3. Církevní rozvoj
Protože je tereziánské charisma otevřené zkušenosti Ducha, obdrží nové impulzy: „K rozvoji a objasnění jejího počátečního plánu přispívá postupná mystická zkušenost, kterou světice vniká do života církve a takřka ho v sobě promítá: její bolesti, nové roztžení „jednoty“, a hlavně zneuctění eucharistie a kněžství.“ (Stanovy, 5)
a) Počáteční apoštolské zaměření
Jak jsme si mohli všimnout, apoštolský ideál a služba církvi jsou v charismatu přítomné hned od jeho počátku (srv. Ž 32,6). Kniha Života odráží Tereziino pojetí církve a její vědomí náboženského rozkolu ze strany luteránů (srv. Ž 7,5; 13,10; 13,21), jakož i její touhu sloužit církvi Boží – zvláště modlitbou (srv. Ž 15,7; 40,12). Tereziina vroucí touha sloužit církvi se projevuje na posledních stránkách knihy (srv. Ž 40,15): „Šťastné životy, které budou vynaloženy na toto“, tedy na službu Bohu.
V prvních Relacích se rýsuje apoštolský ideál ve službě církvi: „Pociťuji v sobě velikánskou touhu, větší než obvykle, aby měl Bůh osoby, které by mu sloužily s veškerou odpoutaností… Když totiž vidím velké potřeby církve, které mě tolik skličují, takže mi připadá směšné trápit se kvůli něčemu jinému, nedělám nic, leč že je v modlitbě svěřuji Bohu….“ (R 3,7) „Připadá mi, že bych se i já sama pustila do všech luteránů, abych jim pomohla poznat jejich omyl. Velmi bolestně prožívám záhubu tolika duší.“ (R 3,8; srv. R, 4,6.10). A v druhé redakci Cesty dokonalosti světice se svou intenzivní vnímavostí pro církev přidává zmínku o „zkázách a plenění, které ve Francii působili luteráni“ (C 1,2). Hluboce zasažena těmito událostmi Terezie odpovídá radikální věrností evangeliu a apoštolským zaměřením rodícího se Karmelu.
b) Silná církevní zkušenost
Když Terezie začíná psát Cestu dokonalosti, její církevní zkušenost je již plně rozvinutá. Slova, která píše, cit, který ukazuje její trápení, žár, se kterým předkládá mniškám od svatého Josefa svůj církevní a apoštolský ideál, odhalují intenzitu její bolesti. Výrazné duchovní záchvěvy dávají téměř zahlédnout srdce matky zakladatelky jako ozvěnu jejího církevního vědomí. A tuto lásku k církvi se zápalem předává svým dcerám tak, jako by budoucnost církve ležela v rukách několika málo řeholnic. Zesiluje prvotní ideál tím, že v něm provždy zůstává zřetelné jeho církevní zaměření. Pozorné čtení 1. a 3. kapitoly Cesty dokonalosti dává přesný rozměr tomuto charismatickému rozvoji, který v církvi vytváří jedinečný styl kontemplativního života, plně zasvěceného službě církvi prostřednictvím modlitby a životní jednoty. Z toho, co nám Terezie předkládá, můžeme vybrat některé charakteristické prvky:
„Na počátku… V této době“
Světice jasně podtrhuje rozvoj, který je v jejím životě přítomný od první chvíle, ve které se zrodila myšlenka založit klášter svatého Josefa, až k pozdějším církevním zkušenostem. Není jednoduché stanovit přesný moment, ve kterém by světice obdržela živé pochopení zla, které se v církvi děje. V roce 1562 Francii sužují náboženské války mezi katolíky a hugenoty. Z Tridentského sněmu přicházejí alarmující zvěsti a Filip II. o nich zpravuje kláštery v Kastilii. Vzhledem k tomu, že Tereziina slova souzní s popisem těchto událostí v některých dokumentech té doby, je jisté, že musela tyto citlivé události intenzivně prožívat.
