Duchovní cesta karmelitky z Dijonu

Andrzej Ruszała OCD

Jedenáct dní před svou smrtí bl. Alžběta napsala: „Zdá se mi, že v nebi bude mým posláním přitahovat duše a pomáhat jim vystoupit ze sebe samých, aby přilnuly k Bohu prostým a láskyplným hnutím, a ochraňovat je v tomto velkém vnitřním mlčení, které umožní, aby v nich působil Bůh a proměňoval je v sebe.“
Tato slova vyjadřují hluboké přesvědčení ke konci Alžbětina života o jejím bytostném poslání, jež bude naplňovat po smrti ve vztahu k církvi a všem věřícím toužícím po společenství s Bohem. Toto poslání má několik podstatných prvků: nejprve je to pomoc duším při vystoupení ze sebe samých, tedy odpoutání se od sebe, od svého sobeckého „já“. Tato odpoutanost je pak nutnou podmínkou přilnutí k Bohu, k němuž dochází „prostým a láskyplným hnutím“ teologálních ctností, mezi nimiž podstatnou roli hraje „víra působící skrze lásku“. Prostředím napomáhajícím uskutečnit toto teologální hnutí a přilnutí k Bohu je vnitřní mlčení duše, jež je zároveň podstatným prvkem spolupráce člověka na díle spojení s Bohem.
Jednoduchá zásada prohlašující, že život se rodí vždy ze života, použitá ve výše uvedených prorockých slovech blahoslavené z Dijonu, předpokládá, že Alžběta sama musela projít a prožít tuto duchovní cestu, jestliže svoje poslání pro ostatní vidí právě v pomoci při věrném postupu a prožívání na téže cestě účinně vedoucí ke spojení s Trojjediným. V souvislosti s tím představíme duchovní cestu bl. Alžběty na základě výše uvedených prvků, které sama vyjmenovala a které ji přivedly ke společenství s Bohem a také k objevení vlastní hluboké a neopakovatelné identity před Bohem a zároveň k jejímu poslání v Církvi.

Cesta „vystoupení ze sebe“
Přilnutí k Bohu
Význam Alžbětiny duchovní cesty pro dnešního člověka

Zpět