„Duše, která se zaobírá sama sebou a příliš se trápí svou vlastní citlivostí…, rozptyluje své síly“
Sr. Elisabeth Peeters OCD
Do čeho vkládáme své síly? Nebo jinak: do čeho jsme investovali svou energii, když se cítíme unavení a vyčerpaní? Do práce, kterou někdy nedokážeme vykonávat bez konfliktů se spolupracovníky, do mnoha mimopracovních povinností a shonu, nebo do vnitřních diskusí, které nám v konečném důsledku v ničem nepomáhají a způsobují jen nepokoje a obavy, hněv a frustraci? Kdybychom mohli v průběhu celého dne nahrávat všechny naše myšlenky a vnitřní rozhovory, byla by většina z nás prostě otřesená z toho, kolika negativním nebo bezvýznamným věcem jsme věnovali čas a energii: negativním úsudkům o nás samotných a o bližních; našim malicherným problémům, které jsme v podstatě nevyřešili, a přitom jsme se jen trýznili…
Alžběta uvažuje jinak: Jaká škoda, že tak nesmyslně mrháme energií! Chtěla by zasvětit všechny své síly něčemu lepšímu a důležitějšímu, dát se k dispozici tomu Jedinému, kterému patří celá její láska: „Zachovat své síly pro Pána ve vnitřním mlčení znamená… soustředit všechny své síly, abych je dala zcela do služeb lásky.“ (Poslední rekolekce).
„Zcela se odevzdat do služeb lásky…“: Alžběta zde parafrázuje slova z Duchovní písně (strofa 28) duchovního otce Karmelu, sv. Jana od Kříže, a ukazuje, jak dobře porozuměla jeho vnitřní touze po štěstí. Skutečně šťastným a opravdovým člověkem je ten, kdo se osvobodil od neustálého zaobírání se sebou samým a je vnitřně svobodný pro lásku. Copak sv. Jan od Kříže často nezdůrazňoval, že člověk, který se neustále zaobírá sebou samým, nejen že není otevřený pro setkání s Bohem, ale kromě toho zbytečně trpí a rozptyluje své síly?
Alžbětina smrtelná choroba zaostřila její vědomí na velikost našeho životního povolání a ohraničenost času, který máme k dispozici: „Život je něco nadmíru vážného: každou minutu jsme dostali k tomu, abychom se mohli – podle slov sv. Pavla – čím dál tím více ,zakořeňovat‘ v Bohu a aby naše připodobnění se Božskému Vzoru bylo čím dál tím více viditelnější a sjednocení s Ním čím dál tím více dokonalejší“ (Dopis 333). Jak velká je Boží nabídka pro nás! Každá chvíle našeho života je novou příležitostí k tomu, abychom se více přiblížili ke Kristu, abychom mu byli čím dál tím více podobní. Když věnujeme čas vnitřním diskusím, které nás vzdalují od skutečně důležitých záležitostí a současně překážejí radostnému a šťastnému životu, dvojnásobně ztrácíme. Alžběta nás v žádném případě nechce poučovat ani vést k askezi, která vylučuje radost ze života. Právě naopak: je hluboce přesvědčená o tom, co sama neustále zakoušela: že totiž vnitřní mlčení je klíčem k pravému štěstí.
S tímto vědomím mohla Alžběta na smrtelné posteli povzbuzovat jednu z nejlepších přítelkyň, že je třeba „vyjít ze sebe, nestarat se o sebe, ale starat se jen o Pána“ (tamtéž). Alžběta ukazuje, jak se dá osvobodit od prázdných myšlenek, které se často mimovolně objevují a někdy nás přímo zotročují. Vědomý boj s nimi obvykle pomáhá jen málo, ale můžeme se pokusit odevzdat je Bohu, celou svou pozornost soustředit na něj (místo mnoha malicherných záležitostí, které nás mohou obrat o vnitřní pokoj a radost). A tedy: „Duše, která se zaobírá sama sebou a příliš se trápí svou vlastní citlivostí…, rozptyluje své síly“ (Poslední rekolekce).
Alžběta z vlastní zkušenosti ví, že se na Pána můžeme spolehnout a že On vezme na sebe naše problémy, jestliže my „na něj složíme všechny své starosti“ (1 Pt 5,7).
Z knihy Pět cest k dokonalé lásce
S laskavým svolením KNA