2. Počátky charismatu
(Stanovy, bod 4)
Vyprávění o počátcích kláštera sv. Josefa je včleněno do sledu mystických milostí.
Pozorná četba pěti obsáhlých kapitol Tereziina textu týkajících se těchto událostí (Ž 32-36), nám připraví milé překvapení. V základu jejího vyprávění se ozývá stále stejný tón: Bůh to vykonal, protagonistou byl on, založení sv. Josefa je Boží dílo, je to příběh Božích milostí uprostřed lidských rozporů. Nacházíme zde přesvědčení, které tento scénář s jistotou představuje jako autentické charisma. Vše přišlo od Boha.
Byl to on, kdo to chtěl a kdo to uskutečnil. Terezie si je vědomá Božího zásahu.
Zaměřme nyní pozornost na to, co následovalo, a na původní prvky, které charakterizovaly charisma v jeho počátku.
a) Neklid a Tereziina odpověď
Kapitola 32 Knihy Života představuje sérii událostí, které připravují Tereziino srdce, postupně krok za krokem přivádějí k myšlence založit klášter sv. Josefa ještě dříve, než jí to Pán výslovně přikáže
- Vidění pekla (Ž 32,1-5) probouzí v Tereziině srdci apoštolské obavy a touhy sloužit Bohu: „Odtud jsem také nabyla velikánskou bolest, kterou mi působí mnohé duše, které jdou do zatracení (zvláště těchto luteránů, neboť křtem byli již členy církve), a velké poryvy lásky v touze prospět duším, neboť se mi zdá jisté, že bych já sama pro vysvobození jediné z nich z tak těžkých trýzní snesla mnoho smrtí, a to s velkou chutí.“ (bod 6).
- Roste osobnostní neklid, který kolísá mezi touhou odpovědět Bohu s veškerou svou silou, činit pokání nebo „utéci před lidmi a zcela se vším skoncovat tím, že se stáhnu ze světa do ústraní“ (body 7-8).
- Zahlédneme první odpověď: „Přemýšlela jsem, co bych mohla udělat pro Boha. A napadlo mě, že tím prvním je následovat povolání, které mi Jeho Majestát udělil k řeholnímu životu, a zachovávat mou Řeholi s co největší dokonalostí, které bych byla schopna.“ (bod 9). Neklid se setkává s realistickým přístupem: být dokonalou karmelitkou. Ale situace kláštera i situace, ve které se nacházela ona sama, jí dávala pochopit, že v těchto podmínkách není možné Bohu dokonale odpovídat.
- Nápad vycházející z duchovního sdílení má novou náplň: „Jednou se přihodilo, když jsem byla s jednou osobou, že ta řekla mně a ještě jiným, zda bychom nechtěly být mniškami po způsobu bosých, a že by dokonce bylo možné vybudovat klášter“ (bod 10). Tento nápad je pokračováním toho, co se již nějakým způsobem okolo Terezie v její cele v klášteře Vtělení žije.
Myšlenka nového domu vzešla od mladičké Marie de Ocampo, která takto vzpomíná na rozhodující chvíli: „Když jsme jednoho dne rozmlouvaly v cele naší svaté matky Terezie, téměř žertem jsem navrhla, zda by se nemohla reformovat Řehole, která se zachovávala v tomto klášteře, byla to zmírněná Řehole Naší Paní Karmelské, a zda bychom nemohly dát vzniknout nějakému klášteru, kde bychom žily jako poustevnice, podle prvotní Řehole, zachovávané našimi dávnými svatými Otci, nadšena těmito slovy jsem pokračovala dál, a jako kdybych mnoho zmohla, říkala jsem svaté matce, že pro začátek bych mohla dát tisíc dukátů“ (srv. Tomáš od Kříže – Simeon od Svaté Rodiny, OCD: Tereziánská reforma, Řím, Teresianum 1962, str. 210-211). - V Tereziině duši ale pokračuje nerozhodnost, která kolísá mezi touhou, strachem a připoutaností ke své komunitě a ke své osobní situaci: „Já, poněvadž jsem v sobě měla tyto touhy, jsem o tom začala jednat… Ale na druhou stranu – jelikož jsem byla tak velmi spokojená v domě, kde jsem přebývala (neboť se mi velmi líbil a cela, kterou jsem měla, mi byla velmi vhod) – jsem dosud otálela“ (Ž 32,10). Závěr tohoto setkání je význačný: „Přesto jsme se smluvily, že to budeme velmi odporoučet Bohu“ (tamtéž).
