„Měla jsem od Boha tu milost, že kdekoli jsem byla,
všem jsem se líbila a všude jsem byla oblíbená“

P. Ulrich Dobhan OCD

Terezie, velká mystička, „specialistka“ na důvěrný vztah s Bohem, uměla dokonale komunikovat s lidmi a navazovat nová přátelství. Bez namyšlenosti mohla o sobě říci: „Měla jsem od Boha tu milost, že kdekoli jsem byla, všem jsem se líbila a všude jsem byla oblíbená“ (Kniha života 2,8). Její každodenní život ukazuje, že to tak opravdu bylo. Lásku k Bohu a sympatii k lidem nestavěla do protikladu. Nejlépe je to vidět na jejím vztahu s otcem Jeronýmem Graciánem. Její postoj k němu a k jiným vede k reflexi velmi citlivého tématu: Jak se může spojit láska k Bohu se sympatií k lidem, když je lidé tak často staví proti sobě?!
Neustále se opakuje, že nic, absolutně nic, nemůžeme upřednostňovat před láskou k Bohu, dokonce ani člověka, kterého nejvíce milujeme. Nezřídka proto vznikají napětí, která v člověku vyvolávají pocity viny a strachu… Nelze se divit, že kvůli takové zbožnosti mnozí lidé úplně ztratili radost z víry.
Terezie k nim nepatří. Bez pocitu viny dokáže říci, že se líbí svým bližním a že je všude velmi oblíbená. Ale upřímnost a prostotu neměla hned od začátku. Do kláštera vstoupila s obavou, že svou ženskou marnivostí a zálibou v setkávání s lidmi o něco obírá Boha; myslela si, že to musí odčinit řeholním životem (srov. tamtéž 3,6).
Co v Terezii způsobilo takovou radikální změnu a jak dospěla ke zcela jinému názoru? Významným mezníkem byla pro ni vzpomínka na nejdůležitější objev z dětství, že všechno na této zemi je pomíjivé a nic netrvá věčně; Terezie to nazývá „pravdou mého dětství“ (tamtéž 3,5). Jedině Bůh existuje a nic jiného není stálé. Objev této pravdy ji ochránil před ponořením se do mezilidských vztahů způsobem, jako by mohly zastoupit Absolutno, neboť zcela jasně pochopila, že ani nejintenzivněji prožívaná lidská sympatie nemůže uspokojit její nejhlubší touhy. „Jen Bůh stačí“ (Sólo Dios basta) – tato slova dostala k rozjímaní od Jana od Kříže.
Pro Terezii bylo mnohem větší pomocí, že mohla uvěřit Bohu – lépe řečeno, v průběhu svého života se naučila, že může věřit, že On ji miluje takovou, jaká je. Tato jistota ji vedla k přesvědčení, že její schopnost všem se líbit je Boží dar, který je pro ni i pro druhé důkazem, že ji Bůh miluje. Teď už nemusí vnímat Boha jako konkurenta svých vztahů s jinými lidmi. Bůh se pro ni stává někým, kdo do ní vložil dar, že ji lidé milují a přijímají, a ze srdce jí to přeje; skutečnost, že ji milují lidé, se pro ni stává znamením, že ji miluje sám Bůh.
Oba zmíněné objevy – to, že na jedné straně „jen Bůh stačí“ a na druhé straně že sympatie ze strany lidí je Božím záměrem a darem – pomohly Terezii upřímně milovat lidi. Teď už jim mohla prokazovat srdečnou přízeň, těšit se z jejich náklonnosti, a zároveň se nestala závislou na žádné osobě.
To, že ji Bůh i lidé milují a že ona je miluje, není ve vzájemném rozporu, není tu žádné „buď – a nebo“. Kdo tomu dokáže uvěřit podobně jako Terezie, dozrává v integrovanou osobnost; a z toho přirozeně vyplývá, že se vždy a všude „dokáže všem líbit a všude je oblíbený“.

Z knihy Pět cest k dokonalé lásce
S laskavým svolením KNA

Zpět