2. Typické pasivní očišťování

Reprezentativní očišťování pro jednotlivá období duchovního života jsou: vyprahlost, prázdnota a temnota.
„Jelikož zde Bůh očišťuje duši co do smyslové a duchovní podstaty a co do vnitřních a vnějších mohutností, je vhodné, aby byla duše uvedena do prázdnoty a chudoby a opuštěnosti všech těchto částí a ponechána vyprahlá, prázdná a v temnotách; protože smyslová část se očišťuje ve vyprahlosti a mohutnosti ve vyprázdnění ze svých vjemů, a duch v tmavé temnotě“ (TN II, 6, 4). (4)
Jednotlivé druhy očistného utrpení se zvláštním způsobem dotýkají jedné schopnosti: vyprahlost („sequedad“) je specificky spojena s činností vůle; prázdnota („vacío“) paměti; temnota („oscuridad“) intelektu.
Z mnohých světcových výroků vyplývá, že všechny tři typy se vztahují jak k oblasti smyslové, tak duchovní, i když zvláštním způsobem se ke smyslové části vztahuje vyprahlost. O ní pojednáme ve větší šíři, protože ji zakouší i dnes drtivá většina věřících věnujících se duchovnímu životu.

a) Vyprahlost

V názvosloví sv. Jana od Kříže má „vyprahlost“ svůj přesný význam.
Abychom přiblížili jev mystické vyprahlosti, je zapotřebí začít etymologií. (5) Vyprahlost znamená stav něčeho, co je suché, co nemá vodu a hrozí mu vysušení, neúroda. Můžeme si představit suchou, rozpukanou půdu, poušť nebo step.
Když přeneseme tento obraz na lidskou činnost, budeme mít co dělat s psychologickým stavem, v němž slábne až k vymizení snaha o jakoukoli činnost, která začíná být obtížná.
Na podkladě duchovního života půjde v dílech sv. Jana od Kříže o velmi složitý stav ducha, jenž je charakterizován chybějícím citovým uspokojením a zadostiučiněním z praxe duchovního života: týká se to modlitby, praktikování ctností a plnění stavovských povinností. Je to ztráta určitého psychického komfortu přítomného v dosavadním duchovním životě (srov. TN I, 9, 4). Věřící se nalézá v situaci naprosto odlišné od předchozí, kdy pociťoval jistou radost při modlitbě nebo při skutcích lásky. Nyní úkony jeho vůle nenacházejí žádnou odezvu v citech, cítí se tedy stísněný a myslí si, že jeho duchovní život se zastavil nebo dokonce couvá. Začátečníci v duchovním životě jsou nakloněni považovat citové uspokojení za kritérium pokroku. Vyprahlost znamená nedostatek právě tohoto psychického komfortu.
Tento stav je dost složitý, proto sv. Jan od Kříže spojuje vyprahlost s dalšími termíny, aby lépe vyjádřil, co se za ním skrývá: vyprahlost a nechuť, vyprahlost a prázdnota, vyprahlost a stísněnost, vyprahlost a odpoutanost, vyprahlost a temnota, vyprahlost a pokušení, vyprahlost a očišťování. (6)
V tomto způsobu vyjadřování je jasně vidět spolu s vyprahlostí také vícero trápení duchovního rázu, což nás nemá udivovat, když Mystický učitel zdůrazňuje proces očišťování smyslů i ducha (srov. TN II, 3, 1).

Účel vyprahlosti
Vyprahlost podobně jako ostatní zkoušky noci slouží očištění srdce a podřízení smyslové oblasti sféře duchovní: „Tyto bouře a utrpení posílá obvykle Bůh v této noci a při smyslovém očištění těm, které, jak říkám, má pak uvést do druhé noci, třebaže ne všichni jí projdou, aby se takto káráni a políčkováni cvičili a disponovali a zocelili smysly a mohutnosti ke sjednocení s Moudrostí, která je jim tam dávána“ (TN I, 14, 4).
Výroky tohoto druhu sv. Jan od Kříže opírá o Písmo svaté: Co ví ten, kdo nebyl pokoušen? (Sir 34, 9-10). A co zná ten, kdo nebyl zkoušen? Zkoušen je proto, aby se zrodilo to, co je pravdivé, a toho se držel a odmítl to, co je falešné a iluzorní. Právě takový je smysl duchovní vyprahlosti.

