Maria, Matka krásného milování

P. Etienne Richer

„Když rozjímám o tvém životě ve svatém evangeliu, odvažuji se hledět na tebe a přibližovat se k tobě.“ Tyto řádky napsala Terezka z Lisieux, naše duchovní průvodkyně. Vyjadřují celý záměr našeho vyprávění: odvážit se při rozjímání o evangeliu hledět na Marii a přibližovat se k ní.
Pro Terezii, právě tak jako pro papeže Jana Pavla II., znamená Maria prožívání a uskutečňování evangelia. Ona první přijala radostnou zvěst a první ji i hlásala. Ona je nejušlechtilejším a nejdokonalejším plodem krásného milování, lásky, která činí duše krásnými, tedy radostné zvěsti. Pro Terezku ovšem tato osobní přízeň, úsměv Panny Marie, nikdy nebyla tím důvodem, proč Marii milovala.
Pro naši mariánskou meditaci poslouží jako podklad příběh z evangelia. Jde o jedno z dvanácti podobenství o nebeském království – podobenství o deseti pannách. Zdůrazňuje bdělou moudrost inspirovanou láskou:
Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět jich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. Uprostřed noci se strhl křik. „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“
Tu všechny panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: „Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.“ Ale prozíravé odpověděly: „Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.“ Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: „Pane, pane, otevři nám!“ On však odpověděl: „Amen, pravím vám: Neznám vás.“ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. (Mt 25,1-13.)

1. Tvé slovo je světlem pro mé nohy (Ž 119,105)

Mluví toto podobenství o Panně Marii? Ano i ne…! Ne proto, neboť se o Panně Marii vůbec nezmiňuje. Ano proto, neboť v Písmu svatém musíme číst mezi řádky, zvláště pak v podobenstvích. „Mariánské“ lectio divina tohoto podobenství bude opravdu velmi bohaté na poučení o ovoci důvěrného přátelství s Marií: o všem rozjímejme s Marií.
Uvedené podobenství si žádá alespoň minimum znalostí o židovské tradici, které kritické poznámky ve většině překladů bible neposkytují. Je tedy důležité znát alespoň trochu židovský svatební obřad.
Především je třeba vědět, že svatba se všeobecně slavila v noci, odtud vychází i kontext podobenství. Panny, o kterých se mluví, jsou prostě dvanáctileté dívky, družičky snoubenky, které jdou v ústrety ženichovi:

V plné kráse vstupuje královská dcera,
její šat je protkán zlatem.
V barevném rouchu ji vedou ke králi,
za ní ti přivádějí panny, její družky.
Provázeny radostným jásotem
vstupují v královský palác. (Ž 45,14-16.)

Bdít nad olejem, který živí světlo lampy, patří mezi povinnosti a privilegia ženy: žena uchovává světlo v domě i v srdci muže.

Jako osvěcuje ranní slunce svět z výšin Hospodinových,
tak je pro dům světlem půvab dobré ženy (Sir 26,16),

nebo:

Jako slunce vycházející na výsostech Hospodinových
je krása dobré ženy ve spořádaném domě, (Sir 26,16 – ekumenický překlad).

Žena je tedy přirozeně schopná předvídat, co potřebuje k udržení světla v lampě, ať by byla noc jakkoli dlouhá: to patří k moudrosti židovské ženy.
„Jediným liturgickým úkonem, který se vyžaduje od židovské ženy, je zapálit lampy na šabat, aby muž mohl slavit rodinnou liturgii. Žena přináší světlo, když se setmí. V chrámu, na nádvoří, které bylo vyhrazeno ženám, měly ženy za úkol udržovat věčné světlo. A od nich se vždy žádalo, že budou lampami, které září do noci tohoto světa.“

