Životní stavy v církvi

Vojtěch Kohut OCD

K následování Krista, k účasti na jeho životě, je povolán každý křesťan. Přesto ale můžeme rozlišit různé formy tohoto povolání. Nejčastěji se mluví o třech základních stavech v církvi – laickém, kněžském a řeholním. Jestliže o užitečnosti prvního nikdo nepochybuje, třetí je naopak napadán i samotnými katolíky (dokonce i některými řeholníky). Jaké jsou specifické rysy řeholního povolání a jaký je jeho smysl?

Životní stavy v církvi se rozlišují vlastně podle dvou hledisek:

Spojí-li se tato dvě kritéria, dostáváme se ke třem stavům v církvi: laici, kněží, řeholníci. Pokud mluvíme o laicích, máme na mysli většinou ty, kteří nemají ani kněžské svěcení ani řeholní sliby. Můžeme ale termín laik použít v užším významu toho slova, jako ne-kněz: pak jsou i mnozí řeholníci laiky. Nebo naopak ve smyslu ne-řeholník; pak je mnoho kněží laiků.
Nezaměňujme ale toto negativní vymezení s charakteristikou laického stavu! Před II. vat. koncilem si skutečně teologie vystačila s tímto negativním pojetím laikátu. Laik byl prostě ten, kterému něco chybí k dokonalosti: buď kněžské svěcení, nebo řeholní sliby. Zatímco o kněžství a řeholním životě se od nepaměti sepisovala obšírná pojednání, laický stav byl něco obyčejného, o čem není třeba zvláště se rozepisovat. Až poslední koncil obrátil pozornost na tzv. „spiritualitu laikátu“ a udělal v tomto bodě velký pokrok. Upozornil na to, že laik není ten, komu něco chybí, ale ten, kdo má specifické poslání ve světě, přímo „na bojišti“ světa.
My se ale nechceme nyní zabývat laickým stavem a jeho charakteristikou, ale stavem řeholním. Je to proto, že ten bývá v současné době nejvíce nepochopen a napadán. O smyslu a užitečnosti laiků nikdo nepochybuje, o užitečnosti kněží nepochybují aspoň katolíci, ale o smyslu řeholního života nepochybují pouze někteří katolíci. A přitom tento stav „náleží nepopiratelně k životu a svatosti církve“, jak učí Koncil (LG 44).

Povolání k následování

Pokud chceme charakterizovat řeholní povolání, musíme si nejprve vyjasnit, co je to křesťanské povolání obecně. Křesťan, to je stručně řečeno následovník Krista. Následování, to není pouze intelektuální vztah mezi žákem a učitelem, v němž učitel předává žáku své vědění, názory a životní hodnoty. Ale není to také pouze vztah životního vzoru a jeho napodobitele. To, co je na vztahu Krista a křesťana specifické, bychom mohli shrnout slovem participace, účast. Křesťan má účast na Kristově životě. Kristus nejenom hovoří, učí o nějaké cestě, nejen že ji ukazuje svým životem – on je Cesta. My jdeme po něm, skrze něj a v něm. Ve stejném smyslu on je Pravda. Mluví o pravdě, učí pravdu, žije pravdivě, ale to všechno je málo – on sám je Pravda. Když lneme k pravdě, lneme k němu samotnému, k jeho osobě. Totéž se týká života – on je Život. My bez něho nežijeme. Nádherně to vyjadřuje podobenství o vinném kmeni a ratolestech, kde Ježíš doslova říká: „beze mě nemůžete dělat nic“ (srv. Jan 15,5), vůbec nic.
To je pro nás nesmírně důležité – křesťan si nejen bere za své Kristovu nauku a morální zásady života, on žije z Krista. Proto také křesťanství nelze ztotožnit s „dobrým“ životem. Být křesťan, to neznamená zachovávat přikázání. Kolik nevěřících lidí zachovává přikázání lépe než my, ale přesto nejsou křesťané. Proč? Protože nežijí z Krista; nejsou pokřtěni, nebo přinejmenším vědomě neusilují o to, žít s Kristem a z Krista.
Z toho plynou velmi podstatné důsledky. První je, že to samozřejmě klade na každého křesťana zcela zvláštní a radikální požadavky; následování Krista má naprosto proměnit celý můj život. Chci-li následovat Krista, nemohu si klást podmínky, do čeho mi Kristus může mluvit a do čeho ne.
Druhý důsledek je, že my sami nejsme schopni toto žít. Potřebujeme Boží povolání. Všimněme si jedné zajímavé věci. Nenajdeme v evangeliu situaci, kdy by se někdo Kristu nabídl jako učedník a Kristus to bez okolků přijal. Odpověď je vždy vyhýbavá, ne-li skoro negativní. Když mu někdo říká: „Pane, půjdu za tebou, kamkoli půjdeš“, Ježíš mu odpovídá: „Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Jinými slovy: „Ty na to nemáš.“ Když za ním jde posedlý, kterého uzdravil, tak mu říká: „ne, ne, ty se vrať, běž mezi své“. Nechce, aby šel s ním. Je tedy důležité si uvědomit, že se stávám učedníkem ne na základě svého rozhodnutí ačkoliv to člověk může takto prožívat, ale protože jsem dostal od Boha dar, křesťanské povolání.
Tento dar má trojí charakteristiku. Je zdarma daný: neznamená to, že já jsem si něco zasloužil, že jsem byl lepší než ti ostatní, ale dostávám ho bez ohledu na to, jaký jsem. Je to Boží iniciativa, ne moje zásluha.
Dále je to dar tvořivý, účinný. On je skutečně schopen učinit v nás to, co je potřeba. Jestliže tento dar povolání ke křesťanskému životu dostávám, je nesmysl mluvit o tom, že nemohu žít podle toho, co ode mě Kristus žádá. Mohu – jde pouze o to, zda se jeho daru a jeho milosti otevřu. Bůh nikdy nežádá nemožné. Podívejme se na svatého Pavla: v okamžiku jeho obrácení, jakmile se ho Kristus dotkne svou milostí, on okamžitě mění svůj postoj a říká: „Pane, co chceš, abych dělal?“
Z toho plyne třetí rys tohoto daru: „svrchovanost“. V okamžiku, kdy přijímám dar, dostává se do centra mé bytosti On. Je tam místo jenom pro jednoho, pro Něho, ne pro nás: „Ne, co já chci, ale co ty chceš.“

