Vidění pekla a Boží milosrdenství

První paralela mezi Fatimou a Karmelem, která se může stát poselstvím pro nás, mě napadla v souvislosti s prvním tajemstvím. V něm děti měly vidění pekla, při němž jim Panna Maria adresovala tato slova: „Viděli jste peklo, kam upadají duše ubohých hříšníků. Aby byly zachráněny, chce Bůh zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají to, co vám řeknu, mnohé duše se zachrání a navrátí se jim pokoj.“ To nám může připadat, zvláště po prožitém Svatém roku Božího milosrdenství, hodně zneklidňující. Můžeme si klást otázky, jak tato dvě poselství (prezentaci Boha jako Milosrdné Lásky vůči nám a vizi pekla) lze skloubit. Když si však tajemství pozorně pročteme, zjistíme, že se nejedná o konstatování stavu, ale o podmíněné vyjádření. Jedná se o prosbu, aby k naplnění této vize nedošlo: „Aby lidé byli zachráněni…“
Podobnou zkušenost měla i sv. Terezie z Avily v době, kdy po letech dvojznačnosti prožívala své obrácení a plný návrat ke Kristu: „Když jsem jednoho dne byla na modlitbě, zdálo se mi, že jsem se ocitla v jediném okamžiku v pekle, aniž bych věděla jak. Pochopila jsem, že Pán chtěl, abych viděla místo, které mi tam démoni připravili a které jsem si já sama zasloužila pro své hříchy. Bylo to jen na kratičkou chvíli; i kdybych však měla žít ještě mnoho let, zdá se mi, že je nemožné, abych to zapomněla. Jasně jsem chápala, že jde o velkou milost a že Pán chtěl, abych na vlastní oči viděla, odkud mě svým milosrdenstvím osvobodil. Od této chvíle se mi všechno zdálo snadné ve srovnání s jediným okamžikem, jaký jsem vytrpěla tam. Prožila jsem také velikou bolest z mnoha duší, které jdou do zatracení, a velkou touhu prospět duším, neboť se mi zdá, že bych pro vysvobození jediné z nich z tak těžkých trýzní snesla mnoho smrtí. Přemýšlela jsem, co bych mohla udělat pro Boha. A napadlo mě, že tím prvním je následovat povolání k řeholnímu životu, které mi Jeho Majestát udělil, a zachovávat mou Řeholi s co největší dokonalostí, které bych byla schopna.“ (Ž 32,1-8)
Terezie toto vidění prožije jako velkou milost, byť zcela jistě dramatickou. Tato zkušenost ji vedla (podobně jako fatimské děti) k plnému obrácení, zaměření se na Krista a také k velkému apoštolskému úsilí, k prosbám za spásu duší. Nejde tedy o to, abychom se Boha báli a vnímali ho jako přísného Soudce, který nám hrozí peklem. Jedná se spíše o krajní projev Božího milosrdenství. Boží soud je projevem jeho lásky. Ve své toužící lásce po nás nám chce připomenout, kde může skončit naše samospravedlnost a pýcha, to, když ve svém sobectví žijeme jen sami pro sebe. Zůstaneme v pekle své samoty.
Čím nám toto vše může pomoci na naší cestě za Pánem? Tím, že přijmeme správný „interpretační klíč“ pro všechny naše zkoušky. My jsme sice zkušenost pekla neprožili, přesto však ve svém životě musíme projít různými těžkostmi, někdy i velmi náročnými. Svatý Jan od Kříže ve své Temné noci přirovnává všechna vnitřní očišťování člověka k očistci. V těchto chvílích můžeme prožívat pochybnosti o Bohu, o jeho dobrotě a péči, o jeho lásce k nám. Bůh je však jen jeden, neprotiřečí si, je jednoduché Bytí. „Bůh je Láska“ (1 Jan 4,16). Všechny naše kříže mnohem více mluví o nás a o naší situaci hříchu, než o Bohu. To kvůli naší neočištěnosti a potřebě obrácení zakoušíme temnotu, prožíváme zkoušky. Bůh vůči nám jedná jako „žárlivě milující“ (Ex 20,5), který chce spálit v ohni své lásky všechnu naši nečistotu, abychom „dorostli do jeho podoby“ (srov. Gn 1,26), připodobnili se jemu. Je „sžírajícím ohněm“ (Dt 4,24), my jsme podle svatého Jana od Kříže „dřevem“, které je hozeno do ohně, aby se stalo podobně jako Bůh plamenem, který svou láskou zapaluje druhé.

Pokračovat
Zpět na úvod