Přilnutí uskutečňované „proměnou v Boha“
Ztotožnění s Ježíšem láskou očištěnou a posilněnou bolestnými zkušenostmi temné noci a tělesným utrpením zhoubné nemoci získá podobu – na zemi nejhlouběji uskutečnitelného – přetvářejícího sjednocení s Bohem, jak o tom bl. Alžběta četla u svého učitele sv. Jana od Kříže; sjednocení, po kterém vroucně toužila a kterého skutečně dosáhla. Avšak nedošlo k němu bezprostředně po bolestném vnitřním očišťování v době noviciátu, protože ještě v její známé modlitbě k Nejsvětější Trojici napsané 21. listopadu roku 1904, tedy téměř dva roky před smrtí, se obrací k Bohu těmito slovy: „pomoz mi zapomenout na sebe“, což poukazuje na to, že toto její „vystoupení ze sebe“ se ještě plně neuskutečnilo. Poslední řezy tohoto díla Bůh vykoná v oněch posledních dvou letech jejího života a podstatnou roli zde sehraje tělesné utrpení způsobení nemocí, která vede k její smrti. Krásným projevem proměny, jež dovedla bl. Alžbětu k plnému sjednocení s Bohem, jsou její dopisy z tohoto období a zápisky z posledních rekolekcí, jež si dělala během nemoci tři měsíce před svou smrtí. Všimněme si prvků charakteristických pro tento stav. Jedním z nich je hluboká zkušenost společenství s jednotlivými Osobami Nejsvětější Trojice: „Matko,“ píše převorce, „cítím přítomnost svých ,Tří´ tak blízko sebe, že mě víc drtí přemíra štěstí než bolesti,“ bolesti spojené s doléhající nemocí. Žije vědomím naprosté odevzdanosti Bohu a úplného odevzdání Boha jí. V této době se přes obrovské utrpení raduje z nezkalené harmonie a vnitřního pokoje a okolí u ní nepozoruje ani sebemenší stopu nedokonalosti.
Zde máme základy k tomu, abychom se mohli domnívat, že její smrt byla toho druhu, jak popisuje sv. Jan od Kříže v Živém plameni lásky: smrt duší sjednocených s Bohem. „Přirozená smrt lidí, kteří se dostávají do tohoto stavu, třebaže je podobná jiným svým působením na přirozenost, přece co do příčiny a způsobu bývá zcela jiná. Neboť zatímco ostatní umírají smrtí způsobenou nemocí nebo věkem, tak ony, přestože umírají v nemoci či v završení let, není to u nich odloučení duše od těla, ale jisté zranění a setkání s láskou mnohem větší, silnější a mocnější než předchozí, tak, aby mohlo strhnout roušku a unést perlu duše. Smrt takových duší je tedy velmi lahodná a ještě sladší, než byl jejich duchovní život za pozemských let, neboť umírají pod vlivem vznešených zranění a blahých setkání lásky. Jsou tedy jako labutě, které nejněžněji zpívají, když umírají.“
Alžběta sama skutečně deset dní před smrtí, kdy došlo k prudkému zhoršení jejího stavu a kdy si myslela, že nadešla chvíle smrti, když uslyšela v poledne kostelní zvony zvoucí na „Anděl Páně“, říká převorce: „Matko, ty zvony mě uchvacují. Hlásají odchod ,Chvály slávy´,“ jak se nazývala. „Při zvucích těchto zvonů umřu radostí.“ A konečně poslední srozumitelná slova, která vyřkla v umírání, byla: „Vstupuji do světla, do lásky, do života.“ Tak tedy smrt blahoslavené i její okolnosti zřejmě potvrzují fakt, že dosáhla plného sjednocení s Bohem, které korunovalo její duchovní cestu.