Známky vyprahlosti
Jestliže se známky vyprahlosti objevují trvale a současně, pak zainteresovaný člověk může vědět, že se nachází v pasivní noci smyslů a může spolu s duchovním vůdcem určit další plán činnosti. Známky jsou zapotřebí proto, že podobné psychologické pocity může mít z jiných důvodů.
„První je ta, zda – jelikož (duše) nenachází zalíbení ani útěchu v Božích věcech – ji nenalézá ani v některé ze stvořených věcí (…);
Druhá známka (…) je ta, že upamatovávání se na Boha je obvykle spojeno se starostlivostí a bolestnou obavou, protože (duše) si myslí, že neslouží Bohu, nýbrž se vrací nazpátek, což vyvozuje z oné nechuti vůči Božím věcem (…);
Třetí známka nutná k tomu, aby se poznalo, že jde o toto očištění smyslu, je neschopnost meditovat ani přemítat ve smyslu obrazotvornosti, jak byla (duše) zvyklá, třebaže by ze své strany dělala sebevíc“ (TN I, 9, 2.3.8.).

  1. Jestliže by to byla vlažnost, je možné ji snadno rozpoznat, protože člověk kromě nechuti k Božím věcem je silně přitahován ke světským věcem, k zábavě, a přitom téměř nevěnuje pozornost lehkým hříchům a těžkými se nijak zvlášť nezabývá.
  2. Pokud by šlo o duševní nemoc nebo neurotickou poruchu, rovněž je možné ji rozpoznat. (7) Ale zde se nebudeme tímto případem zabývat, protože je to trochu složité.
  3. Pokušení a ďábelské útoky – někdy Bohem dopouštěné jako prostředek očišťování – můžeme rozpoznat podle toho, že při mystické vyprahlosti jsou tato pokušení mimořádně dotěrná a člověk k nim v tomto stavu cítí odpor. Člověk lhostejný vůči Božím věcem neprožívá pokušení tak dramaticky. Možná proti nim dokonce nic nemá… Ďábelský útok má za cíl odejmout člověku pokoj a odtrhnout ho od modlitby.

V pravé noci smyslů se mohou objevovat tyto uvedené těžkosti, zejména z bodu 2 (nemoc) a 3 (pokušení). Tehdy je třeba podrobně je prozkoumat a překonat náležitými prostředky.

Mohou se přidat také druhořadé zkoušky:

  1. ze strany satana – pokušení proti víře, naději a lásce; silná pokušení proti čistotě; pokušení k rouhání,
  2. ze strany bližních mohou přijít pronásledování, nařčení, často od lidí dobrých, což je zvlášť bolestné; představení, přátelé a dokonce i sám duchovní vůdce může působit utrpení, když se domnívá, že onen stav je způsoben vlažností a snaží se proti tomu bojovat,
  3. mohou se přidat nemoci, ztráta dobrého jména, majetku, přátel, atd. Nějak podivně se všechno proti ubohému věřícímu bouří. Proto je třeba mít na paměti, že noc smyslů je Boží milost.

Trvání
Svatý Jan od Kříže neuvádí počet let, jenom říká: „Ale duše, které mají projít do tak šťastného a vznešeného stavu, jakým je sjednocení v lásce, ať už si je vede Bůh seberychleji, zůstávají v těchto vyprahlostech a pokušeních zpravidla dosti dlouho, jak lze rozpoznat ze zkušenosti“ (TN I, 14, 6). V každém případě se čas nepočítá na hodiny, ale na léta. Může to být pár let, a může to být desetiletí.

Způsob chování

  1. Naprosto a s láskou se odevzdat Boží vůli, přijímat zkoušku trpělivě a tak dlouho, jak On chce. Je nutno, aby člověk nepřijímal tento stav jako zlo, ale jako prostředek k pokroku na duchovní cestě.
    „Pro ty, kteří rozpoznávají, že jsou v tomto stadiu, je vhodné, aby se utěšili tím, že zůstanou v klidu, a netrápili se; ať důvěřují Bohu, který neopouští ty, kdo ho hledají upřímným a prostým srdcem, a který jim nepřestane dávat, co potřebují na cestu, dokud je nepřivede do jasného a ryzího světla lásky, které jim dá prostřednictvím temné noci ducha, jestliže si zaslouží, aby je Bůh do ní uvedl“ (TN I, 10, 3).
  2. Vytrvat v modlitbě navzdory těžkostem. K tomu je třeba obrovského sebezapření, ale vytrvat je nutné, protože jinak bude vše ztraceno. Je však potřebná výchova k nové podobě důvěrnosti s Bohem. Zde je rada sv. Jana od Kříže:
  3. Zůstávat v klidu a spočinutí, spokojit se jen s láskyplnou a pokojnou pozorností na Boha. Důvod je ten, že duše už dostává světlo vlité kontemplace, která nemá nic společného s pojmovým rozjímáním, jež užívala dosud. Jenom unaví ducha (srov. TN I, 10, 5-6).
    Je třeba praktikovat prostý a láskyplný pohled na Boha, třebaže se zdá, že ztrácíme čas. Budou období, kdy nebude možné zachytit jemné Boží působení, pak je třeba vracet se k meditaci jako dříve.
  4. Poslouchat duchovního vůdce – rozumného a zkušeného. V tomto období víc než kdykoli předtím je nutné vedení. Samotná duše nedokáže čelit všem těžkostem a temnotám. Špatné vedení může přispět k návratu:
    „Tito (lidé), pokud se v tomto období nenajde nikdo, kdo by jim porozuměl, se vracejí nazpět, ochable opouštějí cestu nebo si ji přinejmenším ztěžují přílišnými snahami, které vkládají do toho, aby šli cestou meditace a přemítaní“ (TN I, 10, 2).
    I přesto, že se odevzdáme do rukou dobrého duchovního vůdce, je třeba mít na paměti, že Bůh nikoho neopouští, zejména ne toho, kdo Ho upřímně hledá.

