„Prosté, láskyplné hnutí“ víry
Velkým objevem správného položení základů víry se pro bl. Alžbětu stanou listy sv. Pavla, zejména úryvky hovořící o věčném povolání člověka ke sjednocení s milujícím Bohem. Tam naše blahoslavená nachází své „nové jméno“ (Laudem gloriae), v němž odhaluje podstatu svého povolání a svého poslání.
Víra se stane světlem za temné noci, které po jejím skončení ještě víc září. Je to víra milující a plná naděje, opřená o Boží slovo, daná v Kristu, obsahující transcendentní skutečnost a tedy překračující veškeré světlo lidského poznání a zakoušení. Naše karmelitka ráda opakuje, že víra je nebe v temnotách, že Bůh se nám uděluje nejinak než ve víře a právě ta nám dává účast v neviditelném světle. Tato víra se pro ni stává pramenem radosti a lásky k Bohu. „Jaká radost,“ píše své matce, „je věřit, že Bůh nás tolik miluje, že si v nás udělal příbytek a sebe učinil druhem našeho vyhnanství, důvěrným přítelem v každé chvíli“; nebo v jiném dopisu: „Zdá se mi, že jsem našla své nebe na zemi, protože nebem je Bůh a Bůh je v mé duši. V den, kdy jsem to pochopila, se mi všechno rozjasnilo.“
Kromě víry hraje důležitou roli v očišťování lidského srdce a jeho otevření se plnosti a bohatství, jakým je sám Bůh, ctnost naděje. Bůh je Ten, jenž se uděluje ve víře a v naději sytí srdce člověka. Výkřikem víry ale i naděje je vyznání bl. Alžběty obsažené v jednom z dopisů: „Paní, nezdá se Vám snad krásné domnívat se, že máme zde na zemi Boha tak, jak Ho vlastní blahoslavení v nebi, že Ho nemusíme nikdy opouštět a nikdy se od Něho neodloučíme?“ „Nosíme své nebe v sobě, poněvadž Ten, jenž sytí oslavené ve světle blaženého patření, se nám dává ve víře a v tajemství.“
Naplněním víry a naděje je láska, jež je v Alžbětině životě ve středu jejího vztahu s Bohem a která zejména po očištěních temné noci se rozehřívá novým plamenem. Poznání Boží lásky se stane její jedinou touhou. Jsou to dva roky před její smrtí, kdy píše kanovníkovi Angelovi: „Neprosím Boha o nic jiného, jen o to, abych pochopila onu vědu lásky, o níž hovoří sv. Pavel a jejíž hlubinu by chtělo moje srdce proniknout.“ Zvlášť v posledních měsících Alžbětina života tato láska, očištěná zkušeností noci a posilněná utrpením, je vědomě prožíváná jako láska čerpaná od Krista „ukřižovaného z lásky“, a touží se Mu ve všem podobat. Zhoubnou nemoc, která sestru Alžbětu dovede k smrti, prožívá jako milostné ztotožnění s Kristem do té míry, že přímo prosí Ježíše – a to je pro ni charakteristické: „…abych byla pro Něj [Krista] jakoby novým lidstvím, v němž by mohl obnovovat všechna svá tajemství.“