Obrácení, utrpení, smrt

P. Piotr Rostworowski

Obrácení

O zpovědi
Když jdeš ke zpovědi, jdeš se dotknout Boha. Aby tě ten kontakt s Boží silou vyléčil. Jdeš, aby ses umyl v krvi. Jdeš, aby ses setkal se svým Vykupitelem a zakusil vykoupení.

Zpytování svědomí
Když zpytuješ svědomí, pamatuj si, že to není seznam položek, nejde o inventuru. Není nutné zaregistrovat všechno. Zpytování svědomí musí být ze své podstaty výběrové. Samozřejmě, těžké hříchy, pokud je máme na svědomí, je nutné vyznat. Ale ve způsobu zpytování svědomí musíme respektovat samu strukturu duchovního života.
Duchovní život je život s Bohem. Bůh působí skrze svou milost a milost v duši se podobá vlně narážející na překážky, které v duši jsou. Při těchto úderech ji osvětluje, ukazuje nám ona místa, ve kterých se setkává s odporem. A právě na tato místo je potřeba mířit, právě tam jsou překážky, které je potřeba odstranit, aby Boží milost mohla jít dále. Tak bude naše zpytování svědomí v harmonickém vztahu vnitřní spolupráce s Bohem. Tehdy zahlédneme, co chce Bůh, a právě toto vědomí Boží vůle je nejlepším výsledkem zpytování svědomí. Právě tehdy nás zpytování svědomí staví do osobního vztahu k Bohu a Jeho vůli.
Zpověď je aktem osobního vztahu k Bohu – ukazuje na klíčová místa. Nemá smysl ztrácet se v různých hříších, kterých jsi – samozřejmě – udělal dost a dost; své duchovní úsilí nemůžeš rozptylovat do mnoha drobných záležitostí, to by nebylo k ničemu. Nutné je soustředění. Musíš sám v sobě zahlédnout strukturu svého duchovního života a působení milosti.

Odpouštět je Božské
„Když jdeme ke zpovědi, je zapotřebí zcela se svěřit Božímu odpuštění, celistvosti jeho odpuštění. Bůh je větší než náš hřích. Je potřeba si uvědomit, že jdeme k někomu, kdo nám chce zcela, všechno a úplně, bezvýhradně odpustit. Můžeme tak mít zcela nový start do života, protože s sebou nevláčíme celou zátěž své minulosti. Nevracejme se stále k tomu, co bylo. Je potřeba jít kupředu. Zároveň ale pamatujme: jdeme k Bohu pro odpuštění – právě proto vstupujeme do zpovědnice. Záležitosti různých vysvětlování a otázky nejsou tak důležité. Důležitá je sama svátost. A Pán Bůh od tebe žádá jen jedinou věc: i ty odpusť. Stejně, naprosto, zcela, bezvýhradně, bez výčitek. Jestliže totiž Bůh tvé hříchy odpustí, už nikdy se k nim nevrátí, nikdy si je nebude připomínat. Ale ty musíš postupovat stejně. Co by to bylo za odpuštění mezi lidmi, kdybychom při první příležitosti, kdy nás někdo urazí, mu připomínali, jak to tenkrát bylo stejné? Kde je tvoje odpuštění? I tady musíš následovat Boha.“

Promarněný život?
Vidím naléhavou potřebu změnit svůj život. Bůh mi dává jasné vědomí, že jsem pro nedostatek rozvahy a moudrosti ve vedení svého života promarnil mnoho jeho milostí…
Dnes je mi 85 let a cítím, že jsem promarnil život. Nemám ani skvělé teologické nebo biblické vzdělání, ani duchovní moudrost, ani ctnost získanou důslednou askezí…
Po lidské stránce je to promarněný život. Ale Bůh nemá rád takové myšlenky. Musím se ptát, z jakého hlediska je můj život promarněný? Protože jsem měl možnost získat skvělou teologickou formaci a nevyužil jsem ji? To znamená, že lituji toho, že jsem nedosáhl jisté velikosti; vždyť jsem nic a celý můj život směřuje ke kenozi, tak tedy o co mi jde? Samozřejmě, jde o ztrátu jistých lidských hodnot, ceněných lidmi a dokonce i církví, ale získání takových hodnot by mohlo zvětšit mou pýchu – a pravděpodobně by ji zvětšilo. Jak se k tomu tedy stavět?
Spíše bychom měli považovat život za promarněný, protože jsme často uráželi Boha. Ale byl snad nějaký život promarněnější než život lotra, který měl za několik okamžiků jako lotr zemřít a nemohl spoléhat na čas pokání? A přece jeho život byl Božím úspěchem, velkým potvrzením Krista a Jeho vykoupení.
Nemluvme tedy příliš snadno o promarněném životu, zvláště, když ještě trvá.

