Život v Belgii

Roku 1611 se Anna vydala do Flander. Prožije rok odpočinku na Karmelu v Monsu, který Anna od Ježíše založila v roce 1608. Tam směla být opět pod pravomocí řádu. Prožívá tam přestávku plnou pokoje. Arcivévodský pár vládne dosti nejistě, s vnějším zdáním nezávislosti, ale podporován Španělskem; na druhé straně je ohrožován protestantskými oddíly ze sousedních zemí. Anna jim brzy nabídne svou duchovní a morální pomoc. Od r. 1607 je zde Anna od Ježíše, která je nyní na vrcholu své moudrosti a svatosti. A mužský Karmel má zde v otci Tomášovi od Ježíše jako převorovi mimořádného muže dobré pověsti.
Podle toho, co bylo ujednáno a připraveno za pobytu v Monsu, zakládá o rok později Anna v Antwerpách. Než přijde na své nové působiště, navštíví arcivévodský pár v Marimontě. Karmelitánský klášter je slavnostně otevřen 6. listopadu 1612. Antwerpy budou pro Annu konečné místo, kde bude zakoušet pokoj a plodná, útěšná léta stáří. Učí odtamtud, tak jako dřív, tereziánskému duchu a vyzařuje pokoj. Tamější karmelitánský „holubníček“ byl pro ni – a skrze ni – rájem.
Antwerpy byly pohraniční město severní provincie, bouřící se proti Španělsku a katolicismu. Byly klíčem celého Brabantského vévodství. Nejednou proto bylo město v nebezpečí, že bude napadeno a dobyto. A dvakrát, totiž roku 1622 a 1624 město zachránily modlitby Anny a jejích karmelitek. Šlo o něco, oč velmi prosili sami vojáci a arcivévodkyně; a modlitby byly tak vroucí a plamenné, že se každému jevilo zcela jasné, že osvobození města se musí přičítat jim. Všichni lidé proto Anně provolávali slávu jako „osvoboditelce Antwerp“. Elisabeth Clara Eugenie mohla jednou říci: „Antwerpský hrad mi nepůsobí starosti, neboť je tu Matka Anna od sv. Bartoloměje, která je silnější obrana než jakékoliv armády, jež bych mohla nasadit.“
Bylo by možné dokonce říci, že Anna osvobodila Antwerpy třikrát. V létech 1944–1945, v době strašné 2. světové války hrozilo Antwerpám masové zničení. Lidé všude – na dveře i na prsa – připínají obrazy Blahoslavené. Naléhavě se k ní obracejí s úpěnlivou prosbou. A potřetí jsou Antwerpy zachráněny – díky ní, osvoboditelce Antwerp.
Anna byla drobnou pasačkou v El Almendralu, malou nevzdělanou laickou sestrou, a vždycky zůstala pokornou Annou. Vždy chtěla žít v pozadí. Její setkání s Terezií ale toto přání takřka zmařilo. Nevyhnutelně se proslavila. Všichni se jí ptají na radu, všichni ji prosí o modlitby. Otec Gracián, kterého tajemně viděla v jeho zajetí a v nebezpečí života v Algeru, žije nyní v Belgii a vyláká na ní mnoho tajemství její Bohem naplněné duše. Princové, biskupové, dokonce sám papež Pavel V. se odporoučejí do jejích modliteb. Všem pozorně naslouchá, všem dává odpověď. Anna se proměnila v osobnost mezinárodního postavení, v opravdové světlo církve.

