Blahoslavený Jan Soreth (cca 1395-1471)

1. Soreth jako generál řádu

Jednou z nejslavnějších postav v dějinách Karmelu je blah. Jan Soreth. Narodil se cca 1395 v Caen v Normandii a tam vstoupil do řádu. Obdržel doktorát na pařížské unoverzitě. Od r. 1440 do r. 1451 byl provinciálem provincie Francie. Na kapitule r. 1451 byl zvolen generálem a tak se reformní síly dostaly do čela celého řádu a byla připravena cesta k jeho obnově.

2. Soreth a mantovská reforma

Soreth byl jejím horlivým podporovatelem. S jeho souhlasem a z jeho iniciativy k ní přešla řada konventů: Ferrara, Lucca, Brescia, Parma, Reggio Aemilia. Z jeho autority přešlo ke kongregaci i generální studium v Bologni r. 1466.
Soreth tím chtěl prospět řádu, ale pro separatistické tendence kongregace se to obrátilo ke škodě řádu v Itálii. Řád tam ztratil své nejlepší domy a řádová reforma se tam opozdila o dvě století. Za života Soretha založila kongregace jen dva vlastní domy.

3. Sorethova reformní činnost

Hluboce zakořeněné zlozvyky nebylo možné najednou odstranit. Blah. Jan Soreth rozdělil reformu na dvě etapy:
a/ zlepšení řeholní kázně v řádu všeobecně;
b/ zavedení „observance“, přísnějšího způsobu života na různých místech dobrovolně.
Doufal, že tato observance se rozšíří na celý řád.

Ad a/ Jako základ pro obnovu kázně vydal Soreth nové stanovy z r. 1462. V nich byly omezeny výhody členů s doktorátem, potulování mimo klášter, nabádalo se v nich k intelektuální nebo ruční práci, mírně se upravovaly předpisy o chudobě a poprvé obsahovaly zvláštní kapitolu o výchově noviců.
Soreth velmi usiloval o obnovu liturgie, o zbožné vykonávání posvátných obřadů, o péči o posvátné budovy.
Hlavní prostředek reformy viděl v řádném plnění kanonické vizitace. Kapitola o ní začíná slovy: „Úpadek celého řádu vznikl z nedostatku vizitace. Sám nepřetržitě cestoval od Německa až po Sicílii a působil všude svým slovem i příkladem. Byl tak opálený od slunce, že mu jeho nepřátelé říkali Etiop.

Ad b/ Na provinční kapitule v Kolíně r. 1453, které Soreth předsedal, ustanovil Petra van Nieukerk svým vikářem pro reformu v Mörs a Enghien a pověřil ho, aby spolu s převory oněch konventů vypracoval statuta. Tato statuta, opravená a rozšířená, byla promulgována na generální kapitule v Paříži r. 1456 jako „Dekret pro reformované konventy nebo ty, které budou reformovány v celém řádu“. Tato statuta potvrdil Kalist III. r. 1457, a odtud se Sorethově observanci říká „kalistovská“, na rozdíl od „evženské“, kterou potvrdil Evžen IV. pro mantovskou kongregaci.
Hlavní znaky observance jsou:

I když Sorethovy reformy nedosáhly plného výsledku, protože jeho nástupci nepokračovali v jeho díle, oživily ducha celého řádu a položily základ pro budoucí reformy.

4. Karmelitánské sestry

Už v dřívějších dobách, a to velmi záhy, se k řádu připojovaly i ženy, nejvíce v Itálii. Jsou nazývány v různých zemích různými jmény: conversae, manumissae (protože se obrátily od světa a zasvětily se Bohu; oblatae (protože obětovaly v řádu Bohu sebe i svůj majetek); vestitae, mantellatae (protože nosily řádový šat a plášť); pinzocherae (asi od slova paenitentia, pokání); bekyně (v Holandsku, asi od slova Albigenští), beatas (blažené, tak se jim říkalo ve Španělsku).
Sdružovaly se, bydlely napřed ve svých domech, později společně, žily různým způsobem. Většinou se ženy z těchto společenství vzdávaly svého majetku, přijímaly řádový oděv a někdy také skládaly slavné sliby (ne vždy). Společenství mívala různou formu, často bližší beateriím více než tradičním přísně klauzurním klášterům (klauzura byla ženským řádům nařízena až na tridentském koncilu).
Nejstarší zmínky o takových „conversae“ či „oblatae“ jsou v Lucca r. 1284, v Bologni r. 1304 a ve Florencii r. 1309. Později rostl jejich počet na různých místech. Z několika míst se nám zachovala pravidla těchto sdružení žen.
Nejznámější z těchto žen spojených s Karmelem je blah. Jana Toulouská, která žila jako poustevnice připojena ke konventu v Toulouse na rozhraní 14. a 15. stol.
Bl. Janu Sorethovi působilo velkou bolest, že Karmel, mariánský řád, nemá ženskou větev. Nejdříve díky nařízení kardinála Mikuláše Kusánského z jeho vizitace v Německu, že všechny ženské komunity musí přijmout některou existující řeholi, byly do karmelitánského řádu přijaty bekyně z holandského Guelders. Později 7. října 1452 papež Mikuláš V. v bule Cum nulla fidelium přičiněním bl. Jana Soretha povolil přijímání žen do řádu s udělením týchž privilegií, jakých se dostávalo sestrám dominikánkám a augustiniánkám.
Kromě několika dalších nizozemských klášterů sester začaly vznikat řádové konventy také ve Francii a v Itálii. Ve Francii proslula zejména blah. Františka d´Amboise, která r. 1463 zakládá první francouzský karmelitánský klášter „Tří Marií“ v Le Bondon – toho se účastnil bl. Soreth, napsal pro ně konstituce, některé změny provedly sestry (dochovaly se kopie ze 17. stol., byly známy i ve Španělsku, např. Sevilla) – tyto karmelitky měly slavné sliby, přísnou klausuru, chórové oficium, konventní kapituly a ruční práci.
Na ženských Karmelech v Itálii neměl bl. Soreth přímou účast. Je znám především florentinský konvent S. Maria degli Angeli (1454), který brzy začal tíhnout k přísné klauzuře a později se proslavil sv. Marií Magdalenou de Pazzi (1566-1607). Ve Španělsku, stejně jako v Itálii, vznikly kláštery karmelitek po bule Cum nulla fidelium, ale nezávisle na Janu Sorethovi, v krajích Andalusie, Aragon, Kastilie (1457 Ecija, 1478 Avila, kolem 1500 Fontiveros, 1508 Granada, 1513 Sevilla ad.). Kromě Valencie, kde se zachovávala přísná klauzura a skládaly slavné sliby, většina klášterů sester byla podobná beateriím, s rozličnými způsoby života. V Andalusii se vyvinuly k přísné klauzuře. Avilský konvent Encarnación, do něhož r. 1535 vstoupila sv. Terezie, byl konvent se slavnými sliby, ale bez klauzury.

5. Třetí řád ve světě

Dříve se mělo za to, že bulou „Cum nulla“ byl založen i třetí karmelitánský řád. Ale tato bula se týkala pouze žen. Za kanonické zřízení třetího řádu se pokládá bula „Dum attenta“ (Mare magnum) z r. 1476 Sixta IV. Ta se týkala mužů i žen a kladla třetí karmelitánský řád na roveň třetímu řádu dominikánskému a františkánskému.

Výtah z Joachim Smet, O.Carm., An outline of Carmelite History (1966)

Zpět