2. Věřit s Marií, matkou světla

Prvním poselstvím podobenství je samozřejmě to, že láska Boha k lidem je láskou snoubeneckou, ohnivým objetím, obsahujícím zkušenost noci, kdy je potřeba setrvávat v očekávání, zůstávat ve víře, neboť Pánovy příkazy jsou jasné, osvětlují oči (Ž 19,9).
Text mluví o nebeském království jako o svatbě, dále o králi, ženichovi a o dívkách… Vůbec nic se však neříká o nevěstě, ba ani o tom, že panny jsou její družičky! Právě tak je to i ve sporu o půst (srov. Mt 9,14-17) a v podobenství o svatební hostině (srov. Mt 22). Přitom to natolik chybělo, že vulgáta a jiné verze to jednoduše doplnily.
Dnes mnozí exegeté připouštějí, že nevěsta – to je těchto deset panen, nebo dokonce jen ty moudré panny. My sice nemáme žádné výhrady vůči takovému výkladu, avšak přesto se pokusíme o volnější interpretaci.
Poněvadž jde o podobenství o nebeském království, klademe otázku: nemůže být nevěstou Královna, přívětivá a mlčenlivá Panna Maria, která našla svou milost u Boha, a která „kráčí s námi po cestách k věčnému životu“, jak řekla Marta Robinová, pokud přijmeme, že naše duše jsou její družičky?
Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptoris mater říká: „Když se církev při tomto putování ubírá prostorem a časem, a ještě více dějinami lidských duší, je Maria přítomna jako ta, která je ‚blahoslavená, protože uvěřila‘, jako ta, která ,kráčela napřed cestou víry‘, na níž má jako každý jiný člověk účast na Kristově tajemství“ (čl. 25).
Když se zamyslíme nad tímto mariánským výkladem podobenství, vidíme, že každý z nás může být jako ty panny z evangelia nerozumný, nebo moudrý – podle toho, jaký vnitřní vztah máme k Panně Marii, neboť „Maria není nerozumná panna, v jejím lampě nechybí olej, ona tímto olejem oplývá“, to řekl svatý Bernard v přesvědčení, že Panny Maria je „uzamčenou zahradou, zapečetěným pramenem, chrámem Páně, svatyní Ducha svatého“ a prostřednicí všech milostí.
Svatý Ludvík Maria Grignon z Monfortu řekl, že Maria je „rozsvícená lampa, která má prosvětlovat celé nitro a zapalovat Boží lásku, posvátný oltář, na kterém můžeme vidět Boha v ní a s ní“.
Protože dívky jsou nevěstiny družičky, zajisté ji znají, vídaly ji, hovořily s ní…, a přece ne všechny jsou schopny udržet spojení, vlastně růst ve světle lásky.
Z tohoto důvodu můžeme vyvodit první poučení: Ježíš nechce, abychom byli blízko Marii (vždyť ona je v každém případě blízko nás, neboť miluje každého stejnou láskou jako Ježíš), ale abychom byli s Marii vnitřně spojeni.
Od koho bychom se mohli naučit lépe růst ve světle Ducha svatého ne-li od Panny Marie, nejvíce požehnané mezi židovskými ženami, té, která je „více matkou než královnou“, jak ráda říkala Terezka, a která je výsostně strážkyní světla v církvi i v našich srdcích?
„Když ji Duch svatý, její ženich, objeví v duši, přiletí tam, vstoupí do ní, spojí se s tou duší v takové míře, jaké místo poskytne jeho nevěstě. A jedním z důvodů, proč Duch svatý teď nekoná v duších zjevné zázraky, je, že tam nenachází dost silné spojení s jeho věrnou a nerozlučnou nevěstou.“