O křesťanské radosti
Je potřeba víc se těšit Bohem než si dělat hlavu ze sebe sama. Náš křesťanský život je totiž radostí, ale ne radostí ze sebe sama. Kdo by chtěl hledat radosti sám v sobě – ten ji nenajde.

Utrpení

Kříž
„V kříži není nejdůležitější utrpení, ale naplnění Boží vůle až do konce. Kristus v Getsemanské zahradě neprosil Otce o bolest. Prosil naopak o to, aby ho minula, je-li to možné. My křesťané bychom také měli být nastaveni ne na utrpení, ale na vyplnění Boží vůle do konce, i skrze bolest, je-li to nutné.“

Rány
Jen jedna věc ti chybí – Bůh, pro kterého jsi stvořená, a proto nemůžeš najít hluboký pokoj. Myslím, že se na tebe dobře hodí slova sv. Augustina: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane – naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.“ Snaž se odložit všechny komplexy a smutky. Každý člověk na své cestě světem dostává rány – ale nesmí se u nich zastavit.

Cesta utrpení
Kristus tě zavedl na cestu utrpení. Jistě cítíš, že trpět neumíš. Já to také neumím, ale to není nejdůležitější. Nejdůležitější je, abys byl vždycky s Ním. Pak naše slabost není strašná. Křesťan musí umět přijmout svou naprostou bezradnost a příliš se netrápit, protože má Boha – Všemohoucího.

Smrt

Vydařené křesťanské stáří
Stáří nás vede k nejprostším věcem. Když mnoho našich možností a úkolů postupně odeznívá a zůstává nám to, co je nejprostší a nejpodstatnější – Jeho láska, Jeho věrnost, Jeho blízkost – On sám. Svou mysl a své uvažování je potřeba vést k díkůvzdání za Jeho velké milosrdenství, k hlubšímu prožívání Jeho Srdce, Jeho dobroty k nám a k celému stvoření. Tady má původ porozumění a dobrota ke všem, onen skvělý rys vydařeného křesťanského stáří.

Dějiny života
Dějiny našeho života nespočívají v tom, co jsme dělali – že jsme nejdřív byli tam a pak onde, že jsme měli takovou a takovou práci a názory, co jsme studovali a co umíme. Dějiny našeho života jsou dějinami naší duše. Důležité je jak On, Bůh, stál na naší cestě, jak jsme Ho poznali a kdy jsme šli s Ním.

V životě nebo ve smrti, oslavuj Boha
A teď nech stranou všechny starosti a potíže, spojené s tím, co máš rád na zemi. Všechno dej Bohu. On se postará. Obnov křestní sliby, spoj se s obětí oltáře a velmi silně se drž Krista, abys oslavil Boha, ať už v životě nebo ve smrti.
Veď svého ducha v poklidu k Němu. Ať je tvá duše zkroušená, ale klidná, důvěřivá a vděčně hledí směrem k velké cestě do náruče Toho, který je jejím počátkem a pramenem, z něhož vzešla. Ať si poklidně a sladce zvyká na tuto myšlenku. Všechno, co je ještě potřeba snášet, slož Bohu jako děkovnou a prosebnou oběť a zůstaň vnitřně svobodný a v hlubokém pokoji, připraven stanout před Jeho tváří i připraven tady ještě zůstat.

O smrti
Jestliže člověk zemřel sobě – smrt je pro něho něčím přirozeným, něčím, co zakončuje život, naplňuje pokojem. Když takový člověk odchází, zůstává po něm „vůně pokoje“, jakoby na tom místě stanul anděl pokoje.

Z Radia Vatikán
S laskavým svolením

Zpět na úvod