Zakládání ve Francii

Juan de Quintanaduenás de Bretigny, napůl Španěl, napůl Francouz, byl na lidské rovině hlavním podporovatelem tohoto podniku. Po smrti sv. Terezie navázal přátelství s karmelitkami, hlavně s převorkou Matkou Marií od sv. Josefa a brzy pojal přání, aby i ve Francii byly tereziánské Karmely. Od r. 1585 se touto záležitostí zabýval stále znovu a znovu. A když byly ve Francii přeloženy a rozšířeny spisy sv. Terezie, překonaly se tím ty největší překážky.
Kromě toho se Terezie několikrát ve vidění zjevila Madame Acarie a získala tak pro sebe tuto vznešenou ženu, která začátkem 17. století zaujímala – jako laskavá a přitom bystrá ženská postava – významné místo v duchovním a reformním hnutí Francie. Ona sama se později též stane bosou karmelitkou. Dnes je uctívána jako „blahoslavená Marie od Vtělení“.
Konečně po množství událostí a vyjednávání, jichž se účastnili M. Gallemant, M. Duval, Bèrulle, Dom Beaucousin, P. Arcangel a František Saleský přišly 15. října 1604 karmelitky do Paříže. Byly to Anna od Ježíše, Beatrice od Neposkvrněného Početí, Isabela od Andělů, Leonora od sv. Bernarda, Isabela od sv. Pavla a laická sestra Anna od sv. Bartoloměje. Z Avily odcestovaly 29. srpna téhož roku. Byla to dlouhá a obtížná cesta, kde nechyběly příhody, které byly překonány jen díky zásahům Boží Prozřetelnosti.
Trvalo by dlouho, kdyby se mělo popsat, jaká řada Božských i lidských příprav se musela udát pro to, aby s nimi šla i sestra Anna od sv. Bartoloměje. Pán jí různým způsobem předpovídal, že má do Francie jít a že je tam potřebná. Ve Francii se tehdy odehrával velký boj mezi hugenoty a katolíky a přítomnost karmelitek s jejich mystickým ponořením a čistou misijní láskou měla podporovat především katolicismus. To věděl Bůh, ale také ďábel a lidé. Proto existovaly na jedné straně překážky, na druhé straně úsilí; snaha usazení karmelitánského řádu zabránit, nebo zase podporovat. Nakonec toho bylo dosaženo. Anna vypráví: „V těch dnech, měsíc před odjezdem, jsme ve dne v noci pozorovaly hvězdy na nebi, než jsme věděly, kdo z nás tam má jet. Jedny byly zářivější než druhé, tak jako my: Já jsem byla nejmenší“. Nejmenší, ale přesto Bohem vyvolená. „Neopomeň tam jít,“ řekl jí Pán, „neboť nepůjdeš-li tam, nic z toho nebude“. A při jiné příležitosti prostřednictvím jiné osoby: „Řekněte jí, že tam má jít a nebát se, říkám jí totéž jako svým učedníkům: bude různě postihována a budou jí pohrdat, ale její úsilí se změní v radost.“
Bude různě postihována a budou jí pohrdat; a to hojnou měrou. Neboť sotva přišly, začalo napětí mezi francouzskými představenými, především Pierrem de Bèrulle, a karmelitkami. Francouzi chtěli zavést změny a úpravy podle francouzského způsobu. Řeholnice s Annou od Ježíše v čele se chtěly přidržet následování tereziánského způsobu života. Anna byla uprostřed této konfliktní situace.
V základu problému bylo, které pravomoci v církvi se mají karmelitky podrobit. Sestry dospěly k rozhodnutí, že zůstanou pod pravomocí svého řádu co možná nejdéle. Francouzi mysleli, že přejdou pod jejich pravomoc – to je pod pravomoc Gallemantovu, Duvalovu a Bèrullovu, z nichž posledně jmenovaný byl tím nejdůležitějším. Přitom se musí uznat, že osobnost kard. Bèrulla byla mimořádná: byl to dobrosrdečný člověk, vynikající myslitel a spisovatel (francouzská duchovní škola 17. století bude škola bèrullovská), zakladatel – ale také důstojný kardinál a trochu svérázný člověk, takže bylo trochu nesnadné s ním vyjít. Srážka s Annou od Ježíše, také silnou osobností, nastala ihned. Anna od sv. Bartoloměje, která byla prostší a trpělivější, vydrží déle. Přišla, aby trpěla.