Povolání Dvanácti

Nyní se vraťme k různým druhům povolání. Když se podíváme do evangelií, vidíme, že mezi následovníky Krista jsou rozdíly. Je tu Dvanáct, pak dalších dvaasedmdesát, ženy, které žijí v blízkosti Ježíše, a kromě toho zástup. Ti všichni následují v životních stavech Krista, ale každý jinou formou.
Rozdíl mezi řeholníky a laiky je právě ve formě následování Krista. Řeholní život je „typický“ způsob následování. „Typický“ tady neznamená nejobvyklejší, ale takový, který si Krista bere za „typos“, čili vzor, i ve vnějším způsobu života. Kdyby se řeholníci měli ztotožnit s některou z těch skupin, které obklopovaly Krista, tak to je těch Dvanáct, kteří žijí v těsné blízkosti Kristově a žijí stejně jako on. To určitě není ten zástup, který se občas někde sejde, když ví, že tam Ježíš půjde a že tam bude kázat. Jsou to ti, kteří jsou s ním pořád.
V Lumen gentium toto rozlišení nenajdeme. Otcové koncilu se snažili překonat postoj, který opravdu není správný, a sice rozdělování křesťanů do dvou kategorií: na ty lepší a svatější – řeholníky, a na ty obyčejné – laiky. Řeholníci nejsou podstatně lepší a automaticky svatější křesťané, to ale nic nemění na skutečnosti, že následují Krista těsněji co do formy života. Syn, který jako cesta vede k Otci, volá všechny, které mu Otec dal, aby ho následovali a přizpůsobili tomu celý svůj život. Od některých však vyžaduje celkové odevzdání, které s sebou nese zřeknutí se všeho, aby žili v těsné blízkosti Krista a následovali ho, kamkoliv půjde.
Ten zásadní rozdíl je tedy v jiném vnějším uspořádání života, než jaké si vynucuje běžný život. Tímto vytržením z běžného řádu vznikne kolem člověka prostor svobody, který lze zaplnit Kristem. Jde o to, nejen žít v Kristu a z Krista, ale také jako Kristus. Stejnou životní formou. Ani on nemohl zvolit všechno naráz – panictví, manželství, vdovství, hmotnou zajištěnost, chudobu atd. Vybral si život, který je tradičně charakterizován třemi znaky: panictvím, chudobou, poslušností. A to je forma, kterou napodobují (imitantur) řeholníci, zatímco ostatní křesťané Krista „pouze“ následují (sequntur). „Pouze“ je v uvozovkách proto, že se tento rozdíl netýká podstaty křesťanského povolání. Ta je u všech stejná; je to povolání ke svatosti.
K této speciální formě následování musí být speciální Boží povolání. Bůh samozřejmě nerozhoduje bez ohledu na nás, on sám ví, co je pro nás nejlepší.

Zpřítomnění různých aspektů Kristova života

Zde ale nastává problém: co to je, žít jako Kristus? Vždyť přece každé řeholní společenství žije jinak! A nejsou to rozdíly malé – porovnejme třeba čistě kontemplativní řád a činnou kongregaci. Jak potom můžeme mluvit o stejné formě života? A když to srovnáme se způsobem, jakým žil na zemi Kristus, tak to má také často máloco společného.
Pro pochopení různých spiritualit si musíme uvědomit, že Kristus – to je plnost. On žil svůj lidský život naprosto dokonalým a plným způsobem, jakým ho nikdo jiný není schopen žít. Právě z toho důvodu se mluví o stavu dokonalosti. My nejsme schopni pojmout tuto plnost, kterou žil on. Proto každé řeholní společenství žije určitý aspekt Kristova života. Mluví o tom Lumen Gentium, když říká, že jednotlivá společenství zpřítomňují Krista, „jak rozjímá na hoře nebo hlásá zástupům Boží království, jak uzdravuje nemocné a trpící, obrací hříšníky k lepšímu životu, žehná dětem a všem prokazuje dobro, a přitom vždy poslouchá Otce, který ho poslal.“ (LG 46)
Každá řeholní rodina staví do středu své spirituality určitý aspekt Kristova života, a skrze něj dosahuje Kristovy plnosti. Celý duchovní život musí odrážet celého Krista. Kdyby například někdo řekl: „my zdůrazňujeme poslušnost, ale chudoba – to není pro nás“, tak by to bylo podivné. Vidíme tedy, že přestože každá řeholní rodina žije jiným způsobem života, všechny žijí (nebo mají žít) tak, jak žil Kristus.