Poslední roky
Byla živou relikvií velké Terezie. Roku 1614 se nesmírně radovala z jejího blahořečení. A roku 1622, když zažila svatořečení své svaté Matky, její radost vyvrcholila. Nyní mohla klidně zemřít – aby byla spolu s ní, aby byla spolu s Bohem…
Její duše už byla připravena a naplněna Božskou svatostí. Během dvou posledních let svého pozemského putování napíše: „Tuto oktávu Neposkvrněného Početí Matky Boží jsem prožila naplno, zvláště v době ranní pobožnosti. Dojem byl tak úplný a silný, že jsem měla pocit, že lze zemřít z lásky. Přála jsem si, aby mnoho lidí zakusilo to, co jsem cítila já, a měla jsem tento prožitek: Když jsou na poli prameny vod a pole je písčité, neplyne voda rourou, ale protéká pískem. Voda neustále pohybuje zrnky písku a tryská průzračná a čisťoučká. A ačkoliv zrnka pomalu omílá, ty se stále ještě živě pohybují; tak jsem cítila svého ducha a jeho hnutí jako proniknuté touto láskou, takže se mi zdálo, jako bych se měla rozpadnout, a byla jsem touto láskou ze všech stran tak proniknuta, že kdyby to Bůh nemírnil, můj život by skončil.“
Později píše: „Nevím, jak to bude dál pokračovat, ale tak velmi to naplňuje mé vášně a duševní síly, že si připadám, jako bych to nebyla já. Vše zůstává mlčenlivé a duše je svobodná a neví, odkud to přichází; neboť zármutek je tak vnitřní, že mám dojem, jako bych byla v cizí krajině. Není vidět nic útěšného, ani není nic slyšet, nýbrž vše je temné a duše se cítí tak stísněna, jako by byla v lisu.
Zůstává pouze útěcha, že duše není lehkomyslná v ostatních věcech a způsobech modlitby; je pevná v předsevzetí nedat se odvrátit ničím, co by jí mohlo způsobit pochybnosti; a umírání by pro ni bylo pokojem, ale neprosí o ně, ani si je nepřeje. A Bůh ponechává duši pociťovat onu bezmocnost, kterou cítil ve všem na zemi On, zvláště při svém svatém umučení.
Je to však tak jemnocitné – tento pocit a světlo, jímž mi to ukazuje, že se to nedá ani vysvětlit ani pochopit, jak to vskutku je, leda že mi to dá Jeho Velebnost pocítit.
A když tento pocit ustane, zahrne mě neméně cituplným velkolepým prožitkem, jenž pozůstává v tom, že zakouším nesmírné bolesti, které Kristus trpěl v oné opuštěnosti ve všech svých ranách až do odevzdání života. Ukazuje však duši, že důvodem jeho smrti byla láska. A když člověk dospěje k tomuto prožitku, nemůže to už snést a říká: ,Ó Pane, uchvať mé srdce!‘ A: ,Chtěla bych se strávit a nebýt; chtěla bych, abys Ty byl ve všech tvorech ještě velkolepěji a já zůstávala zničena a strávena v Tobě.‘
Tento způsob lásky a citu neumím vysvětlit. Je nemožné vyjádřit, jak se duše v Boží přítomnosti rozplývá a zdá se jí, jako by musela říci: ,Ty, Pane, buď a já ať se zcela rozplynu.‘ Kde je opravdu láska, tam se říkají nesmysly a člověk působí jako potřeštěná bytost, smí-li se to tak říci.“
Její prostý a poeticky mystický a zamilovaný duch se vyjadřoval, jako když opakovala básně „Duchovní písně“ (Cantico Espiritual) sv. Jana od Kříže, které znala nazpaměť.
Byla připravena zemřít. Poslední ránu dala láska. Stalo se to 7. června 1626, ve svátek Nejsvětější Trojice onoho roku, v jejím malém klášteře v Antwerpách.
Později přišla úcta, zázraky, procesy a blahořečení 6. května 1917. A nyní zbývá toužebné a nadějné očekávání jejího svatořečení.
Jsou hvězdy první velikosti, v jejichž drahách obíhají jiné menší hvězdy. Je slunce a měsíc a též nesčetná jiná souhvězdí… Terezie byla nesrovnatelně svatá žena. A Anna je družice, která okolo ní krouží; dostává od ní světlo a toto světlo si potom osvojuje se zvláštním půvabem. Terezie, jako vždy trefná, řekla při jedné příležitosti: ,Já mám hlas a ty, Anno, konání…‘ Hlas a konání, obojí spolu neodlučitelné, jako by vytvářely tentýž Boží úsměv…

Karmel Darlington, Anglie
upraveno

Zpět na úvod