Tereziánské poselství modlitby
Od vlastní zkušenosti modlitby přešla Terezie k šíření svého poselství. Modlitba, to je „styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Ž 8, 5). Spolu s významnými biblickými ozvěnami této tereziánské definice a s revolucí, kterou předpokládá v dějinách spirituality, bychom chtěli upozornit na skutečnost, že tereziánské pojetí modlitby sbližuje ty, kdo takový vztah přátelství žijí. Tereziánská definice zdůrazňuje, že modlitba znamená obrátit pozornost k Osobě, počínaje osobou vlastní; je přijetím a darováním, nasloucháním a sdílením, vzájemnou výměnou.
Když se v Cestě dokonalosti Terezie výslovně ptá, v čem spočívá rozjímavá modlitba, nezopakuje definici napsanou v knize Života, ale na konci kapitoly dává toto vysvětlení: „Toto je vnitřní modlitba, mé dcery: pochopit tyto pravdy .“ (CD 22, 8). Pozorná četba celé kapitoly nám pomůže odhalit, že pod výrazem „tyto pravdy“ se neskrývají žádné pravdy abstraktní. Jde o „pravdu“ o Bohu a o člověku – objev směřující k setkání existenciálního významu, „učinit svůj stav podobným tomu jeho“ (CD 22, 7).
Terezie chce, aby veškerá pozornost modlícího se člověka byla soustředěna na božskou osobu. Dívat se na Osobu. „Nechci po vás, leč abyste na něj hleděly.“ (CD 26, 3). „Ať se zaměstná tím, že bude hledět na toho, kdo na ni hledí.“ (Ž 13, 22). Není ani tak důležité, co mu říkáme nebo jak to říkáme. Důležité je zůstávat s ním. Úkon přítomnosti.
Pozornost vůči Osobě, řekli bychom. A to s velice tereziánským odstínem – pozornost vůči lásce, kterou nám Bůh přináší. Tato láska je vložena jako součást do definice – „od něhož víme, že nás miluje“. Terezie starostlivě napíše, že první lekce Krista, Učitele modlitby, je láska, kterou nám přináší.: „hned od prvního (slova Otčenáše) pochopíte, jakou lásku k vám má.“ (CD 26, 11) Vědět, že jsme milováni. To je východisko pro odpověď lásky, protože, „láska vyzískává lásku“ (Ž 22, 14). Následně je třeba i ve všem ostatním uvažovat tuto lásku kterou nám Bůh přináší. „…a tak dělejte to, co ve vás bude víc probouzet lásku“ (4H 1, 7).
Modlitba je setkání v lásce. Je to setkání v pravdě – v pravdě Boží a v pravdě naší. V modlitbě se nám Bůh odhaluje, ukazuje nám svou pravdu – to, že nás miluje, že obdarovává, že daruje sám sebe. „Bůh je přítel dávání.“ „On se neunaví darováním“, a to „neomezeným“. Hledá někoho, koho může obdarovat. Takový je Bůh, kterého Terezie nalezla v modlitbě. Poznání někoho, včetně Boha, lze dosáhnout jen skrze přátelství s ním.
Je to také objevování nás samotných. Modlitba znamená „vstoupit do vlastního nitra“. „Poznávat sami sebe“ – naše bohatství, naši ubohost, náš morální stav – jsme „hradem, který je celý z jednoho diamantu nebo velmi čirého křišťálu“ (1H 1, 1). To je obraz našich velkých schopností, důstojnosti, krásy. Taková jsou první slova sv. Terezie, která čteme na začátku Vnitřního hradu. „Může vést rozhovory s nikým menším, než je samotný Bůh.“ (1H 1, 6)
Modlitba nám také odhaluje v jaké morální situaci se nacházíme. O tomto poznání sebe sama Terezie říká, že „v modlitbě viděla ubohý život, který vedla“ (Ž 19, 12); „v modlitbě jsem lépe vnímala své chyby.“ (Ž 7, 17)
Jako osobní setkání je modlitba také setkáním „proměňujícím“. Modlitba vytváří nového člověka. Vzájemná výměna přátelství znamená jeho posílení a upevnění. To je předpoklad, který svatá matka obhajuje ve všech svých dílech. Její autobiografie podporuje tvrzení, že modlitba nás proměňuje. Aby to dokázala, vypráví Terezie svůj život, který je plodem modlitby. Vnitřní struktura jejího díla odpovídá této tezi. Cesta dokonalosti se ke stejnému námětu vrací – modlitba = cesta dokonalosti; Vnitřní hrad představuje modlitbu jako proces zniternění, přiblížení se k našemu vlastnímu středu, kde přebývá Bůh. Prohloubení vztahů s ním.
