Trojice

Zrovna čtu krásné úryvky našeho blaženého otce svatého Jana od Kříže o proměnění duše ve třech božských Osobách. Do jaké hlubiny slávy jsme povoláni! Ach! Chápu ticho, usebrání svatých, kteří už nemohli opustit svou kontemplaci. Proto je Bůh mohl vzít s sebou na božské vrcholy, kde se dokonává „jedno“ mezi ním a duší, která se stala nevěstou v mystickém slova smyslu. Náš blažený otec říká, že ji Duch svatý pak pozvedá do tak podivuhodné výše, že ji uschopňuje působit v Bohu totéž dýchání lásky, jež působí Otec se Synem a Syn s Otcem, dýchání, kterým není nikdo jiný než sám Duch svatý! Říci, že nás dobrý Bůh volá skrze naše povolání k životu v jeho svatém jasu! Jak klaněníhodné tajemství lásky! Chtěla bych na to odpovědět tím, že budu žít na zemi jako svatá Panna „uchovávajíc všechny ty věci ve svém srdci“ (Lk 2,5l), že se, abych tak řekla, pohřbím na dně své duše, abych se ztratila v Trojici, která tam přebývá, abych se proměnila v ní. Pak se uskuteční mé heslo, „můj zářivý ideál“, jak mi říkáte: pak to bude Alžběta od Trojice! (…) Ať vás velká řeka života (Zj 22,1) zatopí a zaplaví. Ať cítíte, jak z největší hloubi vaší duše prýští prameny živé vody, aby Bůh byl vaše všechno. Toto přání, které jste pro mou duši vytvořil, jsem položila do rukou Panny Marie, která byla tak plně „věcí“ Boží [otec Valée], ona vám to řekne v tichu vaší duše (AD 185).

Ach ano, má Gito, tento svátek Tří je opravdu můj, není pro mě jiný, jemu podobný. Hodí se právě na Karmel, neboť je to svátek ticha a klanění. Nikdy jsem tak dobře nechápala tajemství a celé povolání, které je v mém jméně. Dala jsem tě Třem, má Gito, vidíš, jak s tebou nakládám. Ano, v tomto velkém tajemství si s tebou dávám schůzku. Ať je naším středem, naším příbytkem. Nechávám tě s touto myšlenkou Otce Valléea, která bude tvou vnitřní modlitbou: „Ať vás Duch svatý nese ke Slovu. Ať vás Slovo vede k Otci. A ať jste strávena v Jednom, jak tomu skutečně bylo u Krista a našich svatých“ (AD 113).

Zpět