Ježíšovo „první znamení“

Ježíšovo jednání nemohlo být vnímáno jeho odpůrci jinak než jako hýření „žrouta a pijana, přítele celníků a hříšníků“ (Mt 11,19; Lk 7,34), protože on, obraz neviditelného Boha (Kol 1,15a), nemohl svou existencí zjevovat nikoho jiného než právě Otce, který se raduje z těch, kdo jsou ochotni vstoupit s ním do intimního společenství, vyjádřeného navenek hostinou, zpěvem a tancem (Lk 15,25.27). Jistě však nešlo z jeho strany jen o pózu nebo o plnění úkolu zjevovat radujícího se Boha, bez ohledu na to, co a jak prožíval on sám. Mohl‑li Ježíš vnímat a prezentovat období svého veřejného působení jako svatební hostinu a sebe samého jako Ženicha (srov. Mk 2,19 a par.), pak nejen proto, že se ztotožňoval s Otcem ve všem, co dělal (srov. např. Jan 4,34), ale také proto, že on sám byl v neustálém společenství s tímto milujícím a radujícím se Otcem. Zdrojem Kristovy radosti proto „je Přítomnost, která ho nikdy nenechává samého (srov. Jan 16,32), niterné poznání, kterého ho naplňuje: „Otec zná mne a já znám Otce“ (Jan 10,15) a ustavičná a naprostá výměna: „Všechno moje je tvé a všechno tvoje je mé“ (Jan 17,10)“. (38)
Ježíš tedy sám také miluje pozemský život jako Otec a raduje se ze všeho, co s sebou tento život přináší, neboť do hloubky zakouší, že jde o dar Otce, který se těší z lidí, a to zejména z těch, kdo se k němu navracejí. Myslím, že je opodstatněné, abychom také Ježíšovo „první znamení“, jak o něm hovoří evangelista Jan, četli v této perspektivě.

Znamení Otcovy lásky k lidem

Je jistě známkou důvěrné, meditativní znalosti úryvku, ale i pozorného naslouchání biblistům, že papež Jan Pavel II. označil perikopu o proměnění vody ve víno ve svých růžencových tajemstvích světla jako „Kristovo sebezjevení na svatbě v Káně“ a že o ní v kratinkém komentáři píše: „Dalším tajemstvím světla je první ze znamení, které učinil [Ježíš] v Káně (srov. Jan 2,1-12), když proměnil vodu ve víno. Tehdy z popudu Mariina – první mezi věřícími – otevřel srdce učedníků k přijetí víry.“ (39)
Základní perspektivu evangelistova líčení je zde třeba skutečně hledat v Ježíšově sebezjevení a ve víře učedníků, která je tím vyvolána, vždyť posvátný autor sám charakterizuje popisovanou událost slovy: „Tak vykonal Ježíš počátek svých znamení v Káně Galilejské a zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“ (v. 11).
Ovšem kromě tohoto momentu mesiášsko-eschatologického zjevení Ježíšovy totožnosti, který je bezesporu klíčový, (40) bychom neměli přehlédnout skutečnost, že Ježíšova „sláva“ (dóxa) je v Janově evangeliu totožná se slávou Boží, (41) a proto je také celé Ježíšovo působení, zejména ovšem jeho vykonaná znamení a smrt na kříži, zjevením Boží slávy, takže Ježíš je po právu vnímán jako „zrcadlo Otce“. (42)
„Počátek znamení“ (archê tôn sêmeíon) je tedy nutné číst rovněž ve vztahu k Bohu Otci a z tohoto pohledu je už samotná Ježíšova přítomnost na svatbě v Káně, ale i jeho prozřetelný zásah ve prospěch novomanželského páru, znamením lásky Boha k člověku a prodloužením jeho stvořitelského požehnání prvním lidem (srov. Gn 1,27n.), a to navzdory skutečnosti, že „počátek“ (archê), o kterém hovoří 11. verš, se prvořadě vztahuje na dobu Ježíšova sebezjevení. (43) Tím, že evangelista představuje událost proměnění vody ve víno na svatbě v Káně jako první Ježíšovo „znamení“ (sêmeîon), podtrhuje význam této jeho přítomnosti na svatební hostině, a fakt, že zde nejde o jedno ze zázračných uzdravení, jako v synoptických evangeliích, (44)
nýbrž o projev pozornosti v materiálním nedostatku při oslavě uzavření manželské smlouvy, zdůrazňuje, že Bůh sdílí a podporuje lidskou radost ze života a zejména ze snubní lásky mezi mužem a ženou. Vždyť i víno, kromě toho, že je symbolem smlouvy s Bohem, eschatologicko-mesiášských dob, Hospodinovy snubní lásky k jeho lidu, Božího slova a jeho moudrosti, ale i Ježíšovy nauky a království Božího, (45) je jednoduše také symbolem lidské radosti (srov. např. Žl 104,15 a Sdc 9,13). Pomíjet nebo dokonce popírat toto hledisko poukazem na symbolickou rovinu Janova líčení se mí jeví jako neopodstatněná a jednostranná „spiritualizace“ textu, který má i svůj syrový, zemitý charakter běžného lidského života.
