Tereziánská zkušenost modlitby
Všichni víme, že přístup ke zkušenosti svaté matky je nezbytným krokem k pochopení jejího učení, jejího odkazu. Protože právě zkušenost je zdrojem Tereziina poznání a skrze tuto svou zkušenost porozuměla základním aspektům křesťanského života a rozjímala o ní s úmyslem objasnit cesty, jimiž se odvíjejí osobní dějiny spásy, příběh přátelství každého z nás s Bohem.
V několika málo slovech rozdělíme tuto její zkušenost do schematického přehledu, který nám pomůže v uvedení do jejího učení a odkazu.
První období: jednoduchá a spontánní modlitba: Terezie objevuje modlitbu (srov. Ž 1)
Druhé období: nesnadná a vyprahlá modlitba, která trvá od krize v dospívání až po definitivní obrácení, k němuž došlo v roce 1554 (Ž 1) Obtíže, se kterými se setkává, mají dvojí původ: na jedné straně je to její neschopnost diskurzivního přemítání a potíže s představivostí, na straně druhé odmítání vstoupit na cestu dokonalé lásky, to jsou protiklady jejího života. O této době říká: „Zdá se mi, že jsem chtěla smířit dva opaky – jeden druhému tak nepřátelské – jako je duchovní život a zalíbení a chutě a smyslové kratochvíle.“ (Ž 7, 17) Jinak řečeno, chtěla zůstat věrná modlitbě, ale žít podle svého. (Ž 13, 6). V Tereziině duši se odehrávalo skutečné drama – rozdělení mezi Boha a jeho stvoření. „Nevím,“ přiznává „jak jsem to mohla snést jediný měsíc, čím spíše tolik let.“ (Ž 8, 2). Na rok nebo víc modlitbu opouští (Ž 7, 11; 19, 5). Sama toto zanechání modlitby později definuje jako své „největší pokušení (Ž 19, 10). Její život byl poznamenán velkou morální sklíčeností. „V době, kdy jsem byla bez ní, byl můj život mnohem ztracenější“ (Ž 19, 11). Jasnozřivě proto říká, že opustit modlitbu je skutečný pád. (Ž 15, 3).
Třetí období: Začátek třetího období odpovídá vstupu do mystického života. Počátkem je rok 1554, rok jejího definitivního obrácení. Tehdy se začíná vyhýbat nebezpečným příležitostem a vážně se věnuje modlitbě, dokud se Bůh neskloní doslova až k ní. Tuto souhru bude často zdůrazňovat. „Sotva jsem se začala vyhýbat příležitostem a věnovat se více modlitbě, Pán mě začal zahrnovat přízní svých milostí, téměř jako by nečekal na víc, než na můj souhlas je přijmout. Nuže, když jsem se začala vyhýbat příležitostem a oddávat víc modlitbě, začal mi Pán udílet milosti jako ten, kdo toužil – jak se zdálo – abych je chtěla přijímat.“ (Ž 23, 2; srov. Ž 19, 7; 9, 9-10).
Pozorné zkoumání mystické modlitby ve všech jejích podobách a projevech nám odhalí, že přes všechny psychosomatické fenomény a jevy, je mystická modlitba především komunikací Boha, osobní sdílením se směrem ke člověku, který ji zakouší na úrovni stále hlubší, až se nakonec stává osobním společenstvím. Z toho jasně vyplývá, že pro Terezii byla mystická modlitba vztahem „mezi dvěma osobami“, „vztahem přátelství“. Ve vztahu přátelství získávají konkrétní osoby, přátelé, absolutní hodnotu. Vše ostatní je tak nevyhnutně odsunuto až na druhé místo.
Tím se dostáváme ke „způsobu“, jakým Terezie prožívala modlitbu během svých prvních kroků ve „vztahu“ s Bohem.