Láska
Svatý Pavel říká, že „už nejsme cizinci nebo přistěhovalci, ale že jsme z města svatých a z Božího domu“ (Ef 2,19). V tomto nadpřirozeném a božském světě už bydlíme skrze víru: jak se má duše cítí docela blízko vaší duše, v objetí Boha, který je celý Láskou! Jeho láska, jeho „příliš velká láska“, použiji-li ještě slov velkého apoštola (Ef 2,4), taková je má vize (o životě) na zemi. Pochopíme někdy, jak jsme milováni? Zdá se mi, že právě v tom spočívá věda svatých. Svatý Pavel ve svých nádherných listech nekáže nic, leč toto tajemství Kristovy lásky: od něho si také beru slova, abych Vám adresovala svá přání: „Ať Vám Otec našeho Pána Ježíše Krista dá pro bohatství své slávy, aby se jeho Duchem ve Vás posílil a upevnil vnitřní člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve Vašem srdci: a tak abyste zakořeněn a zakotven v lásce mohl spolu se všemi svatými pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží“ (Ef 3,4). Má duše se ráda spojí s Vaší v jedné modlitbě za církev, za diecézi. Když náš Pán přebývá v našich duších, jeho modlitba je naše a já bych ji chtěla bez přestání sdílet tím, že budu jako malý džbán u Pramene, u Studny života, abych ji pak mohla předávat duším a nechávala přetékat jeho proudy nekonečné lásky. „Pro ně se posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Přijměme za vlastní tato slova našeho milovaného Mistra. Ano, posvěcujme se pro duše. A protože jsme všichni údy jediného těla, nakolik budeme mít v hojnosti Boží život, natolik ho budeme moci předávat ve velkém těle církve. Jsou dvě slova, která pro mě shrnují všechnu svatost, všechen apoštolát: „Jednota, Láska“. Proste, abych to plně žila, abych kvůli tomu zůstávala celá pohřbena ve svaté Trojici; nemohl byste mi přát nic krásnějšího! Sbohem, otče, hodně se za Vás modlím, aby v den Vašeho podjáhenství Bůh shledal Vaši duši takovou, jakou ji chce. Spojme se, abychom mu láskou dali vše zapomenout a buďme, jak říká svatý Pavel, „chválou jeho slávy“ (Ef 1,12) (AD 191).
Láska, tato nekonečná Láska nás zahaluje a chce nás už tady na zemi přidružit ke všem svým blaženostem. Celá Trojice, která spočívá v nás, celé to tajemství, na které budeme patřit v nebi: to ať je vaše klauzura. Moje malá sestro, říkáte mi – a to mi dělá velkou radost – že váš život se odehrává tímto způsobem. Můj život také: jsem „Alžběta od Trojice“, to znamená Alžběta mizející, ztrácející se, nechávající se zaplavit Třemi. Vidíte, že jsme tak blízko v nich, jsme úplně jedno, že? Od rána do večera dělám všechno s Vámi a považuji Vás za pravou malou sestru mé duše. Doporučuji Vás všem našim svatým a obzvláště naší svaté Matce Terezii a sestře Terezii od Dítěte Ježíše. Ano, moje malá Germaine [de Gemeaux], žijme z lásky. Buďme prosté jako ona, stále vydané, obětující se minutu po minutě tím, že budeme konat vůli dobrého Boha bez toho, že bychom vyhledávaly mimořádnosti. A pak, učiňme se docela malými, jako dítě v náručí své matky se nechejme nést tím, který je naše Všechno. Ano, moje malá sestro, jsme hodně slabé, řekla bych dokonce, že jsme jen ubohost. Ale on to dobře ví. Tak rád nám odpouští, znovu nás zvedá, pak nás odnáší do sebe, do své čistoty, do své nekonečné svatosti. Takto nás očistí skrze svůj stálý kontakt, skrze své božské doteky. Chce, abychom byly tak čisté, ale on sám bude naší čistotou. Je třeba, abychom se nechaly přetvořit ve stejný obraz s ním. A to úplně jednoduše tím, že budeme stále milovat tou láskou, která vytváří jednotu mezi těmi, kteří se milují! Germaine, já chci také být svatou, svatou, abych byla šťastná. Proste ho, abych žila jen z lásky, „to je mé povolání“. A pak, spojme se, abychom ze svých dnů udělaly neustálé přijímání. Ráno se probuďme v Lásce. Celý den se vydávejme Lásce. To znamená, že budeme konat vůli dobrého Boha, pod jeho pohledem, s ním, v něm, pro něho samého. Dávejme se stále způsobem, jakým on chce. Vy tím, že se obětujete, že děláte radost svým drahým rodičům. A pak, když přijde večer, po rozhovoru lásky, který v našem srdci nepřestal, opět v lásce usínejme. Možná uvidíme chyby, nevěrnosti. Odevzdejme je Lásce: ona je ohněm, který stravuje, učiňme si tak náš svůj v jeho lásce! (AD 172).
Ještě si pamatuji na naše rozmluvy ve velkém pokoji o těch vzácných prázdninách ve vašich krásných horách, a večer procházky při měsíčním světle… Bylo to tak krásné v tichu a klidu noci, tam nahoře u kostela. (…) Tak ráda myslím na to, že jsem vše opustila pro Něho. Je tak dobré dát, když člověk miluje, a já ho tolik miluji, onoho Boha, který dychtí po tom, aby mě měl celou pro sebe. Cítím nad svou duší tolik lásky. Je to jako oceán, do kterého se nořím, ztrácím se. Je to mé patření na zemi, v očekávání onoho tváří v tvář ve světle. On je ve mně, já jsem v něm, mám ho jen milovat, nechat se milovat, a to stále, skrze všechno: probudit se v Lásce, pohybovat se v Lásce, usnout v Lásce, duši v jeho duši, srdce v jeho srdci, oči v jeho očích, aby mě svým kontaktem očistil, vysvobodil z mé bídy. Kdybyste věděl, jak jsem toho plná, jak ráda bych vám to řekla, jako kdysi v Saint‑Hilaire, a pak se omýt v Krvi Beránka. (…) Mohl byste, prosím, při mši svaté dát mou duši do kalicha, a pak řekněte Snoubenci, aby mě učinil zcela čistou, zcela panenskou, zcela jedno s ním (AD 177).