b) Boží touha
Ve vyprávění o počátcích založení sv. Josefa je působivé sledovat Boží zásahy, jeho slova, jeho označení a zjevení Krista. Nadpřirozený původ, který Terezie silně podtrhovala, nám ukazuje, že se nacházíme tváří v tvář charismatu, Boží milosti ve prospěch církve. Stojí za to si připomenout některé Boží zásahy, které zdůrazňují Boží zájem o založení tereziánského Karmelu a posilují nás ve věrnosti tomu, co Bůh sám s důvěrou připravil.
První slova a přísliby
O chvíli, která byla pro charisma rozhodující, vypráví sama světice: „Jednoho dne po přijímání mi Jeho Majestát velmi důrazně přikázal, abych se o to ze všech sil vynasnažila, a slavnostně mi slíbil, že se klášter určitě založí a že se mu v něm bude velmi sloužit a že se má jmenovat klášter svatého Josefa…“ (Ž 32,11). A sám Pán ji ujistil o tom, že je bude chránit, že si žádá toto založení a svými přísliby nastínil budoucí milosti. V Pánových slovech se světici předkládá plán, ve kterém má Bůh své zalíbení, plán promyšlený do nejmenších detailů včetně jména: „U jedné brány nás bude chránit svatý Josef a naše Paní u druhé a Kristus bude přebývat mezi námi a klášter bude hvězdou, která bude vydávat velkou zář…“ (tamtéž). Zdůrazněme tuto intimitu a ochranu Panny Marie a sv. Josefa. A především zdůrazněme slib, že „Kristus bude přebývat mezi námi,“ který dá založení sv. Josefa příchuť přítomnosti Krista mezi svými učedníky podle evangelijního příslibu: „kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Kristus ujišťuje nový klášter o světlé budoucnosti církve. Proti všem reakcím reformace jsou Ježíšova slova obhajobou řeholního života, navzdory hlubokým problémům, které Terezie znala: „A také mi řekl, že i když jsou řeholní řády uvolněné, abych si nemyslela, že se mu v nich slouží málo; a že co by bylo se světem, kdyby nebylo řeholníků?“ (tamtéž).
Další zásahy
Od této chvíle bere vše do rukou Pán prostřednictvím svých trvalých zásahů: „Pán mi však o tom znovu a znovu říkal a předkládal mi tolik důvodů a argumentů, u kterých jsem viděla, že jsou jasné, a že je to jeho vůle“ (Ž 32,12). Při jiné příležitosti, tváří v tvář prvním těžkostem, říká Terezie významná slova: „Jeho Majestát mě utěšoval a povzbuzoval. Řekl mi, že tady mohu vidět, čím prošli světci, kteří založili řeholní řády…“ (tamtéž, 14). Také Terezie se stává zakladatelkou. Bůh jí často připomíná: „Naplním všechno, co jsem ti slíbil“ (Ž 26,2). Řetěz zásahů se prodlužuje (srv. Ž 32,18; 33,3.8.10.12). Je to Pán, kdo Terezii přikazuje nepodřídit se v této chvíli pod poslušnost Řádu a radí jí vhodný způsob, jak obdržet povolení Říma, a stejně tak je to on, kdo trvá na založení v naprosté chudobě (Ž 35,6 a 36,20). A během bouřky, která se nad založením rozpoutá, ujišťuje: „Nevíš, že jsem mocný? Čeho se bojíš?“ (Ž 36,16; srv. také 26,2).