Ježíš proměňuje vodu ve víno a tím nejen zachraňuje hostitele na svatbě z prekérní situace, která hrozí trapným nezdarem, nýbrž umožňuje, aby se svatebčané veselili a měli tak podíl, vědomě či neuvědoměle, na Boží radosti vůči stvoření.

Doklad Ježíšovy lásky k pozemskému životu

Ježíšovo znamení je ovšem také dokladem jeho vlastní lásky k pozemskému životu. Kdyby se mělo na jeho čin pohlížet výhradně moralizujícím okem farizeů a zákoníků, kteří jej v synoptických evangeliích označují za „žrouta a pijana“, přímo by se nabízela interpretace, že trapnost situace novomanželského páru byla Ježíšovi pouze záminkou k tomu, aby si spolu se svatebčany co nejvíce užil při požitku z dobrého vína. Je pochopitelné, že taková úvaha je nemístná: farizeové a zákoníci popírali Ježíšovu schopnost konat znamení nebo ji připisovali Zlému (srov. např. Mk 3,20nn. a par.; Jan 9,13nn.), takže by podobným způsobem těžko uvažovali; zato ti z řad křesťanů, kteří nepřijímají za svou tuto Ježíšovu prostou lásku k životu, která vyrůstá ze starozákonní tradice, (46) mohou s pokušením podobného uvažování docela vážně zápasit. Pro nejednu osobu je toto Ježíšovo znamení na hranici „nemorálního zázraku“. Ptá se, zda nebylo možné vzniklou situaci řešit jinak, proč muselo jít rovnou o šest velkých nádob k očišťování (srov. v. 6) nebo proč víno muselo být tak kvalitní (srov. v. 10)!
Jak vzdálené je ale toto uvažování Ježíšovu postoji! I jeho zdánlivě odmítavou reakci na Mariino upozornění „Už nemají víno“ (v. 3b) si přece nelze ani v nejmenším vykládat jako neochotu zasáhnout v tak přízemní, „poživačné“ záležitosti jako je konzumace vína. Je známo, že otázka „Co mně a tobě, ženo?“ (v. 4a) vyjadřuje v tomto případě vztah nepříliš dokonalého souladu mezi Ježíšem a Marií. (47) Méně jasný je ovšem důvod tohoto nedostatečného souznění. Albert Vanhoye nabízí do jisté míry vysvětlení tím, když větu, která po této otázce následuje, nepřekládá jako negativní konstatování, nýbrž opět jako otázku: „Nepřišla (snad) už moje hodina?“ (v. 4b). (48) To může být chápáno jak ve smyslu Ježíšova připuštění, že Mariina intervence není předčasná, tak ovšem i způsobem bližším perspektivě tohoto pojednání, byť připouštím, že ne zrovna obvyklým. Jakoby Ježíš Marii říkal: „Nejsou snad už můj způsob života, ba i moje přítomnost zde, samy o sobě dostatečným zjevením Otcovy i mé lásky k životu a k člověku? K čemu je zapotřebí dalších důkazů?“ Když pak znamení přesto vykoná (srov. v. 7n.), uznává tím, že ne každému může být jeho postoj a přístup dostatečně výmluvným svědectvím a že je vhodné, aby na to upozornil mimořádným zásahem.
Nevím, zda a nakolik se mi podařilo doložit v mé úvaze, jaký byl Ježíšův životní styl a jak se projevovala jeho láska k pozemskému životu. Doufám však, že naše společné přemítání nad některými texty evangelia, které snad vhodně doplňuje celkovou reflexi tohoto čísla naší revue, věnované svatbě v Káně, nás může alespoň inspirovat k tomu, abychom zpytovali, zda a nakolik skutečně následujeme svého Mistra a Pána, a nakolik spíše vypadáme jako učedníci docela jiných učitelů. Nebo, vyjádřeno s ohledem na úvodní anekdotu, zda náš přístup k lidské radosti, slavení, hostinám, tanci a zpěvu, není podobně směšný a rituálně upjatý jako v případě onoho neapolského faráře, který se znepokojuje obavou před možným „znesvěcením“ posvátného místa a není s to připustit, že slavením lidské lásky při svatební hostině není zdaleka cizí ani tomu, který je zdrojem posvěcení tohoto místa.

