Mlčení v kontextu řeči
Mlčení si přisvojuje obsah jaksi zevnitř. Má svoji diskrétní gramatiku. Je převzetím obsahu. Vždy je pro člověka převzetím sebe a úžasem nad sebou. Úžas ze svého tajemství, to je forma účasti. Nejzřetelněji zde přichází ke slovu rozdílnost mezi slovem a mlčením: slova představují, mlčení se účastní. Zásadním rozdílem je rozdíl bezprostřednosti. Řeč je příliš „vzdálená“, aby se dotkla podstaty pravdy. Jak řeč odhaluje naši smrtelnost a omezenost, tak mlčení ohlašuje privilegium věčnosti.
Mlčení může být únik, pokus ututlat drama bezmoci slov, neštěstí neužitečného slova, a dokonce zradu, kterou člověk zakouší od vlastního jazyka. V jistém smyslu je to reakce na nedostatečnost řeči. Zploštěné formy sdělování, jejich bezradnost, namátkovost toho, jak se vztahují k věcem, to je dennodenní zkušenost uprostřed lidských slov. Mlčení, odnímající slova, zjevuje rozpaky, neschopnost nazývat věci a činy. Je touhou po dalším, nonverbálním vyjádřením sebe, po něčem, co bychom mohli nazvat zapůjčením otevřenosti. Tato otevřenost přináší na jednu stranu otevření slov, z nichž větrá bledý, dočasný smysl, ale na druhou stranu je pokusem přiobléci do předávatelné podoby to, co je přirozeně nepředatelné. Demaskuje manipulaci, efektní třpytivost, zdání krásy slov. V mlčení se odhaluje řeč způsobem určitého drifování na okraj smyslu, jaký nesou slova. Mlčení odhaluje jiným způsobem obsah, jenž je za slovy skryt, ale také demaskuje dekorativnost slov. Dokonce i sebepoctivější řeč se dotýká jen třásní pláště stvoření a falšuje pravdu. Není s to přenést pravdu do srdce posluchače. Mlčení se může rodit na rumišti slov. Zejména mystika zdůrazňuje tuto hranici mezi řečí a mlčením, ono mlčící trvání, kde tvořivost, vyjadřování nevyjádřitelného se pro mystika stává mukou a bláznovstvím, neboť mystik se pohybuje mezi slovy, jež už jsou vyčerpána.
Existuje mlčení, jež se rodí, když slova jsou vyčerpána, po-slovní mlčení a mlčení, které se stává pramenem těch pravých slov. Tehdy je samo mlčení pro slova očišťující. Mlčení očišťuje krásu slov z estetického podvodu. Je jako planoucí uhlík, jenž seraf vzal z oltáře, aby se jím dotkl Izaiášových rtů. Rty, kterých se dotkl, jsou symbolem duchovního očištění: „Hle, dotklo se to tvých úst“ (srv. Iz 6,6). Očištění zpochybňuje roli prázdných, nepravdivých slov, tzn. takových, které nejsou následovány životem. Mlčení není popřením slov, ale mlčenlivým prostorem pro jejich narození. Teprve zde lze objevit podstatu řeči, prostřednice krásy. Mlčení je pak souzvukem krásy. V mlčení puká řetěz slov, stíhání slovy, v mlčení slovo odpočívá. V mlčení slova naslouchají. Když je mlčení objímá, dotýká se jich očišťující oheň, oheň milosti. Slova se naplňují vírou, vírou v Boha a vírou v člověka, vírou v prostřednictví slov. Pohlcuje je prorocký oheň. Leon Bloy řekl: „Když se o Bohu hovoří s láskou, všechna lidská slova se zdají být jak zaslepení lvi hledající pramen.“ Mlčení prorockých slov vládne nad formou. Je jako metafora ještě nevyřčených slov, slov tajemných, která člověk nemá opakovat. Proto je tajemství opředeno mlčením. Zde lze nejvíc zakusit, jak nosíme pravdu v hliněných nádobách.