. „Hlubina volá po hlubině“ (Žl 42,8). Tam na samém dnu se uskuteční božský střet; ať hlubina našeho nic, naší bídy, se setká tváří v tvář s hlubinou milosrdenství, nesmírnosti Božího „všeho“. Tam najdeme sílu zemřít sami sobě, a když ztratíme svou vlastní stopu, budeme změněni v lásku. (…) Až tato láska dosáhne své dokonalosti, duše pronikne do svého nejhlubšího středu“ (NV 1-6).
13. Ježíš položen do klína své matky
„Královna stojí po tvé pravici.“
Chlubím se křížem Ježíše Krista. S Ježíšem Kristem jsem přibita na kříž.
Duše, která chce dnem i nocí sloužit Bohu v jeho chrámě, myslím tím onu vnitřní svatyni, o níž mluví svatý Pavel, když říká: „Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy“ (1 Kor 3,17), taková duše musí být odhodlaná skutečně sdílet utrpení svého Mistra. Je to vykoupená duše, která má zase vykupovat ostatní. A proto bude na své lyře zpívat: „Chlubím se křížem Ježíše Krista. S Ježíšem Kristem jsem přibita na kříž“ (Gal 6,14, 2,19). A ještě: „Trpím ve svém těle to, co zbývá do utrpení Kristových, za jeho tělo, to je Církev“ (Kol 1,24).
„Královna stojí po tvé pravici“ (Žl 45,10): takový je postoj této duše. Kráčí cestou Kalvárie po pravici svého ukřižovaného, vysíleného, pokořeného a přesto stále tak silného Krále, tak klidného, tak plného důstojnosti, který jde ke svému utrpení, aby, jak to tak silně vyjádřil svatý Pavel, „nechal zazářit slávě své milosti“ (Ef 1,6). Chce přidružit svou nevěstu ke svému vykupitelskému dílu a tato bolestná cesta, po které jde, se jí zdá jako cesta blaženosti: nejen proto, že k ní vede, ale také proto, že svatý Mistr jí dává pochopit, že musí překonat to, co je v utrpení hořké, aby v tom našla, jako on, svůj odpočinek.
Tak může Bohu sloužit „v jeho chrámě dnem i nocí“ (Zj 7,15). Zkoušky zvenku i zevnitř ji nemohou vyvést ze svaté pevnosti, do které ji Mistr uzavřel. Už nemá „ani hlad ani žízeň“, neboť navzdory své stravující touze po blaženosti nachází své nasycení v oné potravě, kterou měl její Mistr: „v Otcově vůli“ (Jan 4,34). „Už necítí žár slunce“, to je, už netrpí tím, že trpí. Tak ji může Beránek „vést k pramenům života“, tam, kam on chce, jak to má v úmyslu on, neboť ona se už nedívá na stezky, po kterých kráčí a jen upírá oči na Pastýře, jenž ji vede (srov. Ž 23,3-4). Když se Bůh sklání k této duši, své adoptivní dceři, tak spodobené s obrazem svého Syna, „prvorozeného ze všeho stvoření“ (Kol 1,15), uznává ji za jednu z těch, které „předurčil, povolal, ospravedlnil“ (Řím 8,30). A ve svém otcovském nitru jásá a myslí na dokonání svého díla, to je, aby ji „oslavil“ (Jan 17,4) tím, že ji přenese do svého království, aby tam navěky, bez konce opěvovala „chválu jeho slávy“ (Ef 1,12) (PU 13-14).
14. Ježíš položen do hrobu
„Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“
Otec mě žádá, abych žila „ve věčné přítomnosti“, ve „věčném nyní“.
„Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Když mi můj Mistr v hloubi duše říká tato slova, zdá se mi, že mě žádá, abych žila jako Otec „ve věčné přítomnosti“, ne „předtím“, ne „potom“, ale celá v jednotě svého bytí v tomto „věčném nyní“ [Ruysbroec]. A to je ta věčná přítomnost, ve které má být zakotvena ta, která se jmenuje Chvála slávy (Ef 1,12). Ale, aby byla opravdová v tomto postoji adorace, aby mohla zpívat: „probouzím jitřenku“ (Žl 57,9), je třeba, aby mohla také říkat se svatým Pavlem: „pro jeho lásku jsem všechno ztratil“ (Flp 3,8). To znamená: kvůli němu, abych se mu stále klaněla, „odloučila jsem se, oddělila, obnažila“ [Jan od Kříže] od sebe samé a od všech věcí, jak co do přirozeného řádu, tak i nadpřirozeného, vzhledem k Božím darům.
Vždyť duše, která není takto „zničena a osvobozena“ od sebe samé [Jan od Kříže], bude nevyhnutelně v jistých chvílích banální a přirozená, a to není důstojné pro Boží dceru, Kristovu snoubenku, chrám Ducha svatého. Aby se člověk ochránil před takovým přirozeným životem, duše musí být celá probuzená ve své víře, s tím krásným pohledem upřeným na Mistra. (…)
Aby mě nic nevytrhlo z tohoto krásného vnitřního ticha: stále stejné podmínky, stejná odloučenost, stejné oddělení, stejné obnažení! Jestliže mé touhy, mé strachy, mé radosti nebo mé bolesti, jestliže všechna hnutí vycházející z těchto „čtyř vášní“ [Jan od Kříže] nejsou dokonale nasměrovány k Bohu, nebudu osamocená, bude ve mně hluk (…). „Slyš, dcero, naslouchej, zapomeň na svůj lid a na dům svého otce, a Král bude uchvácen tvou krásou“ (Žl 45,12-13). Zdá se mi, že tato výzva je pozváním k tichu: Slyš … naslouchej …. Ale, aby člověk slyšel, je třeba zapomenout „na dům svého otce“, to znamená všechno to, co souvisí s přirozeným životem (…)
Zapomenout „na svůj lid“, to je, zdá se mi obtížnější. Neboť tímto lidem je celý svět, který je, řekněme, součástí nás samých: je to vnímavost, vzpomínky, dojmy atd., jedním slovem já! To se musí zapomenout, opustit, a když duše dokoná tento zlom, když je od toho všeho svobodná, Král je uchvácen její krásou. Vždyť krása, to je jednota, přinejmenším krása Boží. (PU 25-26)