Z Communio 1/2006
S laskavým svolením

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) K tomu viz v češtině např. W. Trilling, Hledání historického Ježíše, Vyšehrad, Praha 1993, str. 15n.; srov. také populárněji pojatou knihu T. Holtz, Ježíš z Nazareta, Vyšehrad, Praha 1991.
(2) P. Pokorný, Ježíš Nazaretský. Historický obraz a jeho interpretace, Oikúmené, Praha 2005, str. 65. Této studie se zde, v první části svého pojednání, přidržím, aniž bych nutně vždy sdílel všechny závěry, k nimž autor dochází.
(3) Tak v Matoušově verzi. Lukášovo podání má lehce odlišné znění: „Přišel tedy Jan Křtitel, nejí chléb, nepije víno, a říkáte: ‚Má démona.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: ‚Hle, žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků.‘ A moudrost je ospravedlněna od všech svých dětí“. Všechny novozákonní biblické citace uvedené v této studii jsou mým vlastním pokusem o překlad, zatímco starozákonní texty cituji podle liturgického překladu.
(4) T. Holtz, Ježíš z Nazareta, str. 73.
(5) P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str. 65.
(6) K tomu viz více P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str. 62nn.
(7) Zdá se mi poněkud unáhlené chtít z pouhého faktu, že byl Ježíš pokřtěn od Jana Křtitele, vyvozovat, že byl jeho učedníkem, jak to činí P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str. 63. Ne všichni, kdo se dávali od Jana pokřtít, se přece nutně stávali jeho učedníky!
(8) K tomu je třeba přičíst místa ve Skutcích apoštolů, která prezentují Jana Křtitele jako Ježíšova předchůdce, srov. zejména Sk 1,5; 11,16; 19,3n. I zde se mi zdá poněkud ukvapené tvrdit, že „podle Lk 3,20 byl Jan ve vězení (!), když byl Ježíš pokřtěn (Lk 3,21‑22)“ (P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str. 63). Mnohem přirozenější mi připadá věc prezentovat tak, že verše 18-20 třetí kapitoly Lukášova evangelia představují sumář o Křtitelově působení, jenž v konečném důsledku předbíhá některým událostem, které dosud nebyly zmíněny, včetně Ježíšova křtu. Fakt, že samotné líčení Ježíšova křtu není explicitně dáváno do souvislosti s Janem Křtitelem neznamená nutně, že to podle Lukáše nebyl Křtitel, kdo Ježíše pokřtil. Jednoduše, historický údaj, který byl velmi dobře znám a zároveň nesnadno přijímán Ježíšovými učedníky (o čemž svědčí již vložení zmiňovaného rozhovoru Jana Křtitele s Ježíšem do Matoušova líčení), se zmírnil implicitním vyjádřením. Ostatně, čtvrtý evangelista zvolil stejnou cestu; srov. co následuje.
(9) Svědectví čtvrtého evangelia ve prospěch teze, že Jan Křtitel je předchůdcem Ježíše Krista, je ovšem celá řada: již v prologu je prezentován evangelistou jako svědek o světle, ne světlo samo (Jan 1,6-8.15); on sám výslovně prohlašuje, že není mesiáš (1,20) a že se musí menšit, aby Ježíš mohl růst, a že je jen přítelem Ženicha (3,27-30).
I zde si dovoluji poněkud polemizovat s prof. Pokorným, který tvrdí, že podle Janova evangelia si Křtitel „vůbec netroufá Ježíše pokřtít“ (str. 63). Evangelijní text sám něco takového přímo netvrdí.
(10) P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str. 66.
(11) Srov. tamtéž.
(12) Prof. Pokorný uvádí, že nařčení z posedlosti „o kritizované osobě prohlásilo, že je na straně Satana, toho Zlého“, zatímco žrout a pijan má být podle Dt 21,20 ukamenován k smrti; srov. tamtéž, str. 67.