c) Dílo Panny Marie
Tereziino charisma je také plně darem Panny, Matky a Patronky Karmelu. Maria se spolu s Pánem účastní založení nového kláštera. Ukazuje to mariánská milost, kterou Terezie obdržela pravděpodobně 15. srpna 1561. V nádherném zjevení, kterého se účastní také sv. Josef a které můžeme chápat jako jistý druh mariánské investitury pro Tereziinu službu církvi a Karmelu (srv. Ž 33,14-16), si téměř jako ozvěnu Kristových slov připomeňme slova Panny Marie: „Řekla mi, že jí působím velké potěšení tím, že sloužím slavnému svatému Josefovi, abych věřila, že to, co mám v záměru ohledně kláštera, se zdaří, a že se mu v něm bude velmi sloužit Pánu a jim dvěma; abych se nebála, že bych v tomto mohla někdy upadnout, i kdyby poslušnost, kterou to bude vyžadovat, nebyla podle mého gusta, neboť oni nás budou chránit, a že její Syn nám už slíbil, že bude přebývat mezi námi, a že na znamení pravdivosti toho všeho že mi dává onen klenot“ (Ž 33,14).
d) Schválení církve
Aby předešla obtížím s budoucí jurisdikcí kláštera, římská církev schvaluje prostřednictvím následujících dokumentů založení sv. Josefa a uděluje tím církevní uznání, kterým ověřuje každé charisma jako službu svaté církvi. 7. února 1562 Posvátná Penitenciárie podepsala zakládající Breve „Ex parte vestra“ (srv. RT, str. 139-146), které díky prozřetelnosti dorazilo do Avily na začátku července, právě když se Terezie na základě Pánova příkazu vrátila z Toleda (srv. Ž 35,8.12; 36,1). Přijetí kláštera ze strany biskupa zaručovalo novému domu ochranu církve a zásah sv. Petra z Alkantary byl pro klášter další milostí (srv. Ž 36,2). Po tomto prvním římském Breve přichází další, které „milovaným dcerám v Kristu, převorce a mniškám kláštera sv. Josefa v Avile z Řádu Panny Marie z Hory Karmel“ uděluje privilegium naprosté chudoby (5.XII.1562; RT, str. 150-151). Následně přichází ze strany nuncia povolení, které Terezii de Ahumada umožňuje přesídlit do kláštera sv. Josefa (21.VIII.1564) a jako poslední přichází Bula Pia IV. „Cum a Nobis“, která Terezii, poprvé zde nazvanou „Terezií od Ježíše“, uděluje povolení vytvářet „stanovy a nařízení“ (RT, str. 181-186). O tomto souhlasu Svatého otce, který potvrzuje volbu naprosté chudoby, se Terezie s úctou a důvěrou zmiňuje, když říká: „Nestálo mě zrovna málo úsilí, aby to bylo zajištěno s veškerou jistotou a autoritou Svatého otce, aby nebylo možné dělat něco jiného, ani aby dům nikdy neměl rentu“ (Ž 33,13 – Všechny původní oficiální dokumenty je možné najít v Monumenta hist. Carmeli Teres., Documenta primigenia I — 1560-1577– str. 22-23, 31-32, 43-47, 48-53).
e) Prvotní plán
Pro historii tereziánského Karmelu je zvláště důležitý jeden dopis sv. Terezie z konce roku 1561, adresovaný jejímu bratru Vavřincovi, který v té době pobýval v americkém Quitu a díky prozřetelnosti poskytoval Terezii při zakládání nového kláštera finanční pomoc. V dopise světice silnými tahy načrtává první základní linie nového života. Jsou to linie určitého ideálu, který dostával tvar v jejím srdci a v její mysli, a které dospěly až k nám: „z mnoha důvodů a příčin jsem nemohla utéci před tím, co byla Boží vnuknutí, … mám se pustit, nakolik budu moci, do toho díla, to je do založení kláštera, kde by bylo pouze patnáct (mnišek), a jejich počet by nemohl růst, ve velmi velkém uzavření, takže by nikdy nevycházely ven a neviděly nikoho, leč se závojem na tváři, utvrzené v modlitbě a umrtvování“ (Dopis 23.XII.1561). Bude se nazývat „svatý Josef“ („neboť jemu má být zasvěcen“) a protože „je (dům) chudobný a malý, skýtá krásný pohled do krajiny“. Dotek chudoby, krásy, prostoty a usebrání ve vnějším rámci života modlitby. Ohledně jeho budoucích obyvatelek píše: „Doufám v Pánu, že to bude k jeho velké slávě, dovolí-li to dokončit, jak jsem o tom přesvědčena, že se tak stane, neboť (tam) jdou duše, které jsou s to dávat velmi dobrý příklad, poněvadž jsou zvlášť vybrané, jak co do pokory, tak co do kajícnosti a modlitby.“ (tamtéž).