Nejlepší modlitba je taková, která víc obnovuje náš život. „Netoužím po jiné modlitbě než po takové, která mi pomáhá růst ve ctnostech. To je skutečná modlitba. Ne jen nějaké potěšení, které nás uspokojuje a nic víc.“ (Dopis P. Graciánovi, 23.10.76; 133, 8)
Z toho vyplývá, že stačí pozorovat život, abychom rozlišili, co je pravá modlitba. Platí to i pro modlitbu mystickou. „Jen z pozdějších účinků a skutků se lépe poznávají tyto pravdy o vnitřní modlitbě, neboť není lepšího tavicího kelímku, aby se ověřily.“ (4H 2, 8; srov. 6H 8, 10; Rel 53, 16)
Abychom mohli v konkrétní situaci rozlišit pravost modlitby, stačí zaměřit pozornost na život. „Vaše porozumění tomu, zda jste pokročilé, dcery, bude spočívat v tom, zda se každá z vás považuje za nejposlednější ze všech, (…), a ne podle toho, zda má víc okoušení v modlitbě a vytržení nebo vidění, nebo jiných věcí toho druhu, u kterých potřebujeme vyčkat až do budoucího světa, abychom byli s to vidět jejich skutečnou hodnotu.“ (CD 18, 7)
Vzhledem k tomu, že jde o přátelské setkání, zůstává modlitba ze své podstaty otevřená růstu a rozvoji. Modlitba není něco dokončeného. Je to živá a dynamická skutečnost v neustálém vývoji.
Je velice potřebné zdůraznit tuto dynamiku modlitby, abychom nekladli překážky, ale naopak vhodně napomáhali modlitbě daného člověka v každé etapě jejího vývoje.
Svatá matka hovořila o dynamice modlitby obrazným jazykem přirovnání: různé způsoby zalévání zahrady v Životě; různé stupně sdílení ve vzájemných vztazích mezi Bohem a člověkem ve Vnitřním hradu. V obou příměrech je vidět postupný vývoj v popisu protagonistů, kterými jsou Bůh a člověk. Roste aktivita Boží a zároveň s tím se zvětšuje pasivita člověka. V knize Života sv. Terezie říká, že práce zahradníka (= člověk) je někdy méně intenzivní a přesto přináší lepší výsledek. Ve Vnitřním hradu je modlitba představena jako zniterňující pohyb, díky čemuž jsou zřetelnější jednotlivé stupně, kde dochází k tomuto setkání – Bůh a člověk se setkávají na úrovních, které jsou stále více vnitřní a hlubší. (To je význam různých příbytků).
Mystická modlitba je pro tereziánskou nauku oblastí par excellence. Sv. Terezie se pokusila zaplnit mezeru, která existovala v traktátech o modlitbě (1H 2, 7; Ž 14, 7). Jinými slovy, dosvědčuje to nejdůležitější z tohoto vztahu přátelství, co obvykle bývá zamlčeno, totiž to, co působí Bůh. On je tím hlavním činitelem. Člověk je tak veden k postoji aktivní pasivity, vnímavého naslouchání. Modlitba je z hlediska člověka pro sv. Terezii zásadně časem naslouchání, časem, kdy se má projevit Bůh, epifanií, odhalením. To lze vyčíst z přirovnání, které slouží jako děj pro výklad Cesty dokonalosti – Kristus-Učitel, člověk-učedník. Terezie ukazuje postoj, který člověku umožňuje vstoupit do města modlitby, když píše: „Nuže, přimkněte se tedy k tomuto dobrému Učiteli, velmi rozhodnuté naučit se tomu, čemu vás učí“ (CD 26, 11). Bůh-Kristus „vyučuje“ v modlitbě „toho, kdo se jím chce dát poučit“ (CD 6, 3; srov. 2H 1, 3; 4, 3; Ž 16, 1; CD 28, 3;…).
Ve chvíli, kdy modlitba dosáhne této úrovně osobního setkání, vzájemné lásky, nacházíme zároveň radikální řešení „problému“, který má zásadní význam v praxi modlitby – roztržitost a vyprahlost. Svatá Terezie neúnavně opakuje, že roztržitosti a vyprahlost modlitbě nebrání, přestože ji jistě komplikují. Modlitba není otázkou psychologickou ale teologální. Na vícero místech Terezie říká, že člověk může „být“ s Bohem, „přestože jeho duch je s tisícerým přebíháním k světským starostem a myšlenkám“ (Ž 8, 6), „nebudou-li se moci přidržet jediné dobré myšlenky, jak jsem už jednou řekla, ať se kvůli tomu nezabíjejí“ (Ž 22, 11; srov. 2H 1, 9). Proto doporučuje „nevšímat si roztržitostí“ (Ž 11, 10). „ A tak není dobře, když se kvůli těmto myšlenkám znepokojujeme (…), mějme trpělivost a snášejme to pro lásku Boží “ (4H 1, 11). Od bodu 7 dále je celá tato kapitola vynikající.