Roviny „vystoupení ze sebe“

Dobrým východiskem pro poznání toho, jak vystoupení vypadalo, a zároveň osobnosti a charakterových rysů Alžběty Catez v prvním období jejího života, jsou její vlastní slova ve věku čtrnácti let, kdy plnila stylistickou úlohu, kterou jí zadala její učitelka:
„Udělat svůj vlastní fyzický a morální portrét je věc opravdu citlivá, ale dodám si odvahy, pouštím se do díla a začínám!… Bez pýchy si myslím, že moje osoba – vezmu-li ji v celku – nedělá nepříjemný dojem. Jsem brunetka a říkají, že na svůj věk dost vysoká. Mám černé zářivé oči, husté řasy mi dodávají vážný vzhled. Zbytek týkající se mé osoby nemá význam. Mé hezké nohy by mohly dovolit, aby se mi říkalo Alžběta s dlouhýma nohama, jako královna Berta!… Toto je můj tělesný portrét!
Z morální stránky řeknu, že mám dost dobrou povahu. Jsem veselá a – mohu to přiznat – trochu roztržitá. Mám dobré srdce. Od přirozenosti jsem trochu koketní. Říká se: ,má být trochu koketní´. Nejsem líná: ,vím, že práce činí člověka šťastným´. Vůbec nejsem vzor trpělivosti, nedokážu se vůbec ovládat. Nejsem zraněná. To je můj morální portrét. Mám své nedostatky a žel, málo dobrých vlastností!… Doufám, že je získám! A takto končím tak nudný úkol, ale jsem s ním spokojená!“
Vidíme tedy portrét chytré dívky s dobrým srdcem, ryzí, pracovité, veselé, která si nepěstuje zranění, ale zároveň si je s trochou koketerie vědoma svého půvabu, dívky roztržité a impulzivní. Často jí chybí trpělivost, podléhá nekontrolovaným výbuchům hněvu a podrážděnosti. To je ve skutečnosti její základní vadou, jež je patrná téměř od věku nemluvněte. Už když jí byly necelé dva roky, říkala o ní její matka: „Je to malý ďáblík, leze po zemi a každý den je třeba měnit jí bílé kalhoty. Je také velká brepta!“ Když její mladší sestra Markéta vzpomínala na Alžbětino dětství, řekla o ní, že byla „velmi živá a dokonce prchlivá: její zlost, opravdová zlost byla velmi prudká.“ Ve věku osmi let matka Alžbětu zapisuje na konzervatoř v Dijonu, kde se učí hrát na klavír a denně dlouhé hodiny vytrvale cvičí. Její schopnosti spojené s vytrvalou prací jí na konzervatoři ve věku čtrnáct let získají první cenu za hru na klavír.
Nicméně slzy a výbuchy hněvu byly stále časté a bolestně se dotýkaly těch, kteří se s ní stýkali. Její sestra si vzpomíná, že hněv její Alžběty byl v době jejího pobytu na konzervatoři často „tak prudký, že jí hrozili odesláním… do domu Dobrého Pastýře (blízké nápravné zařízení) a říkali, že už jí spakovali věci“.

Pokračovat
Zpět