„Zvěst o zkázách ve Francii a o plenění, které způsobili ti luteráni“
Slova, která Terezie užívá, ukazují, že tyto události světice vnímala jako drama celé církve. „Tato nešťastná sekta“ (CV 1,2) „Svět hoří, chtějí znovu odsoudit Krista, jak se říká, neboť proti němu vznášejí tisíc svědectví; chtějí jeho církev srazit k zemi“ (tamtéž, 5). Terezie ztotožňuje Krista a církev, protože církev je Kristus přítomný na této zemi. Toto ztotožnění je tím více reálnější, čím více Terezie uvažuje o Eucharistii a o jejím zneuctění: „tak málo se cení jako je dnes u oněch bludařů Nejsvětější Svátost, takže jej zbavují jeho přístřeší, když ničí kostely“ (CV 3,8). V dalším kroku Terezie shrnuje: „ať se prosadí tak vzácný dar, aby nepokračovaly tak velikánské špatnosti a urážky, k nimž dochází na místech, kde bývala mezi těmito luterány přítomna tato Nejsvětější svátost, a nyní jsou tam zničeny kostely, zatraceno tolik kněží, odstraněny svátosti“ (CV 35,3). K tomuto vnímání skutečnosti se přidružuje účast celého jejího citlivého srdce: „Velmi mě to sklíčilo“ (CV 1,2); „a jako kdybych něco zmohla nebo něčím byla, naříkala jsem před Pánem a prosila ho, aby napravil takové zlo“ (tamtéž); „mé srdce nepřestává pukat“ (tamtéž, 4).
Odpověď svaté Terezie
Vnitřní pohnutí a síla její modlitby nestačí. Terezie hledá konkrétní cesty, jak sloužit církvi. Její touhy jsou absolutní: „Zdálo se mi, že bych dala tisíc životů na záchranu jediné duše z toho množství, které se tam zatracovalo“ (CV 1,2). Tak jako při jiných příležitostech rozkvétá v Terezii povolání k mučednictví ve službě Bohu a církvi a pro dobro duší (srv. Ž 32,6; 33,5; R 4,6). Její možnosti jsou omezené: „Viděla jsem, že jsem žena a ubohá a neschopná pokroku v tom, v čem bych chtěla, ve službě Pánu“ (CD 1,2). Skutečnost, že je ženou a že je mniškou, jí znemožňovala dát Bohu takovou odpověď, jakou by chtěla. Prozřetelnostní odpověď, podobná té, jakou sama dostala již na počátku, se tentokrát nachází ve společenství jejích mnišek: „Rozhodla jsem se udělat to maličko, co bylo na mně, a to je následovat evangelijní rady se vší dokonalostí, jaké jsem byla schopna, a vynasnažit se o to, aby tyto nemnohé sestry, které jsou zde, dělaly totéž“ (CV 1,2).
„Být takové“: modlitba a život
Terezie od Ježíše vytvořila formuli života zasvěceného službě církvi, založeného na horlivé a nepřestávající modlitbě ve prospěch mystického těla Kristova a ve prospěch kněží a teologů „obránců církve“. Modlitba se ale musí opírat o autentický život, o všezahrnující ideál, který Terezie na více místech vyjadřuje slovy „ser tales“ (= být takové; srv. CV 1,2; 3,1.2.5; 4,1). Je to dílo, život a modlitba tereziánského Karmelu. Proto důrazně vyzývá k modlitbě. „Pomozte mi prosit o toto Pána, vždyť kvůli tomu vás zde shromáždil; toto je vaše povolání; tím se máte zabývat; toto mají být vaše touhy; zde se mají prolévat vaše slzy; toto mají být vaše prosby“ (CV 1,5); „zaměstnány modlitbou za ty, kdo jsou obránci církve a kazatelé a vzdělanci, kteří ji brání“ (tamtéž, 2). A toto pobídnutí k modlitbě a k životnímu stylu Terezie opakuje ve 3. kapitole, když rozvíjí téma „vybrané skupiny“ zcela zaměřené na Boha v životě podle evangelia, v trvalé přímluvě za církev a za její nejlepší služebníky. Kromě jiných vybídnutí se Terezie v tomto textu sama stává přímluvkyní a orodovnicí za církev (srv. 3,7-8), a uzavírá ho apologií karmelského života v jeho církevním zaměření, apologií psanou ohnivou řečí: „Když se vaše modlitby a touhy a bičování a posty nebudou zaměřovat na toto, vězte, že neděláte ani neplníte účel, pro který vás zde shromáždil Pán“ (CV 3,10).