(13) Srov. K. H. Schelkle, Teologia Nowego Testamentu. 3. Etos, Wydawnictwo Apostolstwa Modlitwy, Kraków 1984, str. 147, kde autor podrobněji rozvádí Ježíšův vztah k askezi a dochází k důležitému závěru, že „Ježíš ukázal svému společenství slovem i příkladem vlastního chování, že pravá askeze je potřebná, ale co do forem je třeba hledět na jejich smysl“ (tamtéž).
(14) T. Holtz, Ježíš z Nazareta, str. 73.
(15) Prof. Jozef Heriban k tomu uvádí: „Ich pomenovanie pochádza pravdepodobne z toho, že farizeji sa svojou vernosťou predpisom tóry a najmä zachovávaním kultovej čistoty pokladali za ‚oddelených‘ od obyčajného ľudu.“ – Príručný lexikón biblických vied, Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda, Rím 1992, str. 384.
(16) T. Holtz, Ježíš z Nazareta, str. 74.
(17) P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str. 68.
(18) K. H. Schelkle, Teologia Nowego Testamentu, str. 147.
(19) O tom ostatně svědčí také Ježíšův výrok o nové záplatě na starých šatech a o mladém víně ve starých měších, který nám předkládají všichni tři synoptikové (srov. Mk 2,18-22; Mt 9,14-17 a Lk 5,33-39), jen s jedním pozoruhodným rozdílem, totiž že Matouš vkládá otázku, proč se Ježíšovi učedníci nepostí, do úst Janovým učedníkům, Lukáš zákoníkům z řad farizeů a Marek tazatele blíže neurčuje, ovšem jeho podání vyznívá tak, jako by se Ježíše ptali Janovi učedníci spolu s farizeji! Smysl tohoto logia je zřejmý: rovněž v životě křesťanů je místo pro půst a askezi, avšak jejich význam je relativní, neboť jako prostředku jich mají Ježíšovi učedníci používat tehdy, když slouží k dosažení cíle – společenství s Bohem. Zdá se, že něco podobného chce také Ježíš vzkázat Janovi, který k němu znepokojeně posílá své učedníky s otázkou, zda je tím, kdo má přijít (srov. Mt 11,2n.; Lk 7,18-20). Ani Matouš ani Lukáš neuvádějí přesný důvod Janovy otázky, ale z Ježíšovy odpovědi, která v sobě zahrnuje rovněž blahoslavenství toho, kdo se nad ním nepohoršuje, lze usuzovat, že mohlo jít právě o „nedostatečnou“ asketickou praxi Ježíše a jeho učedníků a o jeho stýkání se s veřejnými hříšníky.
(20) Srov. jeho ouk ekópsasthe s Lukášovým ouk eklaúsate; srov. také P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str. 70, pozn. 20.
(21) Nemělo by nás tedy překvapit, že mezi dokumenty magisteria nalezneme rovněž apoštolskou exhortaci o křesťanské radosti Gaudete in Domino papeže Pavla VI. z 9. května 1975, srov. Insegnamenti di Paolo VI, svazek XIII, Roma 1975, str. 452-474. Jako komentáře k tomuto dokumentu mohou posloužit články: J. Galot, „Gioia per il nostro tempo“, in La Civiltà Cattolica 3 (1975), str. 24-34; a A. Cazzago, „La gioia di Cristo e del cristiano“, in RICom 160-161 (1998), str. 56-63.
(22) T. Holtz, Ježíš z Nazareta, str. 74.
(23) R. Fabris, „Vangelo“, in P. Rossano, G. Ravasi, A. Girlanda (edd.), Nuovo Dizionario di Teologia Biblica (dále jen: NDTB), San Paolo, Cinisello Balsamo 5 1994, str. 1627. Na doložení historické hodnověrnosti Ježíšovy programové formule „Přiblížilo se Boží království“ uvádí tento autor dále, že po vzkříšení není již jádrem křesťanského kérygmatu Boží království, nýbrž Ježíšovo velikonoční tajemství, a jako výrazný doklad uvádí pavlovské listy (srov. tamtéž).
(24) Srov. tamtéž, str. 1626.
(25) Jsem si vědom, že tímto tvrzením se stavím proti značně rozšířené tezi, že v Novém zákoně se paralelismy objevují pouze ve starozákonních citacích; srov. J. Heriban, Príručný lexikón biblických vied, str. 773n.
(26) Z tohoto důvodu se domnívám, že jazykově možná varianta překladu Mk 1,15 „čiňte pokání a věřte evangeliu“, není příliš vhodná, neboť může být poněkud zavádějící co do místa a významu pokání v procesu obrácení.