f) Založení
Světice s mnohými detaily popisuje historii založení sv. Josefa a vypráví o své radosti z uložení Nejsvětější Svátosti a z obláčky prvních čtyř bosých: „Bylo to pro mne jako přebývat ve slávě, když jsem viděla, jak byla uložena Nejsvětější Svátost, a že se tím pomohlo i čtyřem chudým sirotkám – neboť byly přijaty bez věna – a zároveň velkým Božím služebnicím, a že bylo uskutečněno dílo, které – jak mi bylo dáno pochopit – bylo ke službě Pánu a ke cti šatu jeho slavné Matky, neboť to byly také mé vroucí touhy. A také mi bylo velkou útěchou, že jsem udělala to, co mi tak důrazně přikázal Pán, a že byl další kostel navíc v tomto místě, a to mého otce, slavného svatého Josefa, protože takový tu dosud nebyl.“ (Ž 36,6). To je souhrn motivů vedoucích k založení sv. Josefa.
g) První plody života
Rámec počátků charismatu nádherně doplňují svědectví, která nám o prvních chvílích života u svatého Josefa zanechala svatá matka. Příznačné je její svědectví o návratu do kláštera sv. Josefa po událostech, které jí neumožňovaly pobyt mezi prvními bosými: „Když jsem se modlila v kostele před vstupem do kláštera a byla jsem takřka ve vytržení, viděla jsem Krista, který mě s velkou láskou, jak se mi zdálo, přijímá, a kladl mi na¨hlavu korunu a děkoval mi, co jsem udělala pro jeho Matku.“ (Ž 36,24) Ten, který slíbil, že bude vždy přebývat mezi bosými, nyní vítá navracející se Terezii. Mariánský charakter založení je opět jiným způsobem vylíčen v další milosti těchto začátků: „Jindy, když jsme byly všechny v chóru na modlitbě, jsem po kompletáři viděla naši Paní ve velikánské slávě, v bílém plášti, a pod ním, jak se zdálo, chránila nás všechny. Pochopila jsem, jak vysoký stupeň slávy dá Pán těm, které žijí v tomto domě.“ (tamtéž).
- Nadpřirozené klima se odráží v těchto výrazech: dům sv. Josefa je „koutek Boží – neboť věřím, že jím je – a příbytek, v kterém se Jeho Majestát těší, jak mi to jednou na modlitbě řekl, že tento dům je rájem jeho rozkoše.“ (Ž 35,12). Pánova slova nám připomínají biblické výrazy o vyvoleném národu a o Božím zaslíbení učinit si mezi ním svůj trvalý příbytek (srv. Lev 26,11; Ez 37,27). Pokoj, radost, líbeznost vytváří atmosféru nového kláštera; vše se v něm děje s velkou lahodností, „a dokonalost se snáší s takovou příjemností, aby se velmi zřetelně vidělo, že je snesitelná a může být žita bez zvláštní únavy, a že je v něm vše velmi vhodně uspořádáno k životu těch, kdo se chtějí o samotě těšit se svým snoubencem Kristem“ (Ž 36,29).