„Velký podnik“
Ideál načrtnutý v prvních kapitolách se stává vnitřní strukturou a pedagogikou tereziánského Karmelu, jak to také Terezie navrhuje v Cestě dokonalosti. Takto otvírá čtvrtou kapitolu: „Již jste, dcery, viděly, jak velký podnik se to usilujeme zvládnout; jakými tedy máme být, abychom nebyly v očích Božích a očích světa příliš troufalé?“ (CV 4,1) Modlitba a život jsou klíčovými pojmy tereziánského ideálu: život v mlčení, strohosti, společenství, odpoutanosti, v chudobě a pokoře, což jsou ctnosti, které světice navrhuje v prvních kapitolách Cesty dokonalosti (kapitoly 4-15). Podle tereziánského konceptu náš život prověřuje, zda „jsme kontemplativní“ (kapitoly 16-18), a určuje povolání k modlitbě a ke kontemplaci podle praktické pedagogiky, která je životu s jeho nároky vlastní. To pak rozvíjí třetí část Cesty dokonalosti (kapitoly 19-42).
c) Svědectví prvních bosých
Můžeme zde připomenout, jak první mnišky uchovávaly tereziánské dědictví a jak o něm svědčily v procesech blahořečení a svatořečení svaté matky (srv. RT, 268-326):
– Isabela od sv. Dominika vypovídá: „Tato svědkyně také ví, že hlavní cíl a důvod, se kterým svatá matka navrhla toto založení, bylo povzbuzení a poučení, které dávala svým řeholnicím. Říkala jim, že nepochopily své povolání a účel tohoto institutu, jestliže se zcela neoddaly modlitbě a nepřipomínaly často Pánu všechny potřeby církve. Také, když se rozšířilo, že ve Flandrech, Německu, Anglii a v dalších zemích, ve kterých se rozmáhaly hereze, ničí bludaři kostely a kláštery, slyšela výše řečená svatou matku vyprávět, že zakoušela veliké úzkosti a že toužila po tom, aby si jí Pán posloužil tím, že by v mnohých městech a královstvích vznikaly nové domy a nové kostely, ve kterých by se mohla uctívat a vyvyšovat Nejsvětější Svátost“ (BMC 19,470).
– Anna od Andělů potvrzuje: „Ví, že svatá matka považovala za hlavní důvod tohoto a dalších zakládání pomáhat svými modlitbami katolické církvi. Ví to, protože slyšela vyprávět matku Annu od sv. Bartoloměje, že pokud svatá matka u nějaké řeholnice nepozorovala velkou touhu po dobru církve a po obrácení duší, nebrala ohled ani na to, že taková řeholnice konala velká pokání, ani na to, že byla mnoho pokročilá ve cvičení jiných ctností, naopak jí považovala za velmi nejistou“ (BMC 19, 557).
– Marie od Svatého Josefa upřesňuje: „Tato svědkyně ví, že důvod, se kterým Pán pobízel řečenou matku Terezii zakládat tyto kláštery původní přísné karmelské Řehole, byl zvláštním způsobem se postavit proti herezím páchaným ve Francii. Protože byla žena, která nemohla kázat, řečená matka Terezie se ze všech svých sil snažila zakládat a reformovat tyto kláštery, namísto těch, které ve Francii zničili bludaři…“ (BMC 18, 489).
– Anna od Ježíše (Lobera) vzpomíná: světice chtěla, „aby zde byly osoby, které by s dokonalostí sloužily Pánu a modlily se za dobro jeho církve. Velice se rmoutila nad pronásledováním, které bludaři působili a nad ničením mnohých kostelů v té době. Z toho důvodu pro ní bylo velice lehké přetrpět nespočetné potíže, zapříčiněné zakládáním těchto klášterů“ (BMC 19, 463-464).
Tato svědectví potvrzují Tereziinu intuici, její poslání obnovitelky služby církvi, což se v jejím jazyce vyjadřuje pojmem „duchovní boj“. „A jestliže v tom něco u Boha zmůžeme, jsouce uzavřeny zápasme pro jeho slávu“ (CV 3,5). Ve skutečnosti se jedná o vnitřní násilí, které působí evangelijní dokonalost a které se objevuje v životě zcela zasvěceném modlitbě a službě církvi. Podle Tereziiny intuice tak jako kontemplativní vztyčují v boji prapor dokonalosti, tak její mnišky v církvi vztyčují ideál křesťanského života, aby všem pomohly k věrnosti evangeliu (srv. CV 2,8; 18,5).