(27) O radostném, evangelijním charakteru blahoslavenství viz R. Fabris, „Vangelo“, str. 1627.
(28) Fakt, že po tomto úvodním příznivém přijetí se Ježíšovi vzápětí dostává bolestného nepochopení a k smrti ohrožujícího odmítnutí (srov. vv. 23-30) neubírají nic na tomto postřehu, neboť, jak se zdá, evangelista Lukáš zde jakoby shrnuje do jediné perikopy postupný vývoj reakce Nazareťanů na Ježíše během celého jeho veřejného působení. O schematičnosti a programatičnosti úryvku viz např. A. Pitta, L’anno della liberazione. Il giubileo e le sue istanze bibliche, San Paolo, Cinisello Balsamo 1998, str. 63nn.
(29) T. Holtz, Ježíš z Nazareta, str. 75.
(30) J. Dupont, Il metodo parabolico di Gesù, Brescia 1978, str. 57.
(31) Zdráhám se zde použít tradičního označení „o marnotratném synu“, jednak proto, že hlavním protagonistou podobenství je bezesporu otec, jednak proto, že z obou synů je – vzhledem ke kontextu (srov. Lk 15,1n.) – důležitější starší syn. Srov. V. Pasquetto, Annuncio del regno, Edizioni Dehoniane, Napoli 1985, str. 339nn.
(32) A. Sacchi, „Cibo“, in NDTB, str. 278.
(33) Srov. V. Pasquetto, Annuncio del regno, str. 341-343.
(34) Srov. M. Gourgues, „Le père prodigue (Lc 15,11-32). De l’exégèse à l’actualisation“, in Nouvelle Revue Théologique 114 (1992), str. 11.
(35) E. Fuchs, „Die Frage nach dem historischen Jesus“, in Zeitschrift für Theologie und Kirche 53 (1956), str. 219; cit. dle: P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str. 133.
(36) K tomu viz více P. Pokorný, Ježíš Nazaretský, str.133-143.
(37) J. Jeremias, Le parabole di Gesù, Brescia 1973, str. 161; cit. dle V. Pasquetto, Annuncio del regno, str. 346.
(38) Pavel VI., apoštolská exhortace Gaudete in Domino, in Insegnamenti di Paolo VI, svazek XIII, str. 458n.
(39) Obojí viz in Jan Pavel II., Apoštolský list Rosarium Virginis Mariae o modlitbě svatého růžence ze dne 16. října 2002, Sekretariát ČBK, Praha 2002, č. 21, str. 18.
(40) Srov. V. Pasquetto, Da Gesù al Padre. Introduzione alla lettura esegetico-spirituale del vangelo di Giovanni, Teresianum, Roma 1983, str. 147nn., zejména str. 152.
(41) Srov. Jan 1,14; 8,54; 12,28; 13,31; 14,13; 17,1.24.
(42) Více k pojmu „doxa (+ doxazein)“ viz in V. Pasquetto, Da Gesù al Padre, str. 26n.
(43) Tamtéž, str. 150n.
(44) U Marka a u Lukáše je prvním Ježíšovým zázrakem uzdravení posedlého v Kafarnau (srov. Mk 1,21-28; Lk 4,31-37), u Matouše pak obecně uzdravení z nejrůznějších chorob, neduhů a trápení (srov. Mt 4,23n.). Jan se svým pojetím od této jejich pozice značně odlišuje zřejmě také s ohledem na značně propracovanější a významově zásadnější chápání samotného termínu „znamení“.
(45) K této symbolice vína viz více A. Serra, Contributi dell’antica letteratura giudaica per l’esegesi di Gv 2,1‑11 e 19,25-27, Roma 1977, str. 227-250.
(46) K tématu starozákonní a novozákonní radosti viz krátký přehled např. in K. H. Schelkle, Teologia Nowego Testamentu, str. 135-143.
(47) Příkladem takového použití zmíněného obratu ve Starém zákoně mohou být texty: Joz 22,24; 2 Král 3,13 nebo Oz 14,9. Druhý možný význam, totiž nepřátelského postoje (srov. např. Jdt 11,12; 2 Sam 16,10; 19,22n.; 1 Král 17,18; 2 Kron 35,21), je v toto případě, pochopitelně, vyloučen. Srov. V. Pasquetto, Da Gesù al Padre, str. 150.
(48) Srov. A. Vanhoye, „Interrogation johannique et exégèse de Cana (Jn 2,4)“, in Biblica 55 (1974), str. 157-167; cit. dle V. Pasquetto, Da Gesù al Padre, str. 150.