Kristus v tereziánské modlitbě

Každé pojednání o tereziánské modlitbě musí jasně ukázat její kristocentrický rozměr. Kristus není tématem. Je nezbytnou Přítomností, nevyhnutelnou po celou dobu.
Středem Tereziiny modlitby byl vždy Kristus, od začátku do konce (srov. Ž 4, 8; 9, 4). Kristus-Člověk (ibid. 6). Sama nám vypráví o svém zvyku „těšit se s tímto Pánem“ (Ž 22, 4) a o tom, že „ke Kristu měla po celý život velkou úctu“ (ibid.).
Začátečníkům doporučuje, „Může se postavit před Krista, (…), a velice se zamilovat do jeho svatého lidství a mít je stále s sebou“ (Ž 12, 2) přitom za pokročilé považuje ty, „kdo se budou namáhat mít stále tuto vzácnou společnost“ (ibid.). Zároveň vyzývá, ať „příliš často neopouštějí Pašije a Kristův život, neboť skrze ně nám přišlo a přichází veškeré dobro.“ (Ž 13, 13).
Mystická modlitba potvrzuje tuto christologickou orientaci tereziánské modlitby (6H 8, 1). Terezie se, se silou a přesvědčením plynoucími z vlastní zkušenosti, účastní diskuze o přítomnosti Kristova lidství v celém duchovním vývoji a dosvědčuje, že toto lidství Ježíše Krista je cestou a bránou všeho dobra a pokud jde o ni samotnou „nechce už žádné dobro, (…), leč pouze to, skrze něž nám vzešla všechna dobra“ (6H 7, 15).
Christologická orientace tereziánské modlitby byla s konečnou platností potvrzena rozhodujícím faktem – Kristus se sv. Terezii ukázal jako „živá“ či pravdivá „kniha“, z níž se člověk učí, „co se má číst a dělat“(Ž 26, 5). Řada mystických milostí (vidění, slyšení, atd.), jejichž objektem je Kristus, poté dovede tuto volbu k naplnění. Kristus ji uvede do duchovního manželství a trojičního tajemství.
Od počátečního „upřeme oči na Krista“ (1H 2, 11) až po objevení Pána ve středu duše (7H 2, 3) se modlitba vyvíjí jako projev Boha a člověka v Kristu, setkání, které nás připodobňuje Kristu – „Půjdeme spolu, Pane …“ (CD 26, 6).

Pokračovat
Zpět na úvod