Kanovníku Anglesovi (AD 177)

kolem 27. srpna 1903

Drahý pane kanovníku,

i Vám musím poděkovat! Kdybyste věděl, jakou mám radost při pomyšlení, že je moje maminka u Vás. Že je velmi dobrá? Myslím na všechno dobro, ke kterému ji jistě vedete. Vždyť jste tolik dobra prokázal své karmelitce! Stále vzpomínám na naše rozhovory… během těch báječných prázdnin v krásných horách a večerní procházky v šeru večerního světla… Tam nahoře, u kostela, bylo tak krásně v tichu a míru noci. Nepovšimnul jste si, že moje duše byla zcela uchvácena jím? A potom ta mše svatá v kapličce, sloužená Vámi… Kolik nádherných vzpomínek, na něž nikdy nezapomenu. Nyní Vás následuji duší i srdcem a cítím se být Vám velmi blízko. Těší mě myslet na to, že to vše jsem opustila pro něho. Jak je krásné dát z lásky! A já velmi miluji tohoto Boha, který je žárlivý na to, že mě má zcela pro sebe. Cítím kolem sebe tolik lásky! Je jako oceán, do nějž jsem skočila a v němž se ztrácím: to je má vize zde na zemi v očekávání vidění tváří v tvář ve světle! On je ve mně a já v něm. Mým úkolem není nic jiného než milovat jej a nechat se milovat v každé chvíli a v každé věci: v lásce se probouzet, pohybovat se v lásce a s láskou usínat, stále přebývat svou duší v duši jeho, srdcem v jeho srdci, očima v jeho očích, aby mě skrze spojení očistil a osvobodil od mojí ubohosti. Kdybyste věděl, jak jsem jím naplněna! Chtěla bych Vám to říci, jako to kdysi vyjádřil svatý Hilarius, a poté se ponořit do Krve Beránkovy. Moje drahá maminka mě dává skoro hřešit hříchem závisti. Aspoň vložte během mše svaté mou duši do kalichu a poproste Ženicha, aby mě učinil zcela čistou, panenskou, zcela sjednocenou s ním!
Nyní jdu zazvonit k matutinu a spolu s Vámi se je pomodlit: je pro mě tak oblažující smět platit modlitbou něco z dluhu, který vůči Vám mám. Dávám před vás svoji duši: požehnejte jí, darujte ji dobrému Bohu a řekněte mu, že chci být jeho štěstím!…

sestra M. Alžběta od Trojice n. k. ř.

Z knihy Alžběta od Nejsv. Trojice
S laskavým svolením KNA

Zpět