Několik měsíců po příchodu (6. ledna 1605) byla vyzvána, aby přijala černý závoj. Přestala být laickou sestrou a stala se Matkou Annou. Anna od Ježíše se tomu důrazně vzpírala. Byli tu ale představení, kteří rozhodovali. Anna musela z toho důvodu mnoho vytrpět.
Annu skutečně chtěli jako chórovou řeholnici, aby mohla být zakladatelkou a převorkou nových klášterů, neboť ty se šířily po Francii jako jarní kvítí. Anna se stala převorkou v Pontoise; klášter byl zde posvěcen 15. ledna téhož roku. Můžeme si představit, jak jí to asi bylo těžké – sotva uměla číst a používat breviář; neuměla francouzsky… A přesto: její zjev, pokorná dobrota, vřelá slova a její zdravý lidský rozum působily divy. Ostatní řeholnice ji chápaly a vřele milovaly. Bůh působil skrze ni jako skrze poddajný nástroj v Jeho rukou.
Anna od Ježíše odjela v září 1605 z Paříže do Dijonu, aby tam založila klášter; pak měla v úmyslu vrátit se do Španělska. Prorto se pevně rozhodla, že už nebude dělat žádné ústupky. V Paříži bude zastoupena Annou od sv. Bartoloměje. 5. října Anna nastoupila svůj nový úřad převorky. V prvním roce bylo všechno v pořádku. Řeholnice byly potěšeny. Anna je okouzlovala svým pokorným vzezřením. Vlévala jim pravou karmelitánskou a tereziánskou obětavost, kterou tak bezchybně znala a žila.

Potíže ohledně pravomocí
Ale: „Po tomto prvním roce mě ďábel, rozsévač nesváru, uvedl do podezření u mých představených, kteří mě dosud nanejvýš milovali. Příčina tohoto nastávajícího odklonu byla obava, že mám na řeholnice takový vliv, že všechny se mnou budou chtít zůstat pod poslušností španělských otců karmelitánů, kdyby ti přišli do Francie. Tak to bylo i správné, neboť řeholnice nesmýšlely jinak; říkaly, že je svaté vše, co vidí, jak konám. A kvůli této obavě použili představení plán, jenž byl důvtipně sestavený ,otcem lži‘, a kterým se postupně řeholnicím zalíbili; a jakmile je měli k sobě nakloněné, řekli jim: ,Neobracejte se se svou duší o radu na Matku, neboť její duchovní způsob není pro vás. Je cizinka, ba více: je Španělka. Není na ni spolehnutí, neboť chce zde mít otce karmelitány a ti vám ztrpčí život. Ona je tvrdá, její způsob života se k vašemu nehodí.‘
Od tohoto okamžiku jsem prostě nevěděla nic. Pozorovala jsem jen, že řeholnice se ode mě vzdalují; místo upřímnosti, kterou mi předtím prokazovaly, se to obrátilo v opak. Jednou jsem celá užaslá řekla prelátovi, že nevím, jak k tomu došlo; že řeholnice už na mě nepromluví ani slovo – a že je to zcela jinak, než jak tomu bylo dříve – a že je shledávám jako nanejvýš změněné. Řekl mi: ,Nemusí s vámi mluvit až do konce, ani vy k nim, protože váš duch je zlý; chceme se vyhnout každé nákaze, neboť vy máte ďábla a nenávidíte nás,‘ a podobně: a jestliže mám ďábla, tak by měli ti, kdo by měli se mnou co činit, ďábly dva. Už tak jsem byla znepokojena a toto mě naplnilo ještě většími starostmi, protože bylo zřejmé, že to pochází od zlého ducha.
„Občas ke mně představení posílali mé podřízené, hned tu, pak onu, aby mi řekly mé chyby nebo něco takového. Bylo mi líto, že se jejich prostota a dobrá nálada vytrácela.“ „Neměla jsem místečka, kam bych mohla složit hlavu ani kde bych dala odpočinout své duši, neboť i když jsem prosila o zpovědníka, nechtěli mi ho nikdy dát. Zpovídala jsem se u jednoho preláta, a to u toho, který proti mně nejvíce bojoval, a měla jsem přitom pocit, jako bych byla ve smrtelném hříchu. Protože jsem se musela zpovídat u něho, dělo se to s velkým odporem a násilím; proto jsem mu řekla: ,Dejte mi zpovědníka, protože u vás tak činím celá zkormoucená a mnohému, co mi říkáte, vůbec nevěřím, protože vidím opak.‘ On mi však odpověděl odmítavě a tvrdil, že Bůh mu ukazuje mé hříchy. Tomu jsem vůbec nevěřila a tak se mi nedostalo upokojení, celá jsem byla jako v očistci a s tak velkou nedůvěrou ve věčnou spásu, že jsem často byla odhodlána tomu uvěřit a měla jsem pocit, jako by mě Bůh opustil.
