Apoštolát
Nezdá se vám, že pro duše vůbec neexistuje vzdálenost, neexistuje oddělení? To je uskutečnění Kristovy modlitby: „Otče, ať se stanou jedno.“ Zdá se mi, že duše na zemi a duše oslavené ve světle patření jsou si navzájem tak blízko, neboť všechny požívají stejného Boha, stejného Otce, který se dává jedněm ve víře a v tajemství, a sytí druhé ve svém božském jasu… Ale jde o Téhož a my ho nosíme v sobě. Dnem i nocí se nad námi sklání s celou svou láskou a chce nám sdílet, vlévat svůj božský život, aby z nás udělal zbožštělé bytosti, které ho všude vyzařují. Ach, jakou moc má nad dušemi apoštol, který stále zůstává u Pramene živých vod. Může tak kolem sebe rozdávat, aniž by se někdy jeho duše vyprázdnila, neboť má podíl na Nekonečném! Mnoho se za vás modlím, aby Bůh zaplavil všechny mohutnosti vaší duše, aby vám dal podíl na celém Tajemství, všechno ať je ve vás božské a označené jeho pečetí. Zkrátka, kéž jste druhým Kristem pracujícím pro Otcovu slávu! Vy se jistě modlíte za mě, viďte? Já chci s vámi být apoštolem z hloubi mé drahé samoty Karmelu. Chci pracovat pro Boží slávu, a proto je třeba, abych byla úplně naplněná jím. Tak budu mít všemohoucnost: jediný pohled, jediná touha se stávají neodolatelnou modlitbou, která může vše obdržet, neboť je to takříkajíc Bůh, kterého člověk podává Bohu. Ať jsou naše duše jedno v něm, a zatímco vy ho ponesete duším, já zůstanu, jako Magdaléna, tichá a klanící se, u Mistra a budu ho žádat, aby v duších zúrodnil vaše slova. „Apoštol, karmelitka“, to je jedno a totéž! Buďme celí jeho. Nechme se zaplavit jeho božskou mízou. Ať je on životem našeho života, duší naší duše, a dnem i nocí zůstávejme vědomě pod jeho božským působením (AD 124).
Nemáte tu vášeň Mu naslouchat? Někdy je to tak silné, ona potřeba zmlknout. Člověk by nechtěl znát už nic jiného, než jako Magdaléna, ten krásný vzor kontemplativní duše, zůstávat u nohou Mistra, dychtivá všechno slyšet, proniknout stále dál do tajemství lásky – charitas, které nám přišel zjevit. Nemyslíte, že v činnosti, kdy se uskutečňuje úkol Marty, může duše stále zůstávat celá v adoraci, pohroužena do své kontemplace jako Magdaléna, zůstávat u tohoto zdroje jako hladová (Lk 10,38‑42)? A takto já chápu apoštolát jak karmelitky, tak kněze. Oba mohou vyzařovat Boha, dávat ho duším, zůstávají‑li bez přestání u těchto Božích zdrojů. Zdá se mi, že by bylo třeba přiblížit se k Mistru velmi blízko, tolik přijímat jeho duši, tolik se ztotožnit se všemi jeho hnutími, a pak se ztratit jako On ve vůli svého Otce. Pak málo záleží na tom, co se děje s duší, vždyť ona má víru v Toho, kterého miluje a který v ní přebývá. Chtěla bych se, jak říká svatý Pavel, „pohroužit s Kristem do Boha“ (Kol 3,3), ztratit se v této Trojici, na kterou budeme jednou patřit (AD 158).
Mistr na mě naléhá, abych se oddělila – toto slovo mi toho tolik říká – od všeho toho, čím není On a takto se připravuji na svátek Neposkvrněné, výročí mé obláčky. Prosím Vás, v ten den o jeden zvláštní úmysl, aby mě Kristus vylitím své krve oděl do té čistoty, do onoho panenství, které umožňuje duši, aby byla ozářena samým jasem Božím.
Zdá se mi, že právě svatý čas Adventu je zvláště časem vnitřních duší, těch, které bez přestání a ve všem žijí „skryté v Bohu s Ježíšem Kristem“ (Kol 3,3) ve středu sebe samých. V očekávání velkého tajemství [Vánoc] ráda opakovaně rozjímám ten krásný žalm 19, který se často modlíme při matutinu, a zvláště verše: „Postavil svůj domek na slunci a tato hvězda je jako nový ženich, který vychází ze svého lože, vytrhl jako rek, aby proběhl svou dráhu. Vyšel od jednoho okraje nebe. Obíhá až na druhý okraj a nikdo se nevyhne jeho žáru“ (Žl 19,5-7). Vyprázdněme naši duši, abychom mu dovolili vtrhnout do ní, aby jí přišel sdílet tento svůj věčný život.
Prosme ho, aby nás učinil pravdivými v naší lásce, to znamená, aby z nás udělal bytosti oběti, neboť se mi zdá, že oběť je právě láska uvedená ve skutek: „On mě miloval, za mě se vydal“ (Gal 2,20). Líbí se mi tato myšlenka, že totiž život kněze (a karmelitky) je Adventem, který připravuje Vtělení v duších. David v jednom žalmu zpívá „že oheň půjde před Pánem“ (Žl 97,3). Není tímto ohněm láska? A není také naším posláním připravit cesty Pánu skrze naše sjednocení s Tím, koho apoštol nazývá „ohněm stravujícím“(Žid 12,29)? Pod jeho dotekem se naše duše stane plamenem lásky, který se rozšíří do všech údů Kristova těla, jímž je Církev. A tak potěšíme srdce našeho Mistra a on nás ukáže Otci a bude moci říci: „Již jsem oslaven v nich“ (Jan 17,10). Pomozte mi, velmi to potřebuji! Čím více přichází světlo, tím více cítím svou nemohoucnost.
Mohl byste mě 8. prosince (poněvadž jste velekněz) zasvětit moci jeho lásky, abych byla skutečně „Chválou slávy“? Četla jsem to u svatého Pavla (Ef 1,12) a pochopila jsem, že to bylo mé povolání již od tohoto exilu, v očekávání věčného Sanctus (AD 250).