Evangelní rady

Mluvili jsme o tom, že forma řeholního života je shrnuta ve třech znacích: chudoba, čistota, poslušnost. Říká se jim evangelní rady a to vzbuzuje dojem jakési nepovinné nástavby nad přikázáními. Kristus dává přikázání – ty jsou pro všechny, a rady – ty jsou jen pro některé, pro ty „dokonalejší“. A už jsme zase u toho elitářského pojetí řeholního stavu.
Ve skutečnosti je to tak, že i rady jsou pro všechny. Jak bychom mohli předpokládat, že těm slabším jedincům Pán Ježíš povolil hromadění majetku, nečistotu a neposlušnost? Ale u některých se realizace těchto rad přelévá jakoby z ducha na tělo, bere na sebe viditelnou podobu životního stavu, jak už jsme řekli. V evangeliu je mnoho jiných rad, než tyto tři, neboli mnoho míst, kde Kristus vybízí k určitému chování nebo postoji, aniž by to mělo charakter přikázání. Ale tato trojice, dovedena do důsledků, se týká bytí, nejen chování. Zvolit panenství, chudobu, poslušnost představenému, to znamená zvolit stav, ne jednat podle určitého doporučeného modelu.
K čemu ale život podle evangelních rad?
Dříve se zdůrazňoval negativní aspekt řeholního života, to je zřeknutí se. To vyvolává představu něčeho zlého, nedokonalého, nečistého. Když Koncil zdůraznil pozitivní hodnotu stvoření, vyvolalo to opravdovou vlnu krize. Proč se zříkat toho, co nám dal sám Bůh jako krásný dar?
A tak se začalo mluvit opačně. Evangelní rady, to je volba lepších hodnot: zříkám se majetku, ale získávám nezávislost, čistota mě osvobozuje od starostí a poslušnost od rozhodování a váhání. Všechno to mi dává prostor k modlitbě a k užitečné práci pro bližní.
Ani jeden z těchto pohledů není úplně pravdivý, ani podstatný. Život podle Krista se nemůže měřit těmito antropocentrickými a pragmatickými měřítky. Jak už bylo řečeno, v centru je Kristus. On také nežil takto proto, aby se něčeho zřekl; nepotřeboval se ničeho zříkat, protože nic pro něj nepředstavovalo nebezpečí, příležitost k hříchu atd. Také nevolil lepší hodnoty – vlastnil v plnosti všechny hodnoty. Oba ty aspekty tam sice byly přítomny, jak zříkání se, tak volba vyšších hodnot, ale ne jako hybný motiv. Jeho jedinou snahou byla poslušnost Otci. Žil tak proto, aby vyplnil poslání, které mu Bůh na zemi dal.
Od té chvíle, kdy jsme Boha zvolili za střed svého života, ani my si nemůžeme vybírat, v čem ho budeme poslouchat a v čem ne. Když on povolává, neohlížíme se a jdeme. Důvod, proč žít evangelní rady, je tedy teocentrický; je to život v poslušnosti Otci.

Slib

Řekneme si dobrá, ale proč slib? Je mnoho lidí, kteří žijí takto, a možná lépe, bez slibu. Ale tady nejde o to, jak kdo žije, ale jak se kdo odevzdal Bohu k dispozici. Slib je vlastně manifestací toho, že uznávám Boha za někoho, kdo má plný nárok na moje bytí. Slibem totiž neodevzdávám Bohu jenom něco, nárok na manželství, majetek, rozhodování o sobě, ale sebe celého.
Je tady jedno velké nebezpečí – že sliby zpředmětníme. Je jisté, že z praktického morálního hlediska je nutné vymezit předmět slibu, abychom věděli, co a jak zachovávat. Ale pak je tu duchovní hledisko, a tam by bylo pouhé „zachovávání něčeho“ málo. Pokud bychom přistoupili na toto minimalistické pojetí, je to známka, že už jsme zase jednou nohou ve starozákonním otroctví. Ze slibů se nám stanou příkazy, u kterých je nutno vědět, kam až mohu jít, abych je nepřestoupil. Zatímco v křesťanství, a v řeholním stavu zvlášť viditelně, je východisko opačné: kam až mohu jít ve své lásce k Bohu? Co všechno mu ještě mohu dát? A odpověď zní: Všechno. Sebe sama.

Z Amen 7-8/2000
S laskavým svolením

Zpět