A lži, které mi říkal a jakým způsobem jednal, byly takové, jako bych už neměla žádné nesnáze, které Francouzi právě dělali. Princezna de Longeville nás čas od času navštěvovala, neboť byla zakladatelka a věděla, co se zde děje. Řeholnice jí to řekly, neboť některé z nich mi byly věrné; a on to řekl všem, aby mnou pohrdaly. Když Matka Anna od Ježíše, potom, co byla v Dijonu, jak jsem už řekla, se tam vrátila, aby šla do Flander, nalezla mě v této tísni. Neřekla jsem jí o tom nic a chovala jsem se před ní spokojeně. Ale princezna jí to řekla a prosila jí, aby mě vzala s sebou. Princezna se obávala, že mě připraví o život. Tak mi to řekla Matka Anna. A řekla mi též, že je jí útěchou, že chci jít s ní. Řekla jsem ne. Dosud jsem totiž ani nic pořádného nevykonala, ani nenaplnila touhu trpět, vždyť proto jsem přišla.
Jindy mi jednoho dne pouštěli žilou. Tento prelát přišel k točně a dal si mě zavolat; začal si u mne stěžovat na to, co se stalo. Řekla jsem mu, aby to odložil na jiný den, protože mi právě pouštějí žilou, a on mi řekl: ,To nevadí, jen buďte klidná.‘ A přel se se mnou přes hodinu o několik bodů řádových stanov a řehole, které chtěl změnit. Odporovala jsem mu a on řekl, že ví všechno stejně dobře tak jako já. Řekla jsem mu, že tomu tak není; že on je svými studiemi velmi učený, ale nemá tolik zkušeností z klášterního života jako já, a já k tomu nesvolím. A on mi řekl, že věci ve Španělsku a ve Francii jsou velmi rozdílné. Řekla jsem, že stanovy a řehole by měly být jednotné jak zde, tak i tam, a že nejsem ochotná k tomu svolit. Trvalo to tak dlouho, že když jsem se od něho vrátila, udělalo se mi tak nevolno, že jsem si opět musela dát pustit žilou. A krev, která mi byla odebrána, lékaře polekala natolik, že zavolal několik řeholnic stranou a řekl jim: ,Pečujte o tuto Matku, neboť je blízko smrti, její strast lze pozorovat na krvi a ona je cizinka a vaší povinností je starat se o její zdraví.‘
Tyto rozepře pokračovaly každý den, neboť chtěli jednat po svém a věci měnit, ale protože jsem nechtěla svolit, byla jsem ustavičně ve sporu, který mě velmi rmoutil, a nebylo nikoho uvnitř nebo venku, kdo by mi pomohl. A ačkoliv některé z těch, jež přišly se mnou, mi radily, abych odešla, poděkovala jsem jim za jejich milosrdenství a řekla jim: ,Není nyní čas vyhýbat se kříži. I kdyby mě zabili – s takovým rozhodnutím jsem přišla. A i když nejsem dosud mrtva, jak bych si přála – neboť kvůli své přirozené ničemnosti nejsem hodna zemřít – neopustím to, co Pán vložil do mých rukou; neboť jsem sem přišla proto, abych trpěla, a předtím jsem nic nevytrpěla.‘“
Toto byly „krvavé listy“ z jinak tak mírumilovného Annina pera. I když to byl velmi tvrdý a žalostný obraz, přesto Anna po tři léta vytrvala. Přišla, aby trpěla.
Ve Francii vydržela i nadále. A to až do té míry, že souhlasila, aby ji v květnu 1608 poslali založit klášter v Tours. Opět zde po další tři léta projevuje lásku a porozumění; má zde i více klidu, protože představení z Paříže byli daleko. Když v této době posuzujeme korespondenci mezi ní a kard. Bèrullem, zdá se, jako by vše bylo ukonejšeno a mezi oběma nastoupilo hluboké porozumění. On ji prosí o modlitby, dokonce o osvícení pro jeho založení „Ježíšovy oratoře“. Oba se k sobě chovají s vážností, dokonce s hlubokou úctou. Ale základní problém, totiž problém pravomoci, přetrvává. Anna se stále cítí být střežena řeholnicemi, které sem s ní přišly. Když se její úřad převorky v Tours po třech letech chýlí ke konci, prosí, aby se mohla vrátit do Paříže.