- V tomto chudém domě, ve kterém píše poslední redakci Knihy Života (srv. Ž 10,7 a 14,8), nalezla Terezie po bouři posledních let svůj „přístav“. Pro ni je to „malý uzavřený koutek“, „bezpečný přístav“, ve kterém je „v malé a svaté společnosti“. Je to jistá eschatologická anticipace: „hledím na všechno jakoby z výšky“, „všechno, co vidím, se mi zdá jako sen“. A především je veliká její apoštolská touha: „Dělám si už jen velmi málo z toho, co se o mně bude říkat nebo vědět. Víc si cením toho, zda, byť jen trošičku, prospěje duše, než všeho toho, co se o mně může říkat; neboť od doby, co jsem zde, si Pán posloužil tím, že všechny mé touhy směřují jen k tomuto“. Proto uzavírá Knihu Života tímto přáním: „Tímto způsobem žiji nyní, pane a můj otče. Proste, Vaše milosti, Boha, aby mě buďto vzal k sobě, nebo mi dal možnost, jak mu sloužit.“ (Ž 40,22-23).
- Jedná se o totéž prostředí, které světice popisuje v první kapitole Zakládání, prostředí nejlépe vystižené v jedné poznámce Cesty dokonalosti: „Tento dům je nebem, je-li možné je mít na zemi, ale jen pro toho, kdo se spokojí pouze s tím, že uspokojuje Boha a nehledí si své spokojenosti; tak se mu žije velmi dobře“ (13,7). Tento popis potvrzují dvě vnější svědectví: První k nám přichází od sv. Jana od Kříže, který na adresu jedné z prvních mnišek od sv. Josefa, Marie od Krista řekl: „Pán se jí velice sdílel v modlitbě… Náš Pán, když mluvil k naší Matce Terezii od Ježíše, jí řekl, že těch dvanáct řeholnic je v jeho očích jako dvanáct velice příjemných květů, které Jeho Velebnost drží ve své ruce.“ (srv. BMC V, str. 7 – RT, str. 208). Druhé, dosud nepublikované svědectví, nám dává Isabela od sv. Dominika, která, když vypráví o prvotních dobách, píše: „Bylo jasně vidět, že je náš Pán přítomný v radosti a veselí, které všechny prožívaly. To činilo chudobu lahodnou“.
h) Zpětný pohled
Po příchodu Buly „Dilectis in Christo“ Pia IV. ze 17.7. 1565 se Terezie ohlíží zpět, uvědomuje si, že se Pánovy sliby do písmene splnily a chválí jej za jeho věrnost, kterou napravil její nevěrnosti (srov. Ž 39,14). Vyprávění o založení svatého Josefa zakončí několika charakteristickými poznámkami, které reflektují zaslíbení, která Bůh splnil a která odrážejí stabilitu začínajícího nového života:
- církevní vyzařování: „Když jsme začaly recitovat oficium, lidé začali být tomuto domu velmi oddáni.“ (Ž 36,25)
- hojnost povolání: „Přibralo se víc mnišek.“ (tamtéž)
- konec pronásledování: „Pán začal působit na ty, co nás nejvíc pronásledovali, aby nám byli velmi příznivě nakloněni a dávali nám almužnu.“ (tamtéž)
- je zřejmé, že se jedná o Boží dílo: „tak schvalovali, co předtím tolik odsuzovali, a postupně ustupovali od procesu a říkali, že nyní již chápou, že jde o dílo Boží, neboť i přes tolikeré protivenství Jeho Majestát chtěl, aby existovalo dál. A v současné době není nikoho, komu by se zdálo, že by bylo správné, aby se klášter zrušil.“ (tamtéž)
- stálost karmelského ideálu: „Zachováváme Řeholi naší Paní Karmelské, a to úplně, bez zmírnění.“ (tamtéž, 26)
- klima evangelijní dokonalosti: „Jejich rozhovor je zaměřen jen na to, aby pochopily, jak mohou pokročit vpřed ve službě Bohu. Samota je jejich útěchou… jejich mluvou není nic jiného, než rozmlouvání o Bohu“ (tamtéž, 26, také 29)
- Boží zaslíbení růstu a plodnosti kláštera: „Důvěřuji Pánu, že započaté bude velmi prospívat, jak mi to řekl i Jeho Majestát.“ (tamtéž, 27)
Tak Terezie chápala původ Boží milosti pro církev, milosti, jíž byla svědkem a jíž chtěla být také „evangelistou“, tou, která zvěstuje zázračná Boží díla.