b) Prázdnota

V dílech sv. Jana od Kříže se často vedle vyprahlosti vyskytuje také „prázdnota („vacío“). (8) Je to rovněž metaforický termín znamenající chybějící obsah nebo rozsah. Svatý Jan od Kříže vidí duši s jejími schopnostmi jako nádobu, kde se hromadí věci vytvořené její vlastní činností (intelektuálního, paměťového, obrazotvorného a podobného charakteru). (9) Duše, její schopnosti i smysly, se mají odpoutat ze všech těchto přirozených i nadpřirozených předmětů, a duše má zůstat jako prázdná nádoba, která se pak může naplnit pouze Bohem (srov. Výstup II, 4, 2).
Během pasivní noci ducha prázdnota zasahuje schopnosti duše: intelekt, paměť a vůli.
„Těmito nádobami – jeskyněmi jsou mohutnosti duše: paměť, rozum a vůle. Jsou tak hluboké, jak velkých dober jsou schopné, neboť se nenaplňují ničím menším než nekonečnem. Z toho, co snášejí, jsou-li prázdné, vidíme jistým způsobem, čím se těší a kochají, jsou-li plné Boha, protože jeden protiklad osvětluje druhý.
Pokud jde o první, je třeba si všimnout, že když nejsou tyto jeskyně mohutností prázdné a očištěné a čisté od všech náklonností k tvorům, nepociťují velkou prázdnotu své hluboké jímavosti“ (ŽP 3, 18).
Prázdnotou rozumu je velká touha po Bohu; prázdnotou vůle hlad po Bohu; prázdnotou paměti „noření a rozplývání se duše pro vlastnění Boha“ (ŽP 3, 21). Víra působí prázdnotu v intelektu, naděje v paměti a láska ve vůli (srov. TN II, 21, 11). Intelekt je zbaven přirozených pojmů, paměť vlastnění všech stvořených věcí a vůle všech přání a pocitů z čehokoli, co není Bůh. Během pasivní noci toto očišťování způsobuje Bůh vlitou kontemplací (srov. TN I, 11, 1).
Prázdnota se dá zakoušet pro nedostatek toho, co člověk měl, a také pro nepřítomnost toho, po čem, nebo spíš po Kom, touží.

c) Temnota

„Temnota“ je se symbolem noci spojena nejvíce, neboť je důsledkem nedostatku světla. Mystický učitel využije tohoto symbolu noci; nejhlubší tmu nahlíží uprostřed noci. Používá temnotu v metaforickém významu. Noc znamená nejprve nepřítomnost světla.
V duchovním životě mohou být všechny schopnosti zbaveny svého přirozeného světla, ale nejvíce se temnota vztahuje k intelektu, jejž sv. Jan od Kříže nazývá „zrakem duše“ (el ver del alma) (Výstup II, 23, 2).
Vlitá kontemplace, jejímž prostřednictvím Bůh působí v duši věřícího se pro něj stává zdrojem temnoty ze dvou důvodů:

  1. Vznešenost předmětu kontemplace (ontologický zdroj) překračuje přirozený předmět intelektu v tomto životě a v důsledku toho duše nebude schopná v této době vzhledem k prožívání temnoty své přirozené činnosti. (10)
  2. Poznávací úkon je vždy spjat s určitými tvary a rozměry přejatými z materiálního světa. Vlitá kontemplace je světlem, jež nemá ani tvar, ani rozměry, proto se intelektu jeví jako něco neurčitého, temného. (11)

Utrpení jako výsledek obecného stavu duše v temné noci
Příčina utrpení noci
Závěr

Zpět