1. Prozřetelnostní příprava
Definice charismatu jakožto „zkušenosti Ducha“ nám umožňuje rozšířit náš pohled na proces zakládání – tedy neredukovat tento proces pouze na některé události, ale vnímat osobu, která tyto události prožívala.
Každá úvaha o utváření charismatu naší řeholní rodiny v církvi vychází ze samotné osoby Terezie od Ježíše, kterou Bůh vyvolil pro toto poslání a kterou prostřednictvím její duchovní zkušenosti vedl k uskutečnění svých plánů. V tomto smyslu můžeme říci, že Kniha Života, která nám představuje „historii milosti“ naší svaté matky, je duchovním jádrem, kterým začíná popis procesu zakládání. Kapitoly 32 – 36, ve kterých se popisuje historie založení kláštera svatého Josefa, jsou opravdu vynikajícím vyjádřením procesu milosti, jehož počátky můžeme nalézt v prvních kapitolách Tereziiny autobiografie.
Pro správné pochopení procesu zakládání a pro přiměřené ztotožnění se se zkušeností naší svaté matky je důležitá celá Kniha Života – týká se všech, kteří obdrželi tu milost, že byli Bohem povoláni ji následovat. Ve skutečnosti celý její život od samotného dětství přes kapitoly věnované vyprávění o jejím řeholním povolání a zkušenostech v klášteře Vtělení, milost obrácení, řada mystických zkušeností, které následují po tomto rozhodujícím okamžiku, rostoucí citlivost pro tajemství církve a pro její konkrétní život, to všechno tvoří prozřetelnostní „úvod“ a „přípravu“ k založení sv. Josefa. A Tereziino „pojednání o modlitbě“ (Ž 8 a 11-22) vytváří základ toho, co bude později prvořadým závazkem pro Terezii i její dcery u svatého Josefa. Poslední stránky její autobiografie se zrodily v klidu kláštera sv. Josefa, v „malém a svatém společenství“ (Ž 40, 22) a odrážejí existenci charismatu plně navazujícího na vše, o čem se psalo před tím.
Karmelský řeholní život, jeho spojení tradice s charismatickou novostí kláštera sv. Josefa v Avile, není možné správně pochopit bez pozorné četby toho, co nám svatá matka ukazuje v Knize Života ohledně svého povolání (kap. 3,5-7), ohledně prvních let svého života karmelitky, ohledně své zkušenosti s řeholním životem a jejího kritického a sebekritického hodnocení (Ž 5-7; 13,8-9; 31,23-24). Terezie měla ve Vtělení zkušenost s řeholním karmelským životem, živila se ze zdrojů spirituality Karmelu. V tomto prostředí s jeho liturgií a klášterní lidovou zbožností dýchala prvotní ideál. Její skvělá intuice a otevřenost jejího ducha jí umožňovaly překročit to, co viděla a žila, takovým způsobem, že mohla sestoupit až k počátkům, dokonale si osvojit vysoké ideály prvotních otců a vnímat touhu naší Paní po obnově Řádu. Také odtud, z tohoto neklidu jako prozřetelnostní přípravy se zrodilo její charisma zakladatelky.
Na druhou stranu její náklonnost ke komunikaci, její schopnost nadchnout ostatní pro své ideály již od prvních let svého řeholního života (srv. Ž,3-4), její přirozená autorita učitelky modlitby (srv. Ž 7,13) ukazují, že Tereziině povaze je vlastní schopnost vytvářet kolem sebe společenství.
Tato schopnost prochází zkouškou osamělosti, ve které Terezie upadá do světských rozptylujících vztahů v hovorně a která v ní vzbuzuje touhu po takovém způsobu řeholního života, ve kterém by se vzájemná pomoc ve službě Pánu stala pravidlem života (srv. Ž 7,20-22). V tomto příběhu duchovního přátelství, ve kterém prožívá Terezie duchovní sdílení s přáteli, které jí dává Bůh („nás pět, kteří se v Kristu milujeme“ srv. Ž 16,7), a uprostřed své komunity v klášteře Vtělení se skupinou mnišek soustřeďujících se v její cele, se připravuje prostor dávající růst myšlence nového kláštera. Je významné, že světice zmiňuje před slavným „večerem“ ve Vtělení, během kterého se zrodil plán založení kláštera svatého Josefa, tuto skutečnost: „tím, že jsem některým mniškám předávala, co mě naučili ti, kteří se mnou venku rozmlouvali, se uskutečňovalo rovněž mnoho dobrého.“ (Ž 32,9). Její zpovědník P. Ibañez svědčil o Tereziině duchovním vlivu v jejím klášteře těmito slovy: „Vliv, který dávala svým příkladem, byl tak velký, že více než čtyřicet mnišek žilo ve svém domě ve velké usebranosti.“ (BMC II, str. 131).
Bezpochyby v tom, jak prozřetelnost připravovala počátek nového charismatu, měly velmi důležité místo i mystické milosti, které byly projevem rychlého rozvoje nadpřirozeného života následujícího po Tereziině konverzi. Po milosti „nového života“, která dá jejímu obrácení charakter vnitřní obnovy (srv. Ž 23,1), následuje afektivní osvobození (srv. Ž 26,5), vidění Vzkříšeného (srv. Ž 27-28), zkušenost vlité lásky, která očišťuje a rozšiřuje schopnost milovat (srv. Ž 29,13-14), vědomí tajemství zla (srv. Ž 31). Dotýkáme se tedy plnosti duchovního života a plnosti mystických zkušeností. Tereziánské charisma pokračuje v této duchovní hojnosti a snubní zralosti. Zmíněné důrazy na prozřetelnostní přípravu chtějí vysvětlit shrnutí, kterým začíná 4. bod Stanov: „Vznik tereziánské rodiny uvnitř Karmelu a smysl pro její povolání v církvi jsou úzce spjaty s procesem duchovního života svaté Terezie“.