Slavnost Nejsvětější Trojice
AP 79
k 25. květnu 1902
V hlubokém mlčení, nevýslovném pokoji,
Božské modlitbě, která nikdy nepřestává,
s duší celou zaplavenou nebeským jasem
zůstává nocí i dnem Maria, věrná Panna.
Její srdce jako krystal odráží Božské,
Hosta, který ji obývá, Krásu bez západu.
Ona přitahuje nebe, a hle, Otec
ji dává své Slovo, aby Mu byla Matkou!
Duch lásky ji tedy přikrývá svým stínem,
Tři k ní přicházejí, celé nebe se otvírá,
sestupuje a sklání se v adoraci tajemství
onoho Boha, který se vtěluje v této panenské Matce!
Na hoře Karmel je jiná Marie,
ta, která se sdílí, duše celá zaplavená,
v usebrání, hluboká, tajemná,
a dnem i nocí oddávající se svému Bohu!
Vidím, jak na ni září paprsek světla,
jiskřící odlesk Otcovy Tváře,
a jako v Nazaretě ve stejném jasu
k panně se sklání celá Trojice.
O Gratia Plena, dovol mi, abych ti jako anděl
zopakovala v tento den vznešenou chválu.
Nejsi snad zaplavena, matko, Nekonečným?…
Chraň mě ve své duši, jsem maličká.
V mém srdci je tolik vděčnosti,
vyjadřuji ji dobrému Bohu v hlubokém mlčení
a vyprošuji u Něj pro tebe velký vpád,
sestoupení Tří, dovršení!…
překlad P. V. Kohut