Utrpení
Dobrému Bohu se líbí obětovat svou malou hostii, ale tato mše, kterou se mnou slouží a kde je knězem jeho Láska, může trvat ještě dlouho. Malé oběti se v ruce toho, kdo ji obětuje, nezdá čas dlouhý a může říci, že putuje-li stezkou utrpení, ještě mnohem více přebývá na cestě blaženosti, opravdového štěstí, drahá maminko, takového, jaké jí nikdo nemůže vyrvat. „Raduji se“, říkal svatý Pavel, „že na svém těle doplňuji to, co chybí do utrpení Ježíše Krista pro jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). Ach, jak by se tvé mateřské srdce mělo božsky chvět, když pomyslíš, že Mistr ráčil vyvolit tvou dceru, plod tvého života, aby ji přidružil ke svému velkému vykupitelskému dílu a že on trpí v ní jako v prodloužení svého utrpení. Nevěsta patří Ženichovi, můj si mě vzal, chce, abych mu byla lidstvím navíc, ve kterém by mohl ještě trpět pro slávu svého Otce, aby pomohl potřebám své církve; tolik mi dělá dobře tato myšlenka“ (AD 309).
Ach, vidíš, v každém novém utrpení líbám kříž svého Mistra a říkám mu: „Děkuji, nejsem toho hodna“, neboť myslím na to, že utrpení provázelo jeho život a já si nezasloužím, aby se se mnou zacházelo tak, jako Otec zacházel s ním. Jedna svatá napsala o Ježíši Kristu: „Kde tedy přebýval, když ne v bolesti?“ [Anděla z Foligna] a David zpíval, že tato bolest byla nesmírná jako moře (srov. Pláč 2,13). Každá duše drcená utrpením, přicházejícím v jakékoliv podobě, si může říci: Přebývám s Ježíšem Kristem, žijeme v důvěrnosti, skrývá nás stejný příbytek! Světice, o které jsem ti před chvílí mluvila, říká, že známkou, podle níž poznáme, že Bůh je v nás a že jeho láska nás ovládá, je přijmout nejen s trpělivostí, ale i s vděčností to, co nás zraňuje a pro co trpíme. Aby se toho dosáhlo, je třeba nazírat Boha ukřižovaného láskou a toto nazírání, je-li pravé, vede neomylně k lásce k utrpení. Drahá maminko, ve světle, které vychází z Kříže, přijmi každou zkoušku, každé protivenství, všechno nepříjemné jednání. Jen tak se člověk líbí Bohu a postupuje vpřed na cestách lásky. Ach, děkuj mu za mě: jsem tak, tak šťastná… Chtěla bych dát trochu svého štěstí těm, které miluji (AD 314).
Den ze dne slábnu a cítím, že Mistr už nebude dlouho otálet, aby pro mě přišel. Zakouším, prožívám neznámé radosti. Radost z bolesti, ach!, jak je líbezná a sladká!… Sním o tom, že než zemřu, budu proměněná v ukřižovaného Ježíše, a to mi v utrpení dává tolik síly. Sestřičko, neměly bychom mít jiný ideál, než přizpůsobit se božskému Vzoru. Jaká horoucnost by nás pak vedla k oběti, k pohrdání samými sebou, kdybychom měly oči srdce stále obráceny k němu. Jedna světice [Angela z Foligna] o (našem) Mistru napsala: „Kde tedy bydlel, ne-li v bolesti?“ Skutečně, to bylo jeho sídlo během třiceti tří let, které žil na zemi a jen upřednostněným (osobám) na něm dává účast. Kdybyste věděla, jaké nevýslovné štěstí zakouší má duše, když myslím na to, že mě Otec předurčil, abych byla připodobněna jeho ukřižovanému Synu… To svatý Pavel (srov. Řím 8,29) nám odhaluje toto Boží vyvolení, které se mi zdá být mým podílem! Sestřičko mojí duše, ve světle věčnosti mi dobrý Bůh dává pochopit mnoho věcí, a já vám chci říci, jako by to bylo od něho, abyste neměla strach z oběti, ze zápasu, ale spíše abyste se z toho radovala. Jestliže vaše přirozenost je předmětem boje, bitevním polem, ach, neztrácejte odvahu, nermuťte se. Dokonce bych řekla: milujte svou ubohost, neboť právě v ní Bůh uplatňuje své milosrdenství, a pokud vás jeho pohled uvádí do smutku, který vás uzavírá do sebe samé, je to ze sebelásky! V hodinách ochablosti se utečte k modlitbě vašeho Mistra. Ano, sestřičko, na svém kříži vás viděl, modlil se za vás, a tato modlitba je věčně živá a přítomná před jeho Otcem, ona vás zachrání z vašich ubohostí. Čím více cítíte svou slabost, tím více má vaše důvěra růst, neboť se opíráte jen o něho (AD 324).
Má drahá Matko (jde o její převorku, matku Germaine), můj milovaný Knězi, vaše malá „chvála slávy“ nemůže spát, trpí. Ale zatímco jí ještě prochází úzkost, v její duši, nastává takový klid. (…) Ach, pomozte mi vystoupit na mou kalvárii. Tak silně cítím moc vašeho kněžství nad svou duší a tolik vás potřebuji. Má Matko, cítím mé Tři tak blízko sebe; jsem zmožena víc štěstím než bolestí. Můj Mistr mi připomenul, že to bylo mé sídlo a že jsem si svá utrpení neměla zvolit (sama). Nořím se tedy s ním do nezměrné bolesti, se vší obavou a úzkostí (AD 320).