Život s Bohem

Všechny ty malé oběti, to je „malá cesta“ – možná jde o tiché celoživotní mučednictví, o němž nikdo neví a jež je zároveň zdrojem hlubokého pokoje, vřelé radosti a pramenem milostí, které se rozlévají na vše kolem…
Domnívám se, že soustředění se na maličkosti je práce velmi významná. Je to jako tiché omílání, jenž dokáže odstranit celé útesy.
Sám se sebou měj trpělivost. Pán ji má také.
Stačí jen lehké bažení, aby duši znemožnilo patření na všechny Boží vznešenosti.
Všechno, co v sobě rozlišíme, včetně svých chyb a provinění, se dotýká pouze povrchu duše přístupného našemu poznání. Hlubina, kde toto všechno vzniká, zůstává do značné míry skrytá i nám samým. Pouze Bůh ji zná a může ji očistit.
Především je zapotřebí vytrvale se modlit, abychom poznali správnou cestu; a když ji poznáme, abychom bez odporu následovali vnuknutí milosti. Kdo takto jedná a trpĕlivĕ vytrvá, nemůže říci, že jeho úsilí vyšlo naprázdno. Jenom nesmíme chtít Bohu určovat termíny.
Pán Ježíš je Pravda, zato satan je od počátku lhář. Lhát – to znamená podávat něco sobě nebo jiným trošičku jinak, s mírnou odchylkou od poznané pravdy. Nejsme povinni říkat každému všechno, co víme, ale když vydáváme za pravdivé to, co sami považujeme za nepravdivé, popíráme tím pravdu.

Víra je „temné světlo“. Umožňuje nám něco chápat, ale jen proto, aby poukázala na to, co pro nás zůstává nepostižitelné.
Přijmout Boha znamená obrátit se k Bohu ve víře. Víra je tak jakýmsi uchopením Boha. Toto uchopení však předpokládá, že i my sami jsme uchopeni…
Víra je Boží moudrosti blíž než veškerá filozofická, a dokonce i teologická věda. Poněvadž je však pro nás obtížné chodit v temnotě, je každý paprsek světla, které dopadá jako předzvěst budoucího jasu do naší noci, neocenitelnou pomocí, abychom na své cestě nezbloudili.
Co nebylo v mém plánu, bylo v plánu Božím. A čím častěji se mi něco takového přihodí, tím živější je ve mně přesvědčení víry, že – viděno z Boží perspektivy – neexistuje žádná náhoda…

Každý podnět, který člověka přivádí do vlastního nitra a na cestu k Bohu, je třeba považovat za působení milosti, i když se přitom jako nástrojů využívá přirozených dějů a pohnutek.
Lidskou svobodu nemůže svoboda Boží zlomit ani vyřadit, patrně ji však může přelstít. Sestupování milosti k lidské duši je svobodný čin Boží lásky. A její rozšíření nemá hranic.
V porovnání s Boží milostí, kterou přináší každý den, je lidská duše tak malá. Ovšem v porovnání s tím, co dokáže obsáhnout, jsou všechna slova nedostatečná.
Duchovní hloubka, klid, nepřítomnost pýchy, vroucnost a jas, tohoto stavu nemůžeme dosáhnout silou vůle: musí být vlit milostí. Jediné, co můžeme a máme dělat, je otevřít se této milosti! To znamená vzdát se zcela své vlastní vůle a odevzdat se jedině vůli Boží…
Nejhlubší nitro duše je nádoba, do níž proudí Duch Boží, když se mu duše ve své svobodě otevře. Dává duši nový život a uschopňuje ji konat věci, k nimž by ze své přirozenosti nedorostla. Duše, jež se ve své svobodě opírá o Ducha Božího, je schopná úplného obnovení a proměny.
To, co můžeme udělat my, je v poměru k tomu, co Bůh činí s námi, skutečně málo. Ale aspoň to málo udělat musíme. To znamená především: vytrvale se modlit za to, abychom nalezli správnou cestu, a jít bez odporu tam, kam člověka táhne milost.

Je dobré pamatovat, že domovské právo máme v nebi a že svatí v nebi jsou našimi spoluobčany a spolubydlícími.
To, co znamená „být navěky přijat před Boha“, nelze vyjádřit slovy.