3. Doufat skrze Marii, „předsíň tajemství druhé ctnosti“

Když ženich nepřicházel…(Mt 25,5)
Naděje deseti panen je podrobena zkoušce. Bůh Izraele se umí nechávat hledat, ale také dávat se najít:
Neviděli jste tady toho, kterého tolik miluji? (Pís 3,3.)
Když Pán chce, aby duše rostla v důvěře, najde si prostředek, jak jí to ulehčit a zjednodušit. I olej z podobenství je takovouto jednoduchostí v Duchu svatém: je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo je ve světle. „Prostota spočívá v tom, že člověk je ve víře a naději spjatý s eschatologickým vítězstvím lásky.“ Pokud je láska okem víry, naděje se postará, aby toto oko neztěžklo spánkem.
Víra Panny Marie a jejích přátel není pasívní ani křečovitá. Ve skutečnosti celý její život je spojením s Bohem, který sám je prostý. Svatí mají „tekuté“ srdce, řekl farář arský. Pasivita a netrpělivost jsou dvě největší pokušení (formy zatvrzelosti srdce) proti vroucnému očekávání ženicha.
Mariina víra je trpělivá, udržuje „rozsvícenou lampu“ hluboko do noci. Panna Maria je věrná, po celou dlouhou Bílou sobotu nepochybuje o vzkříšení. „Předsíň tajemství druhé ctnosti“, jak ji nazval Charles Péguy, nás učí vytrvat v naději, neupadnout do odbojné netrpělivosti, která se usilovně domáhá, aby Bůh konal, ale trpělivě čeká na Boží hodinu.
Naše spása je (zatím pouze) předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí. (Řím 8,24-25.)
Netrpělivost je nedostatek důvěry v nekonečně milosrdného Otce, zatímco „trpělivost vše získá“, jak řekla Terezie z Avily.
Maria zároveň učí, že odevzdanost vůbec neznamená vzdát se, ale důvěřivou bdělost, oživovanou touhou každý den stále hlouběji poznávat Boží záměry. Pozor na pasivitu srdce! Svoji naději musíme vkládat do Boha, a ne do nás samotných: opravdová naděje hledá Království.

4. Milovat v Marii, prostřednici odevzdanosti

Tvé jméno je olej, který se rozlévá, proto tě dívky milují.

(Příjemně voní tvé oleje,
nejčistší olej – tvé jméno.
Proto tě dívky milují. Ekumenický překlad.)

Tento zpěv nevěsty z Písně písní (srov. Pís 1,3b) objasní smysl podobenství: není olej, o kterém je řeč, biblickým symbolem pomazání Ducha svatého?
Jak říká Serafim ze Sarova: „Olej nesymbolizuje naše skutky, ale milost, jejímž prostřednictvím Duch svatý naplňuje naši bytost a proměňuje jedno v druhé: porušitelné v neporušitelné, duševní smrt v duchovní život, tmu ve světlo, maštal, kde jsou naše vášně přivázané jako dobytek, v Boží chrám, ve svatební síň, kde se setkáme s naším Pánem, Stvořitelem a Spasitelem, Ženichem našich duší.“
Smyslem Mariina panenství není jen být pannou, ale též být chrámem a nevěstou Ducha svatého, aby se stala Boží matkou!
Drama pošetilých panen spočívá v tom, že nedokázaly setrvat ve svém pomazání družiček, odtud jejich závist v rozhodující chvíli: nejsou panny panenství Ducha, nejsou připravené, probuzené pro příchod ženicha. Důkaz: pokoušejí se získat Ducha svatého jako zboží, zatímco on je božská Osoba. Strašně jim chybělo to, co svatý Augustin nazval „čistou bázní“. Jejich „láska“ byla jen žádostivou láskou, jak se vyjádřil svatý Tomáš Akvinský. Neměly v sobě onu „krásnou lásku“. Jenže:

Kdyby za lásku chtěl někdo
dávat všechno jmění svého domu,
sklidil by jen pohrdání. (Pís 8,7b.)

Všechny panny – pošetilé i moudré – usnuly. Jenže jak víme, kvalita našeho spánku se posuzuje podle kvality našeho probuzení. Dokážeme si představit kontrast mezi spánkem nerozumných panen a spánkem moudrých. Pošetilé panny zchvátil nejen spánek těla, ale i srdce: spaly, ale jejich srdce nebdělo. Jejich spánek je opuštěním, vzdáním se Boha a nezájmem o jeho království. Nehledaly Boží království, a proto nedostaly nic navíc (srov. Mt 6,33). Každá z moudrých panen však může říci jako nevěsta z Písně písní, že „usedla žádostivě v jeho stínu“ (srov. Pís 2,3b) a dále:

Spím, ale srdce mé bdí.
Slyším svého milého jak klepe. (Pís 5,2.)

