Kanovníku Anglesovi (AD 169)

15. července 1903

Pane kanovníku,

(…) Kolik se toho událo od mého posledního dopisu! Církev mi dopřála uslyšet „Přijď, Nevěsto Kristova!“, zasvětila mě a nyní je vše „dokonáno“ (srov. Jan 19,30) nebo, lépe řečeno, všechno začíná, protože sliby jsou jen jakýmsi počátkem a každým dnem se mi „život nevěsty“ zdá hezčí, světlejší, více ponořený do míru a do lásky. V noci, která předcházela velkému dni, zatímco jsem byla v chóru v očekávání Ženicha, jsem pochopila, že mé nebe začíná na zemi, že je nebem víry s utrpením a obětováním se pro toho, jehož miluji!… Chtěla bych jej velmi milovat, tak jako má serafínská Matka, až k smrti. „O charitatis Victima“ („Ó, oběti lásky…“), zpíváme v den jejího svátku, a právě v tom je všechna má touha: Být kořistí lásky! Zdá se mi, že žít z lásky je na Karmelu tak snadné (myšlenka převzatá od sv. Terezie z Lisieux): řehole od rána do večera ukazuje v každé chvíli vůli dobrého Boha. Kdybyste jen věděl, jak miluji tuto řeholi, která mne vede ke svatosti, již si Bůh pro mne přeje; nevím, budu-li mít to štěstí dát svému Ženichovi svědectví krve, ale pokud naplním svůj karmelitánský život, budu mít aspoň útěchu, že sloužím jemu, pouze jemu. Proč bych se potom zaneprazdňovala starostmi o to, kde mě chce mít? Od chvíle, kdy On je stále se mnou, nesmí být modlitba dvou spojených srdcí nikdy přerušena. Cítím jej tak živoucího ve své duši, stačí jen, abych jej v sobě nalezla, a to je pro mne jediným štěstím. Vložil do mého srdce nekonečnou žízeň a potřebu lásky, kterou jen on může ukojit. Jdu mu tedy vstříc, jak malé dítě jde vstříc své matce, aby mne naplnil a pronikl vším, aby mne vzal a odnesl ve svém náručí. Zdá se mi, že k dobrému Bohu máme být vždy takhle bezprostřední!
Velmi si přeji poslat k Vám svou dobou maminku. Uvidíte, jak dobrý Bůh pracuje v té tolik milované duši. Někdy pláču štěstím a vděčností. Je tak dobré uctívat svou matku, cítit, že i ona je mu zcela oddána, moci jí svěřit duši a být pochopena…
Na této cestě jste mi velmi blízký právě Vy: velmi vděčně vzpomínám na prázdniny v Saint-Hilaire a potom v Carcassonne a v Labastide! To byly moje nejhezčí prázdniny. S otcovskou dobrotou jste naslouchal mým důvěrným sdělením, která jsem Vám tak ráda říkala. Byla bych opravdu šťastná, kdybych Vám je ještě jednou přes mříž hovorny mohla sdělit. Nepřijdete požehnat svou malou karmelitku, poděkovat s ní tomu, který ji „miloval svou přílišnou láskou“ (Ef 2,4) do té míry, že ona už nedokáže vyjádřit své štěstí? Chtěla bych, abyste se zaposlouchal do toho, čím zpívá moje duše, a vyslechl vše, co vychází ze srdce nevěsty k srdci Ženicha o Vás, protože zůstávám stále Vaší dcerou. Pošlete mi Vaše nejlepší požehnání. Při mši svaté mě ponořte do Krve Ženichovy: není snad právě ona čistotou nevěsty? A nevěsta po ní velmi žízní!
Sbohem, pane kanovníku. Věřte, že k Vám chovám ty nejuctivější a nejvřelejší city.

sestra Alžběta od Trojice n. k. ř.

Z knihy Alžběta od Nejsv. Trojice
S laskavým svolením KNA

Zpět