Francií však v té době prochází P. Tomáš od Ježíše se svými bosými karmelitány. Anna se s nimi setká. A protože se nejeví vyhlídka, že bude moci ve Francii žít pod poslušností bratří, rozhoduje se odcestovat a jít do Flander; co je totéž, co před několika lety udělala Anna od Ježíše. Anna byla trpělivější, usilovala, jak jen to bylo možné, zavést ve Francii Karmel podle Matky Terezie. Snažila se, aby to byl identický tereziánský Karmel, bez cizích přídavků.
Její základní linie zůstala stále táž, nechtěla ji však vnucovat. Doufala, trpěla, ale pak vyšlo najevo, že se již nedá nic dělat. Dávala se vést vůlí Boží a nyní poznala, že tam skončila svůj úkol. Bèrulle v Paříži dělal vše možné, aby ji tam podržel. Kdyby tam však Anna zůstala, před světem by to vypadalo, že Karmel zde zůstává plně tereziánský. Anna se však nechtěla propůjčit dvojaké hře. 5. října 1611 odjíždí do Flander. Zde začal poslední úsek jejího putování, putování nádherného stmívání, naplněného lidskou úctou a nebeským mírem. Než však bude před námi poslední úsek, pohleďme na její duši a její duchovní působení na rozličné lidi, s nimiž se setkává.

Annina duchovnost
Anna odedávna působila velkým dojmem. Něco z Tereziina jasu bylo vtištěno do Anniných očí; a to přitahovalo mnoho karmelitek jak ve Španělsku, tak i později ve Francii. Její korespondence je stále hojnější a hovoří o jejím širokém okruhu známých. Pozoruhodná je například korespondence, kterou Anna vede s Annou od Nanebevstoupení, převorkou anglických karmelitek, které založily klášter v Antwerpách, ačkoliv se nakonec od nich kvůli jejich vztahu k řádu distancovala.
Svou duchovností měla Anna vliv i na světské lidi. Ve Francii ji uctívají vznešené dámy, jako je princezna de Longeville, ve Flandrech je to arcivévodská dvojice Albrecht Rakouský a Elisabeth Klara Eugenie; francouzská královna Maria de Medicis s ní jedná jako by už byla svatořečena. Velmi zbožná arcivévodkyně, dcera Filipa II., bude Anně připisovat vše, dokonce i dobrou vládu a obranu svých států.
Kacíři pocítí sílu její ctnosti a modliteb. „Tyhle tereziánky, které vůbec nechceme, nás nakonec obrátí na víru,“ budou volat někteří z nich.
Zajímavé je zmínit se o Annině přátelství s proslulým Antoniem Perezem, bývalým tajemníkem Filipa II., a o blahu, jímž působila na jeho duši: „Jiný byl jistý Antonio Perez, jenž se dopustil zlých činů ve Španělsku a byl odsouzen k smrti. Potom odtamtud uprchl a zamířil do Anglie, kde to bylo pro jeho duši ještě horší. Když jsem byla ještě ve Francii, jednou mě navštívil a působil dojmem, že upustil od veškeré naděje na věčnou blaženost. Jevilo se mu to tak pro jeho zlé činy, jichž se dopustil. Během rozmluvy jsem hned k němu pojala náklonnost a velmi jsem si přála jeho věčnou blaženost. Později mě zpravili o tom, že se Pán dotkl jeho srdce. Ačkoli jsem přitom nebyla, podali mi písemnou zprávu, že zemřel se zcela jistými známkami blaženosti. Často přijímal svatou svátost a zpovědník byl u něho neustále; v den smrti plný lásky k Bohu padl na kolena a zůstal tak, jak bylo řečeno, se zjevnou známkou blaženosti.“ Je všeobecně známo, že r. 1590 byl odsouzen k smrti a uprchnul do Francie, aby tam kul pikle proti Španělsku; a také to, že r. 1611 v Paříži křesťansky a zbožně zemřel. Anna byla tehdy v Monsu.
Nápadné je i to, jak Anna hluboce ovlivnila kard. Bèrulla. Z jejich korespondence se lze dovědět, že se vzájemně ctí, i když vůbec nejsou zajedno v základních věcech. Hašteří se, snášejí se, ale kontakt je jim zatěžko přerušit. On ji prosí o radu, čerpá z její modlitby a jejich mystických darů. Z Anny do něho proudí tereziánský kristocentrismus a jeho ozvěnu lze pozorovat v bèrulliánské duchovnosti, jež byla – celkově viděno tak odlišná od způsobu prožívání sv. Terezie a jejích dcer.

Pokračovat
Zpět na úvod