Panny prožívají velmi osobní vztah k Duchu lásky, jejich život je duchovní bohoslužbou, odevzdaností Bohu, a ne vzdáním se Boha. Jejich nadějí je víra v lásku, neboť ví, že jedině láska je hodna víry a že „láska nemůže umřít“, jak říkával Marcel Van. Jejich láska je láskou přátelskou, ne žádostivou, a jejich odevzdanost je „lahodným ovocem“ tohoto krásného milování, jak to pěkně vyjádřila slavná báseň Terezie z Lisieux. V jiné básni Terezie zase napsala:

„Úplná odevzdanost, to je můj jediný zákon.“

Ženich může zpívat:

Otevři mi, sestro moje, přítelkyně moje,
holubičko moje, moje odevzdaná. (Pís 5,2)

5. „Panna Maria je ovzduší“

Přítomnost Ducha, jednoty lásky Otce a Syna, je v Marii jako pomazání, proto je důležité, abychom byli jejími blízkými přáteli. „Panna Maria je ovzduší“: tajemně nás jistým způsobem disponuje, jak tvrdí otec Molinié, a proto pravá úcta Panny Marie není jen „prostředek nabízený naší slabosti, to je už nebe“.
Udržovat svoji lampu zapálenou znamená udržovat svoje srdce v bdělosti, uchovávat v paměti lásku, kterou mi Bůh prokazuje v životě. „Vyznejte tedy hřích, děkujte za přítomnost a proste za budoucnost.“ Nejde jen o to, abychom pamatovali na svoji ubohost, ale i na zázraky Boha, který může lehko učinit to, co je nám zatěžko uvěřit.
A nezapomeňme mít na paměti Boží zázrak, kterým je sama osoba Panny Marie: otec Guy Gilbert, apoštol vězňů, zločinců a prostitutek, kteří jsou oběťmi krutosti naší společnosti a nedostatku naší lásky, měl vždy na mysli: „Mariánskou úctu jsem si zachoval od malička. A potom, toto každodenní setkávání s Marií, to je nejkrásnější úsměv Boží.“
Guy Gilbert prožíval toto setkání konkrétně ve věrné modlitbě růžence, žaltáře chudých, o kterém Monika Timarová poskytla toto přirovnání:
„Svatý růženec se přede mnou tyčí jako obrovská románská katedrála, její hlavní lodí je Věřím, obklopené věncem kaplí tajemství… Z předsíně vedou dovnitř troje dveře: víra, naděje a láska, jejichž tajemství jsou skrytá v prvních třech zdrávasech. Vejít můžeme jen skrze ně… Skutečnost, že každý desátek začíná otčenášem, přináší úžasné ponaučení. Ony jsou dveřmi do kaplí tajemství. A ty jsou vybudovány ze zdrávasů obsahujících tajemství, ve kterých se prolínají životy Ježíše a panenské Matky, protože Maria porodila Ježíše. Každý desátek končí Sláva Otci, abychom se sklonili před Nejsvětější Trojicí, která je v každé kapli oltářem.“
Maria, matka krásného milování, nás vede k účasti na radostných, bolestných a slavných tajemstvích svého příběhu s Bohem. Disponuje nás k účasti na radostných tajemstvích, neboť Ježíš je Král radosti; na slavných tajemstvích, neboť Ježíš je prorok nebeského království; ale musíme projít též bolestnými tajemstvími, neboť Ježíš je kněz a Panna Maria má plnou účast na jeho kněžské lásce.
Protože křtem jsme se stali kněžími, proroky a králi, růženec by nám měl velmi pomáhat prožívat milost našeho křtu.

(Ve slovenštině vyšel tento text v knize „Maria, úsměv Boží,“
vydané nakladatelstvím Serafim, Bratislava 1994.)

Z časopisu Karmel 2/1998
S laskavým svolením

Zpět